Zatím, co jsme se kochali, si nás přišli prohlédnout dva psi. Vídali jsme podobnou rasu – nebo snad směsku – později skoro všude, kde jsme se ocitli. Ne moc velcí, chundelatí, černobílí, většinou chodili se stádem krav či oveček.

Tihle dva byli hodně přátelští. První si nás jen očichal a pak se motal pod nohama. Druhý si držel ve vzduchu jednu bolavou nožku a okatě dával najevo, že si chce hrát. Pokládal nám střídavě k nohou kamínek, a trpělivě testoval, kdo pochopí. Nakonec jsem první byla asi já. Do kamínku jsem kopla, kamínek vzlétl do vzduchu a doplachtil o pár metrů dál. Pes nadšeně vystartoval, kamínek si našel a přinesl mi ho zpět. Bylo to docela haló, a někteří z nás (včetně mne, samozřejmě,)  jsme okamžitě přestali trpělivě cvakat fotoaparáty a netrpělivě čekat na další várku pasažérů z mikrobusu a věnovali se psímu fotbalu. Musím říct, že nás to přestalo bavit dřív než jeho.

Pak konečně přijel mikrobus a byli jsme všichni pohromadě. Delegátka nám začala opakovat trasy a jejich náročnost, a z hovoru vyplynulo, že se sama bude vracet podél cesty dolů.

Naše netrpělivá skupinka tedy vyráží na cestu ještě před ukončením výkladu.  Obejdeme jezírko s malou naučnou stezkou, a pustili jsme se po červené značce po svahu. Trasa nám má končit ve vesnici Rona. Časem zjišťujeme, že se naším směrem vydala i valná část výpravy. Je horko, sluníčko pálí. Stav pěšiny se postupně zhoršuje, je prudší, bahnitější i kamenitější, objevují se balvany. Vím, že někomu to dělalo problémy, já byla nadšená. V mé nadšené euforii mi toho dne prostě nic nevadilo. Pozorovala jsem okolí, obhlížela panorama, dumala nad houbami, které se sem tam objevily podle cestičky, smlsla jsem si malinu (jen jednu, prosím, nepráskněte to na mne!), pila vodu téměř z každého pramínku, který jsme objevili. Mají to tam totiž bezva zavedené. Kde to jde, ze stráně  – nebo i v uličkách ve vesnicích – mají vyvedenou trubku s vodou, pod ní žlab. Voda je chladivá a moc dobrá, prostě čistá živá voda.

Pěšina nás dovedla trochu jinam, než jsme měli vyjít podle mapky.

Nevadí. Průvodkyně nás informovala o trase žlutého autobusu, i o tom, že nic neplatíme (pokud sebou máme takovou vyfasovanou kartičku) a doveze nás to až domů.

Autobusy jedou každou půlhodinu, za chvíli jsme byli na ubytovně. Na okamžik jsme s Hankou sebou  plácly na postel, pak vyměnily ponožky, boty, a nechaly se zlákat jinými děvčaty (protože my jsme holky mladý) na výlet lanovkou na horu nad Savogninem.

Vyjeli jsme do mezistanice, přesedly a jeli ještě výš. Chtěly bychom ještě nahoru, ale třetí stanice lanovky byla uzavřená. Asi ji otvírají až v zimě lyžařům. Ale zase tak moc nám to nevadilo, už i odtud jsme měly nádherný výhled

Při jízdě nahoru druhé lanovky jsme spatřily sviště. Vlastně se hrdě hlásím k tomu, že první jsem vykřikla já. Byly kouzelní, takoví malí tlustí medvídci, už pěkně vykrmení na blížící se zimu. Celá sviští rodinka se nám tam přišla představit 🙂

Nahoře jsme se prošly kousek květinové cesty, trochu propátraly okolí a ještě objevily bránu s kravskými zvonci.

Ten den jsme toho už víc nestihly, lanovka za chvíli končí denní provoz. A stejně se udělala mlha.

Takže dolů, na večeři, procházka … a spát.