Soví pohádka – 1. kapitola – Bouřka

Soví pohádka – 1. kapitola – Bouřka

1. Bouřka

Blížil se večer. Ptáci zpěváčci pomalu umlkali, začalo se stmívat.
Z okrouhlé díry ve kmeni suchého stromu stojícím na okraji lesní mýtiny vykoukla sova. Zamžourala kulatýma očima, rozhlédla se po okolí a pak se otočila zpět a tiše houkla.
„Poletím na lov, buďte tu hodní. Nechoďte moc ke kraji hnízda, jste ještě moc maličcí, neumíte létat. Bojím se, aby se vám něco nestalo. Já se brzy vrátím a nakrmím vás.“
Roztáhla křídla, neslyšně zakroužila kolem stromu a zmizela v lese.
Uvnitř v dutině stromu bylo chvíli ticho. Pak se ozvalo šramocení a z otvoru vyhlédly tři malé soví hlavičky.
„Mám veliký hlad,“ vypísklo jedno mládě.
„Maminka se brzy vrátí, slíbila nám to,“ těšilo se druhé. Třetí neříkalo nic. Jen přešláplo a strčilo při tom do bratříčka. Ten nečekal, okamžitě se po bráškovi ohnal zobáčkem a začala strkanice. Chvíli to trvalo než se mláďata unavila. Pak se schoulila na dně hnízda do jednoho klubíčka. Ještě se chvíli vrtěla a pak usnula.
Maminka sova zatím prolétala krajinou. Pozorně se rozhlížela, ale všichni hraboši i myšky byli ukryti ve svých podzemních norách. Usedla na nejbližší větev a teskně zavolala do tmy:
„Hú, hú!“
„Fí, fí,“ zaznělo v odpověď. To náhle zafičel vítr. Byl stále silnější, až se nakonec změnil ve vichřici. Hvězdy a měsíc na obloze se schovali pod tmavé mraky. Maminka sova už ani nestačila doletět zpět k hnízdu, tak rychle a nečekaně se přihnaly bouře a prudký liják. Jen se přikrčila ke kmeni statného smrku, nad sebou jako stříšku jednu z jeho hustých větví. Tak trpělivě čekala, až bouřka skončí.
Na štěstí netrvala dlouho. Hrom ještě několikrát hrozivě zaburácel a vichr zahučel mezi stromy. Pak rozehnal mraky na tmavé obloze, mezi nimi opět začaly probleskovat hvězdy a prodral se i kulatý měsíc. Sova ještě chvíli počkala a pak opět roztáhla křídla. Musí domů, podívat se, zda je všechno v pořádku. Myšku dnes už stejně žádnou nechytí.
Zamířila co nejkratší cestou k suchému stromu, v jehož dutině měla hnízdo. Jenže co to? Suchý strom na kraji palouku je přelomený. Holý kmen ukončený ostrou bílou špicí trčí vzhůru, kolem něho se po zemi válí změť rozlámaných větví.
Kde je hnízdo? Kde jsou její děti?
Maminka sova vylekaně poletuje nad hromadou dříví. Pak usedla na jednu větev trčící z hromady a lesem se rozlehlo její nešťastné volání.
„Hú, hú! Kde jsou mé děti? Kde je má baculatá holčička Kulička? Kde jsou mí dva kloučci? Pírko s neposlušným peříčkem na hlavě a Kuliš s krásnýma velkýma očima? Hú, hú!“
Něco tence písklo. Jedna zlomená slabší větvička se zachvěla. Opět něco zapísklo. Maminka sova zvedla hlavu a zahleděla se na kmen.
Ach ano! Ta větvička překrývá otvor do dutiny! Kmen stromu se přelomil až nad hnízdem, její děti jsou v bezpečí! Několikrát mávla křídly a už sedí na kraji dutiny. Zobákem hladí a uklidňuje své malé sovičky. Je tu Kulička, Pírko… Kde je ale Kuliš? Ten nejmenší a nejslabší z jejich dětí?
„Kuliši, Kulíšku,“ volá máma.
Ale Kulíšek se jí neozval. Kulíšek v hnízdě není.

……………………………………………………………………………………..

Začala jsem psát novou pohádku. Je určena pro předškoláčky a začínající čtenáře. Bude mít jen krátké kapitolky, toto je první z nich. Jenže se mi zase zbláznil počítač, text mi zformoval do této podoby a nechce z něho ustoupit. A já jsem zvědavá na vaše reakce, proto jsem se nakonec odhodla jej zveřejnit i v této podobě. Až se s ním domluvím, bude upraveno.

A hurá, počítač je už opět poslušný. Děkuji vám za pochopení.
…………………………………………………………………………………

ilustrační foto – Anna Potůčková

9 thoughts on “Soví pohádka – 1. kapitola – Bouřka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *