3. Hurá! Opět jedu do Tater – zítra se už vracíme

3. Hurá! Opět jedu do Tater – zítra se už vracíme

Popradské pleso – foto Marie Seitlová

Je čtvrtek, poslední den. Včera večer po tom sestupu ze Skalnatého plesa jsem pěkně cítila nohy – konkrétně stehenní svaly. Bylo mi samotné směšné, jak se večer nožičky vzpíraly, že ony tedy těch pár schodů z patra nepůjdou. Že toho už mají dost a basta. Na večeři jsem se šourala schůdek po schůdku a pevně se přidržovala zábradlí. Nahoru do schodů (jídelna je v jiném křídle) to ale šlo, to zase ano. Když jsem si pak nakládala u bufetu jídlo na talíř, už  jsem o nich ani nevěděla. Hlad je  hlad – a že mi tedy ten den pořádně vyhládlo.
Ve čvrtek ráno už  dolní tlapky téměř nebolely a chůzi nesabotovaly.
Kam se tedy půjde dnes? Majka chce vyrazit na Popradské pleso – se sestrou se honem rozhodujeme, že my tedy také.
Jedeme električkou a vystupujeme na stanici stejného jména. Stejný výlet si  ale nejspíše na dnešek naplánovala polovina turistů slovenských i z  okolních států (na Slovensku mají státní svátek).  Připadám si jako kdybych šla na Sněžku. Šlapeme do kopce po asfaltce, před námi houfy, za námi houfy. Tatínkové tlačí kočárek nebo mají dítě za krkem, nejmenší mimina nesou maminky většinou  v šátku na hrudi. Jedno batole je dokonce motorizované a usilovně pracuje baculatými nožkami na odrážedle. Je zase vedro, slunce pálí na modré obloze. Cesta z počátku vede po horské louce, stromy a keře podél ní sporadicky vrhají stín. Hned z kraje nás rozesmál nápis, rozžhaveným drátem vyvedený na dřevěné tabulce. Ta je připevněná na nějakém otevřeném přístřešku.
“Tady nesrať!”
Asi tam mají špatné zkušenosti.
Šlapeme tedy se sestrou nahoru, občas si vydechneme ve stínu a pozorujeme hukot. Hodně si povídáme se spoluturisty. Buď oslovíme my je nebo oni nás, přes velké vedro panuje u všech dobrá nálada a chuť se vykecávat. Pak vede silnička lesem, ale zase se kroutí v ostrých serpentinách.
Než jsme se dostaly k plesu, dav už notně prořídl. Ti schopnější nás už dávno minuli a ti s dětmi zase zůstali za námi. Nevadilo nám to a šly jsme si na polévku.
Na to jsme se rozdělily. Sestra se vydala zpět (je po těžké nemoci, já ji docela obdivovala, kolik

Symbolický hřbitov – foto Marie Seitlová

toho uchodila) a já se vypravila na symbolický hřbitov obětí Tater. Vysoké hory jsou někdy zrádné a když se  tomu přidá smůla, neznalost či špatný odhad vlastních možností, stane se neštěstí raz dva.
Procházela jsem kolem podle balvanů a stěn, na kterých jsou upevněny tabulky se jmény zemřelých – řeknu vám, nebylo mi z toho moc dobře.  Podle dat narození a úmrtí se jedná téměř jen o mladé lidi, muže i ženy. Horolezci, turisté i dělníci, kterým se stal úraz při práci. Tolik osudů, tolik nešťastných rodin!
Postála jsem, podumala, soucítila… a šla dál. Uf, chodník z Popradského plesa ke hřbitovu je – mírně řečeno – zapeklitý, odtud na asfaltku zrovna tak. Ještě že zas není nijak dlouhý.
Opět si to šlapu po asfaltce z kopce dolů. Ach, ty serpentiny! Lidmilko, já je zdolala zase svým cik cak způsobem 🙂 Na cestě už není tolik lidí, takže nikomu nepřekážím, ať má dotyčný namířeno nahoru nebo se už vracím.  Jen se na sebe usmějeme, sem tam něco prohodíme a jdeme si po svém a po svých dál.
Náhle  zaslechnu zahřmění. Hřmění se opakuje, někde v dálce už zase řádí bouřka. Mně to nevadí, za chvíli už budu na zastávce, ale trochu udiveně sleduji, jak nahoru šlapou rodiny s malými dětmi.
“Podle předpovědi asi tady pršet nemá,” myslím si.
Jenomže když už mám k zastávce opravdu jen pár metrů, padne na mne kapka. A druhá. Jen co se schovám pod střechu, leje jak z konve. Sestra tam na mne poctivě čeká. Domlouváme se, jak dál. Električka do Tatranské Lomnice jede za chvíli, ale…
“Bude přeplněná,” říkám s pohledem na dobíhající zmáčené turisty. “Co kdybychom raději počkaly, pak jely tu jednu zastávku zpátky na Štrbské pleso a teprve pak na Lomnici?”
Sestra naštěstí souhlasila – a další minuty nás v našem rozhodnutí utvrdily. Přijela električka a davy se k ní vrhly. Rodiče s kočárky to vzdali první, jen bezmocně sledovali, jak se ostatní snaží vecpat do přeplněných vagónů. Marná snaha. Všichni se nevešli.
Jak jsme se rozhodly, tak jsme to také provedly  a nebyly jsme samy. Domů jsme se dostaly sice o něco později, ale v pohodě a bez tlačenice.
Druhý den náš pobyt končil. Po snídani jsme popadly kufry a hurá na vlak.
Tatry, bylo tu krásně, zase někdy nashledanou!

