Já jich měla několik, a jedním z nich bylo podívat se do Alp. Fascinovaly mne sluncem ozářené vrcholky hor, zasněžená špička Matterhornu, obrázky kvetoucích hořců či protěží na zelených stráních. Prohlížela jsem si fotky z těchto míst se zatajeným dechem a nejasnou touhou v srdci. Ani mne tehdy nenapadlo nějak vážně uvažovat o možnosti zajet se tam podívat osobně, v době mého dětství bylo něco takového velmi těžké, téměř vyloučené. Pak jsem dospěla, dějiny se změnily, ale já už měla jiné starosti. Napřed na nějaké výlety nebyly peníze a pak jsem si už zase na ně připadala stará.  Dětský sen pomalu upadl v zapomnění.

Letošní rok jako by se mi někdejší útrapy snažil vynahradit. Syn mi koupil zájezd do Říma, dcera přispěla na pobyt v Klimkovicích. Já sama se rozhodla jet s partou kamarádek do Vysokých Tater.

“Kdo ví, co bude příští rok,” říkala jsem si, když jsem rozpočítávala finance, a přemýšlela, jestli to všechno vydrží má viklavá kolena.

A do toho mi přišla na ta nabídka.

“Nechceš jet s námi do Švýcarska, do Alp?”

Okamžitě se mi vrátilo to dětské přání. Před očima se zjevily všechny ty obrázky, nad kterými jsem kdysi snila. Alpy! Bílé vrcholky! Turistické cestičky mezi balvany!  Hořce a protěže, svišti, zelené svahy se stády krav!

Srdce tlouklo nadšením, hlava ho krotila.

“Blázníš? Ve tvém věku? Vzpomeň si na ty injekce, co ti doktor píchal do kolen. A když jdeš do schodů, lapáš po dechu. Jak to chceš zvládnout? A kde na to chceš vůbec vzít?”

Peníze byly nakonec to nejlehčí. Děti měly pochopení a založily mne. Ještě že je mám! (Proč já hloupá si kdysi pořídila jen dvě?)

Horší to bylo s kondičkou.

Nakonec jsem si vymyslela takové alibistické řešení.

Když do určitého data v kalendáři shodím pár kil na předem určenou váhu a vyběhnu schody do patra třicetkrát za sebou dvakrát denně, pojedu.

Mám pár kil navíc, odborně se tomu říká mírná nadváha. Nic hrozného, ale kvůli kloubům se už pár let snažím ta kila shodit. Do té doby jsem ve své snaze nijak viditelně nepokročila.

Jenže najednou jsem měla motivaci. Vyloučila jsem milovanou čokoládu a slané oříšky. Každý den jsem pravidelně vyšlapávala schody a každý den si přidávala něco na víc. Na schodech jsem trénovala, že mi imitovaly strmé svahy a balvany, musela jsem prostě více zvedat ta zlobivá kolena. Ze začátku protestovala, ale byla jsem tvrdohlavější. A taky ty schody proto, že venku střídavě tálo a pak mrzlo, v té době bylo všude náledí nebo bláto. Po procházkách se moc chodit nedalo.

Já to zvládla. Poslední den sobě daného ultimáta jsem měla požadovanou váhu a schody jsem vyšlapala dokonce i vícekrát, než jsem předpokládala.

Večer jsem posílala mail.

“Jedu s vámi!”

———————-

 V dalších dílech vám vše popíšu trochu podrobněji. Ale na něco vás upozorním již nyní. Tento zájezd měl své mouchy. Nebudu jimi kazit sobě vzpomínky, ani vám popis pro mne tak nádherných zážitků.  Prostě v některých místech objevíte pár teček ….. až úplně nakonec napíšu něco jako recenzi.