Jsme u první večeře v hotelu Morava.
Na stolech před námi sklenice s přípitkem na uvítanou, zástupce hotelu nás o něčem informuje, ale skoro nikdo ho neposlouchá. Očima těkáme kolem a seznamujeme se. Po večeři malé setkání íčkařů (je nás tu osm) a zároveň plánujeme, kam zítra vyrazíme. Nikdo není na nikoho vázaný, každý se může sám rozhodnout, jak stráví svůj čas.
Nebudu zde popisovat jednotlivé tůry. Chodili jsme skoro po stejných místech jako před dvěma lety.
Pondělí – Starý Smokovec, lanovkou na Hrebienok, vodopády, Rainerova chata, vodopády a opět Hrebienok a lanovka.

Úterý – Štrbské pleso, lanovka na Solisko – paráda, v dálce hřmělo, vítr mi cuchal vlasy jak v nějakém romantickém filmu, z jedné strany jsem viděla daleko do zamlžené krajiny, na druhé zataženo a déšť. My se vrátili suší.
Středa – lanovkou ke Skalnatému plesu a opět rozhled do daleka. Nebe bez mráčku, obrysy okolních hor se ostře rýsují. Po srázu Lomnického štítu se tam a zpět pravidelně šplhá malý červený brouček. Až v určité výškové poloze se mění na kabinu lanovky. Jen pleso je téměř vyschlé, to se na něm tak moc podepsalo suché a horké počasí posledních let.
Od Skalnatého plesa jsem se vydala dolů sama pěšky. Totiž, abyste rozuměli, nebyla jsem sama. Nahoru i zpátkyšlo po kameny vystlané cestě lidí hodně, houfy i jednotlivci, rodiče s dětmi, mládež i senioři. Využila jsem toho, úplně sama bych nešla. Věk, náhlá indispozice, bolavá kolena, možnost úrazu –  to jsou velmi pádné důvody. Všichni mí známí se vraceli lanovkou.  Já jsem si ale během minulých dvou dnů uvědomila, že vůbec nemám tak špatnou kondici, jak jsem si původně myslela. Že bych toho mohla ujít v jednotlivých dnech ještě mnohem víc. A protože výšlap

nahoru sice šetří klouby, ale je fyzicky o dost namáhavější, rozhodla jsem se pro cestu dolů. Boty mám dobré, kolena jistily návleky, rovnováhu hůlky, a pokud by bylo třeba volat o pomoc, mám mobil, dobré cestovní pojištění a kolem sebe ty davy. (O tom pojištění vám ještě později napíšu, zase mám nový zážitek.) Sestup jsem tipovala na tři hodiny, protože jsem si slíbila, že budu raději častěji odpočívat.
V té první kamenité části mi to zpočátku trochu podkluzovalo. Musela jsem si najít vlastní systém, jak našlapovat a jak vybírat příkré serpertiny. (Lidmila by vám můj způsob vysvětlila, určitě si pamatuje, jak se tomu smála před děma lety. ) Davy kolem mne později naštěstí prořídly, někdo šel pomaleji, někdo rychleji. Byla jsem tomu ráda, nemám ráda tlačenice, víc jsem si užívala pohody. Občas jsem se zastavila, kochala se výhledem (a popadala dech). Zdravili jsme se s těmi, kdo šli nahoru a s úsměvem se navzájem vyhýbali.
Kolem vrcholu Lomničáku se začínalo zatahovat, z dálky se ozývalo hrozivé hřmění.
“Je to daleko,” usoudila jsem a víc se tomu nějak extra nevěnovala. Bouřilo tu v okolí odpoledne každý den a mou vnitřní pohodu nemohla nějaká vzdálená bouřka narušit. Navíc nade mnou bylo modro.
Kamenitou pěšinu vytřídala travnatá, za necelé dvě hodiny jsem byla na přestupní stanici lanovky. Chvilka odpočinku a jde se dál. Teď už po asfaltové cestě. V klidu jsem se zastavovala, opět se kochala, mlsala borůvky a dávala pozor, abych se nějakou náhodou nepřipletla do cesty sjíždějícím koloběžkám a horským kárkám (půjčují je právě na té stanici). Cesta je sice rozdělena pruhem, aby se pěší a koloběžkáři navzájem neohrožovali. Jenomže oni jsou rychlejší – a co když nevyberou zatáčku, když tam zrovna stojím? Takže když jsem zaslechla specifický hukot informující mne, že se zrovna někdo blíží, radši jsem se klidila bokem a ostražitě sledovala, zda  řidič zatáčku vybere. Zvládli to všichni. Samozřejmě jsem monitorovala i ty blesky a hromy v dálce. Lomnický štít pomalu zmizel v mracích a evidentně tam pršelo.To jsem už ale byla těsně nad stanicí lanovky v Tatranské Lomnici. Procházím kolem – a slyším hlášení. Lanovka bude uzavřena, nahoře je silná bouřka. Vzpomněla jsem si na turisty, kteří mne míjeli při svém výšlapu nahoru, i na ty, které mohla bouřka chytit při sestupu. Když jsem byla nahoře já, rozhodně to na bouřku nevypadalo. I varování meteorologů bylo takové neurčité a všeobecné.
Teď jsem došla na hotel, pozdravila se sestrou, hodila batoh na zem, zula boty a mimoděk se podívala do okna. Venku byla průtrž.  Mraky jen čekaly, až zapadnu pod střechu, aby mohly otevřít svá stavidla.
Celá ta cesta i se zastávkami na kochání a borůvky mi trvala dvě a tři čtvrtě hodiny.
A teď vám prozradím, proč jsem se k tomu pěšímu sestupu odhodlala. Po té, co jsem si uvědomila, jak nečekaně dobrou kondici mám, jsem si dala slib.
“Jestli tohle, holka, zvládneš bez větších problémů, zvládneš příští rok i Alpy.”
Zvládla jsem to 🙂 Pokud nepřijde něco nečekaného, jedu zase do Alp 🙂 🙂
No, ještě jedna věc, která mne napadla po té, co jsem si článek po sobě četla. Možná si teď někdo myslí, že jsem zbytečně riskovala. V čem? V tom, že mám už nějaký věk? Že mne mohla chytnout cestou bouřka? (Viz nedávné události.)
Určité riziko je přece při každé naší činnosti. Já se ho snažila eliminovat dobrou výbavou a tím, že jsem dbala na to, abych nebyla daleko od nějaké skupiny lidí. Na internetu jsem si ráno četla předpověď počasí.
Kdybych seděla doma, tak jsem mohla na sebe vylít horké kafe, zakopnout o psa nebo z nedostatku pohybu  spokojeně tloustnout a zemřít na nějakou tu civilizační chorobu.
Kdo do hor chodí, pochopí. Pokud jsem v něčem udělala chybu, budu ráda za jeho připomínku, jak se jí příště mám vyhnout.

Přece jenom ještě jedna věc. Vkládám sem jen ilustrační obrázky, fotky z roku 2017 – až na tu jednu fotku. Foťák mne zlobí, tak jsem všchno zvěčňovala na mobil. A teď to z něho neumím stáhnout do počítače. No, nenaštvalo by vás to?

Náhledové foto Jana Šenbergová