Včera večer jsem sedla k počítači, že budu pokračovat ve psaní slíbené pohádky. V tom blik – a byla jsem po tmě. Opět zhasla elektřina, vítr způsobil poruchu. Naštěstí to tentokrát bylo jen na dvě hodiny – ale k psaní jsem se už nedostala. Slova mi z hlavy vyšuměla.
Dnes jsem šla zkontrolovat, co včerejší větrné nárazy způsobily. Vracela jsem se spokojená – žádné ulámané větvě, žádné rozházené věci po trávníku. Ono toho tedy na dvoře už k rozházení moc nezůstalo, ale jedna nikdy neví, co takový přírodní živel může způsobit.
Už jsem chytala za kliku u dveří, když jsem si vzpomněla, že bych se mohla ještě podívat za dům, na dřevo uskladněné u zadní domovní zdi.
Já ho tam před pár dny trochu přeskládala, tak jestli jsem ho dobře přikryla plechy a neprší na něj. Zůstala jsem tam stát, koukala na dříví, a chvilku nechápala. Co je to tu tak divného? Uvědomila jsem si to až po chvíli. Vítr mi opravdu odklidil dva z plechů, kterými jsem měla přikryta polínka v místě, kde jsem je odebírala, a pěkně a úhledně je složil na stojato podél dříví. Cihly, které ty plechy přidržovaly v oné krycí poloze, byly uloženy vedle nich. Prostě, na první pohled se celkem nic nezměnilo, protože ta vyšší hranice dřeva byla stále před deštěm chráněna. Zakroutila jsem hlavou a znovu vše napravila.
Jsem zvědavá na zítřek.
Vichřice se má opakovat. Kdo ví, jestli nebudu večer trávit opět černou hodinkou, a jak to na dvoře bude vypadat zase ráno 🙂