Co ještě dodat? Počasí nám celou tu dobu přálo, déšť a bouřka vždycky poslušně čekaly, až jsme byly v suchu a v bezpečí. Jídlo bylo dobré a potkávaly jsme jen samé milé lidi. Zvláště ty mladé musím pochválit. Bez námitek nám pomáhali se zavazadly do vlaku i z vlaku, zvedali nám kufry do polic a zase dolů. Často i bez toho, že bychom je vůbec stihly o něco takového požádat. Nejvíc mne na duši potěšil jeden mladík.
Sestra se vracela už zpět,  já pokračovala v cestě ke Hřbitovu horských obětí. Přede mnou se objevila překážka – příroda a eroze si pohrály a stvořily schody. Stupně z poházených balavanů jsou vysoké  30 – 40 centimetrů.  Kameny jsou různě veliké,  zaoblené a mezi nimi škvíry. Jak se mám po nich bezpečně dostat dolů? Je tu jen vratké zábradlí, hůlky si nemám kam pořádně opřít. Stojím a váhám, co dál. Proti mně se bahoru rozbíhá mladík. Skáče jak kamzík z jednoho kamene na druhý. Pak si všiml mého váhání a zastavil.
“Chcete podat ruku?”
Přikývla jsem. Pomohl mi z prvního schodu, pak se ohlédl za sebe, seskočil o schod níž a opět mi podal ruku. S jeho pomocí jsem bezpečně překonala celé to schodiště až dolů. Na mé díky se pak jen usmál a opět se hbitě rozběhl nahoru.

…………………………………..

P.S. Často jsem si tam vzpomněla na ty, co tam měli být s námi. On i ona mi tam moc chyběli.

P.S. 2  Já vám vlastně ještě slíbila, že vám tady napíšu něco o pojištění.

To bylo tak. Potřebovala jsem Cestovní pojištění a nechtělo se mi kvůli tomu jezdit do Brodu. Tak jsem si vyhledala na PC e-pojištění. Když to dělají jiní, proč ne já, že? No, tak jsem študovala, co a jak. Vybírala, třídila, až mi zbyly dvě pojišťovny s podobným typem pojištění a přibližně stejnou cenou. Ale ať jsem hledala, jak hledala, nemohla jsem v jejich podmínkách najít, jestli pojištění obsahuje při úrazu převoz domů. Na co máme různé info maily, že jo. I najela jsem myší na tu adresu a odeslala dotaz (zkráceno).
………………………….
… chtěla jsem využít vaší nabídky pojištění při cestě do zahraničí, ale nedokážu najít, zda je pojištěním hrazen převoz zpět do ČR(v případě nutnosti). Patří to do léčebných výloh nebo to mají jednotlivé pojišťovny uvedeno jinak? Zajímala jsem se o pojištění AXA Standard a VZP Standard, cílové místo je Slovensko..
……………………………
Odpověď přišla zanedlouho (zkráceno).
… Převoz do České republiky, tzv. repatriace ostatků většina pojišťoven má. Lze dohledat i v pojistných podmínkách.
Cestovní pojištění si můžete spočítat přímo na stránkách ePojisteni.cz a zvolit produkt, který Vám bude svými parametry nejlépe vyhovovat……..
…………………………

Babo raď. Já přece nemínila na Slovensku umřít, jen jsem potřebovala jistotu, že mne případně se zlomenou nohou dopraví domů. Ale už se se mnou dál nebavili a na další dotaz neodpověděli. Tak jsem jim napsala negativní recenzi v tom smyslu, že při uzavření pojištění na jejich stránkách je zřejmě nutno mít právnické vzdělání (samozřejmě je jim to jedno a nezveřejnili ji ) a rozjela se na kamennou pobočku VZP. Sympatická paní mi vše vysvětlila, a protože měli do konce srpna akci, bylo moje pojištění nakonec obsáhlejší a levnější, než kdybych ho uzavírala on-line.

Tož asi tak.

A teď se těším do Albánie. Cesta tam mne čeká v nejbližších dnech 🙂

6 thoughts on “3. Hurá! Opět jedu do Tater – zítra se už vracíme

  1. No jo, Tatry – tak tam jsem taky nebyla … :-), jak Vy to všechno stíháte? A tolik nachozených kilometrů v takových nerovných terénech… tam bych se bála i se zdravýma nohama…

  2. No vidíš. A my v té bouřce šlapali z kopce dolů na Štrbské pleso cestou plné vody. Zprvu malé kroupy, pak déšť. A jsk jinak než….. V Tatranské svítilo sluníčko. Hlavně že jsme si to všichni užili.

    1. Maruško, mokří nebo suší, prostě to bylo hezké 🙂 Ale ještě že jste to promáčení neodnesli nemocemi.

  3. HELE tY TURISTKO, JESTLIPAK VÍŠ NA JAKOU UDÁLOST JSEM SI VZPOMNĚLA, když jsi líčila, jak Ti mladík pomáhal zdolat kameny…. to jsme se děvče nasmály, ještě že jsi neztratila pantofle:)))))

    1. Bertice, tak na to si já v té chvíli nevzpomněla 🙂 Člověče, vždyť my už máme letos zážitků na knížku 🙂

Napsat komentář: babicka11 Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *