Výchova koček v Česku

Výchova koček v Česku

Bydlí u nás nové kotě. To jsem zde už psala. Je to holka a dostala jméno Pepina.

Včera totiž strašně vyváděla, motala se mi pod nohama, pištěla, mňoukala a vynucovala si mazlení. Když jsem o ni už po xté zakopla, okřikla jsem ji “Nech už toho, Pepošu,” a až pak jsem si uvědomila, že Pepošek to není. Kocourek Pepoš šel někam do světa loni na jaře, prostě se ztratil. Tohle kotě, až na barvu srsti (Pepošek byl černý, tohle je černobílé), je mu hodně podobné. Chundelaté, až se mu v srsti dělají chuchvalečky, kulatá očka, praštěné se splašenými nápady, drzé, hravé, mazlivé. Třeba mi sem Pepoš poslal dceru na výchovu.
Prostě žije tu s námi kotě Pepina a Ferda je z ní občas na mrtvici. To si třeba starý pán ustele pěkně ve stínu a spokojeně pospává, když najednou ho něco tahá za ocásek. Nebo dostane tlapkou po čumáku. Když vstane a ožene se po tom dotěrném stvoření čumákem, spadne to hned na záda a ohání se všemi čtyřmi. A ještě k tomu má prcek své zvláštní jídlo, ke kterému Ferda nemůže. To mu asi vadí ze všeho nejvíce, protože jinak si hraje docela rád.
Pepina totiž první dny žrala jen granule pro dospělé kočky. Moc jí to sice zřejmě nechutnalo, ale nic jiného doma nebylo. No co, když nedala vědět předem, nemohla jsem se na její návštěvu přichystat. Ať je ráda, že jsem ji nevyhodila rovnou, ne? Včera jsem jí ale koupila už něco lepšího. Aby jí to nesežrali kočky dospělé a Ferda zbytečně nežárlil, krmím ji zvlášť, v předsíni. Poprvé si místnost jen prohlížela, a na misku s jídlem jsem ji musela upozornit. Žrala, až jsem se rozhlížela, co to kde praská. To jí tak praštělo za ušima, protože v misce měla měkké kousky.
 Chvilku jí to trvalo, a tak jsem zatím nechala dveře z předsíně do pokoje otevřené. To abych měla přehled, jak je s jídlem daleko, a nevyváděla tam pak neplechu. Samozřejmě jsem na ni zapomněla, vzpomněla jsem si, až když začala podezřele lítat záclona na prosklených dveřích na dvůr. Mazala tedy ven.
Odpoledne jsem vyběhla pro zelenou petrželku – a ejhle. Jen vrzly dveře, Pepka byla uvnitř a hledala misku. Dostala tedy krmení po druhé, a vysvětlila jsem jí, že základy slušného chování vyžadují, aby napřed zaklepala. Domluva nepomohla, holka se nažrala, a že chce ven, dala zase vědět taháním za záclonu. Pak svůj útok na předsíň zopakovala ještě jednou večer, když jsem šla venčit psa. Chtěla jsem jí v průniku zabránit nohou, ale tak sebou mrskla, že jsem byla bez šance. Prostě se musela napřed nakrmit a basta.
Dnes ráno jsem vstala, roztáhla žaluzie a šla si dělat snídani. Najednou cosi slyším – někdo klepe na okno? Jo, houby! To za prosklenými dveřmi stála Pepina, a nějakým způsobem se jí podařilo zaklepat a tak mne upozornit, že má hlad.
Že by to byla opravdu Pepoškova dcera? A že by moje výchova nesla ovoce? Přece zaklepala!
No, ještě ji musím naučit slušně pozdravit.

17 thoughts on “Výchova koček v Česku

  1. Jednu kočku má Nikolka doma, a tuhle si prý “přitáhla” domů kamaráda :-), dostal taky misku s jídlem … a teď už má kočky dvě …. kamarád zůstal 🙂

  2. Jedna z mých koček byla na mne tak fixovaná, že jsem jí musela nechat přivést na svět koťátka v obýváku na křesle. To poprvé. Podruhé, když byla na světě dvě jsem odešla ven. To jsem neměla dělat, sedla si za dveře a porod zastavila. Bylo mi divné, že by byla jen dvě. Druhý den jsem jí odvezla na veterinu a tam jí císařským řezem vyndali další tři mrtvá..

  3. Ony kočky jsou dámy, když se jim chce, dokáží být mazlivé a když ne jen přezíravě kouknou, mrsknou ocáskem a důstojně odkráčí pryč. Naše kočky na zahradě se někdy mazlí a někdy nás prostě ignorují. Ale díky nim nemáme myši, a to je výhra.

  4. Chtěla jsem novou kočičku, ale jen bílou. Měli jsme mourky, černého, hnědého, zrzavou i jednu hodně chlupatou. Bílou nikdy. Bohužel jsem nesehnala, tak nemáme teď žádnou. Počkám na příští rok a vezmu asi třeba i jinou. Bez kočky to tu není ono, jakoby tu něco chybělo.

  5. Copak myši, to ještě jde, ale Micina přinesla i tři krysy a položila je na práh ke dveřím. To bylo překvapení potom ! Jen je zakousla, ale nesežrala.

    1. Tak to je kočka lovec. Vždy se pochlubí svou kořistí. A ještě k tomu krysy, to už má pro strach uděláno.

  6. Slyšel jsem o tom a nevím jestli je to pravda, ale kočky se prý umí i mstít za to co jim člověk udělá a co se jim nelíbí. Jeden kolega mi vyprávěl o svém sousedovi, který měl kočku a ta když jí provedl něco co jí nešlo pod nos, tak se mu prý potom vysmolila přes noc do bot.

  7. Úplně největší mazel u nás byl Bobo, ten se však skoro nenaučil mňoukat, i když už byl v letech, tak jen krátce “mňmň” – a taky byl jediný hnědý, co jsme měli….

  8. My měli kočku , která se nám okotila ve skříni. “To bylo radosti!”
    Taky jsme měli tříbarevnou kočku a ta byla tak mazlivá, že byla jako klíšťátko. Veliký mazlík.

  9. My jsme zase měli jednou kočku a ta se naučila chodit v uličkách mezi záhonky, prostě do pravého úhlu – :-), takovou jsme pak už neměli, bylo to hodně zvláštní. I když běžela, tak jen po “cestičce” :-).

  10. Šikulka kočička, kdysi jsem měla kočku Cyndy, sice to byla kočka domácí, ale naučila se chodit ven přes okno mého pokoje. Můj tatínek jí jen položil prkno z parapetu na stříšku kurníku a Cyndy když chtěla ven, postávala u okna a mňoukala, když pak chtěla domů, packou plácala do okna, dokud jsem jí nepustila. Bydleli jsme v přízemí a tak to měla jednoduché.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *