Alenčiny prázdninové trampoty

Alenčiny prázdninové trampoty

 

Ukázka z příběhu – Osobní knihy pro děti
…………
„Co je to támhle?“ zajímala se Alenka. Stála na samém krajíčku u vody a koukala do vysokého rákosí.
Všechny děti se znovu otočily k vodě. Co tam Alenka vidí?
„Kde, kde?“ honem se vyptávaly.
„No, támhle, v tom rákosí. To je nějaká lavička?“
Opodál z břehu do vody vedl chatrný dřevěný chodníček, stlučený z prken. V hustém rákosí nebyl skoro vidět. Když s k němu Alenka přiblížila, viděla, že na jeho konci se něco ve vodě převaluje.
„To je přece lodička,“ zasmála se Terezka, která šla těsně za ní.
„Lodička? Škoda, že nevíme, čí je,“ zalitoval Petřík, „kdybychom si jak tak mohli půjčit!“
„Já se chci svést, Libore, povoz nás,“ okamžitě začal žadonit Honzík.
„To přece nejde, Honzíku,“ vrtěl hlavou Libor, „to bychom tu loďku vlastně ukradli.“
„Stejně bude přivázaná,“ řekla Danuška.
„Honzíku, třeba někdy jindy, zkusíme zjistit, čí lodička je a půjčíme si ji,“ uklidňoval Libor bratříčka. „Asi to bude nějaký rybář, když ji má schovanou tady v rákosí. A tomu chodníčku se říká molo.“
„Taky bych se na lodičce ráda svezla,“ pomyslela si Alenka. „Třeba bude vědět teta Klára, komu patří.“
„Už pojďte!“ otočil se Libor k ostatním dětem, „a pozor na kopřivy. Koukejte, jak mne popálily.“
„A proč nejdeme po cestičce?“ zeptal se Honzík.
„Po jaké?“ podivila se Alenka.
„Tam po té,“ ukázal Honzík. Z rákosí vyplašeně vyletěl houf divokých kachen, jak se všechny děti najednou hlasitě rozesmály. Kousek od nich byla ve vysoké trávě mezi keři vyšlapaná pohodlná široká pěšinka.
„A my se prodíráme takovým houštím,“ chichotala se Danuška.
„Hned vedle krásného chodníčku,“ přidala se k ní Terezka.
Petřík seděl na zemi, ani se smíchy neudržel na nohou.
Všichni se rozběhli po cestičce zpět. Už pochodovali po svěží travičce na zelené louce, ale pořád se smáli. Takhle se sami doběhli. Zbytečně se drali křovím, poškrábali je větvičky, popíchalo ostružiní a popálily kopřivy.
„Maminka tomu ani nebude věřit,“ vzpomněla Alenka na maminku. „Že jsme takoví truhlíci!“
……….
Ticho náhle prolomil Petřík.
„Holky, holky, podívejte se, co to je? “ a celý vykulený jim na něco ukazoval. Děti se zadívaly naznačeným směrem, a začaly zpomalovat.
Před nim vedle cestičky něco stálo. V husté mlze byly vidět jen nejasné obrysy. Baculaté tělo těsně nad zemí, dlouhatánský krk nahoře ohnutý, malá hlavička…
„Co to může být?“ zašeptala vylekaně Danuška.
„Vždyť to vypadá úplně jako brontosaurus, ten z toho filmu,“ rovněž šeptem jí odpověděla Terezka. Petřík raději mlčel.
„Ale brontosauři už přece nežijí,“ nahlas dodávala sobě i ostatním odvahu Alenka. Šla stále pomalu kupředu, ostatní se ploužili za ní, Petřík šel poslední.
Už jsou skoro v úrovni zvířete, ale pořád nemůžou rozeznat, co to vlastně je. Ještě pár kroků, a ještě jeden – oči dokořán otevřené a soustředěně pozorují to cosi neznámé a nepoznané.
„Haf, haf,“ ozvalo se náhle před nimi. „Haf, haf!“
Děti úlekem vykřikly.
Před nimi se na cestičce objevil hnědý větší pes, zavrtěl radostně ocasem, ještě jednou zaštěkal, obrátil se a pelášil po cestičce zpět. Současně Alenka jako první poznala, co je předtím skoro vyděsilo a vykřikla!
„Už vím, co to je, žádný brontosaurus!“ a bouřlivě se rozesmála. „To je přece to, no, jak se to jmenuje, seká se tím tráva!“
„Sekačka na trávu a na jetel,“ rozesmál se i Petřík
….

Knihu pro vaše dítě je možné objednat na www.OriginalniKnihy.cz

10 thoughts on “Alenčiny prázdninové trampoty

  1. Jo to byly časy, kdy jsme ,,Honzíkovu cestu” četli ve škole jako povinnou četbu. Člověk ten příběh jako dítě úplně prožíval. Viděl jsem i film, ale knížka byla knížka, tam fungovaly dětské představy a na to se nezapomíná.

  2. Takže jak vidím, knížka ALENČINY PRÁZDNINOVÉ TRAMPOTY už je na světě :-). A s pěknými ilustracemi. Gratuluji!

  3. Opravdu pěkná povídka.
    A na “Honzíkovu cestu” si taky pamatuji. Ještě tu knížku mám. Schovávám ji pro vnučku.

  4. Říkala jsem si, co to tak může být, pro děti, co na tom asi je zajímavého, nakonec jsem se začetla a vydržela u článku až do konce, tak mě zaujal. Připomíná mi stylem Honzíkovu cestu, v té jsme si čítávali jako děti, každý si jistě vzpomene na povinnou školní četbu. I když jsme to měli nařízené přečíst, mně se líbila i tak. Tato ukázka slibuje podobnou radost z četby.

  5. To jo byl to fakt adrenalin ještě, že Alenka prokoukla to čeho se pes vylekal nebyla to ani lodička ani kopřivy, byla to přeci ta eeeeeeeeeeeee sekačka:)))))))))))))) a ještě k tomu na trávu:))))))))))))))))

Napsat komentář: irinkamil Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *