Alpy V. – Poslední dny

Alpy V. – Poslední dny

Máme tady další, páté ráno.  Předpověď počasí hrozí deštěm, a tak je dnes v plánu pouze výjezd lanovkou na vrchol Somtgang, a pak po Květinové cestě dolů do mezistanice Tigignas

Protože jsme tam už s Hankou byly a máme okolí stanice částečně prozkoumané, rozhodujeme se opět jít po vlastní trase. Vyjíždíme se skupinou nahoru, jdeme kousek s nimi po květinové cestě, a pak se trhneme. Láká nás pěšina přímo vzhůru , k vrcholu Piz…, jakže se jmenuje?

Pod námi mraky

To nevadí, pro mne je podstatné, že jdeme vzhůru. Náš výšlap zlákal ještě další dvě dámy, společně šlapeme, funíme, odpočíváme a kocháme se. Opravdu, bylo to pohádkově nádherné. Byly jsme se nad hranici mraků, pod námi se vlnilo bílé moře. Chvílemi se jeho jednolitost roztrhla a my viděli v hloubce pod námi domy, kostelíky rozsypané po svazích, nebo jsme zahlédly kamennou zeď hradu Riomu. Prostě jak jsme v tu chvíli měly zrovna štěstí.

A ještě větší mraky
Občas se společně dohadujeme, kam nás ta červená značka dovede, občas se rozhodujeme, že už opravdu jen támhle k tomu balvanu a vracíme se. A pak ještě kousek, a ještě kousek…
Hanka vede výpravu. Jako první se nahoře zastavuje těsně pod vrcholem a usedá na kameny vedle rozcestí k odpočinku. Ukazatel s žlutými šipkami tady není, ale to nevadí. Stačí nám červená značka, už víme, kam cesta vede, a taky kudy se budeme vracet. Svačíme, fotíme, rozhlížíme se, ani moc nemluvíme. Proč taky? Po krkolomném výšlapu lapáme po dechu, takže jím šetříme.
Pak míříme směrem dolů, ke stanici lanovky. Ne, ještě jsme dolů nejeli. Napřed jsme zamířily ke “zvonkové bráně” zacinkat si pro štěstí. Nevím, jestli to byl nějaký symbol, či hranice soukromého pozemku. Prostě nad stezkou břevno, na každém boku tři kravské zvonečky. Každý měl jiný zvuk, tak jsme si cinkaly, a cinkaly, až nás to přestalo bavit.Ještě jsme se kousek prošly, došly k nějakému statku s občerstvením, a protože už nás dohnala mlha, sjely jsme do mezistanice lanovky.
Tam jsme se rozdělily, já s Hankou jsme se rozhodly zajít pěšinou k hradu Riom. Mraky v této chvíli byly už nad námi, ale ještě nepršelo – a kdo ví, jak bude zítra. Co když nám počasí už nedovolí se sem podívat?

Vesnička u hradu byla – no, zase mne napadá jen slovo kouzelná. V Savignonu jsme původní architekturu neviděly, tady jsme procházely zachovalými, úzkými uličkami se starými domy. Všude uklizeno, vymeteno, před vchodovými dveřmi velké květináče s rozkvetlými květinami.

Starý dům v Riomu
 Hrad byl zavřený, prošly jsme jen okolo, a zamířily k ubytovně. Opět jsme to stihly za sucha. Pršet začalo až po večeři.
—————————–
Na pátek je naplánován výlet na Via Male.

Předpověď počasí je opět nejistá, zmokneme či ne? Projíždíme údolím řeky Rýnu. Kolem nás se tyčí vysoké horské stěny, údolí se zužuje. Průvodkyně nám povídá o historii soutěsky. Je považována za nejkrásnější i nejobávanější, táhne se zhruba šest kilometrů, a jméno “Via Mala” ( Zlá cesta) dostala dostala proto, že byla nejnebezpečnějším úsekem na cestě kočovníků Alpami. Chodilo se po ní už před tisíciletími.

Pohled na most od turniketu

Konečně autobus nacouvá na parkoviště, vystupujeme a rozhlížíme se. Strmé svahy jsou blízko u sebe, nebe vysoko nad námi. Fasujeme vstupenky, projdeme

A jdeme dolů, pozor na schody

turniketem, a sestupujeme na dno soutěsky. Chodník je upravený, sešup je příkrý, ale plynulý, mírněný serpentinkami a schodišti (schodů je prý 359, nestihla jsem je přepočítat 🙂  ). Ale zvládají to v pohodě i lidé s

Už jsme skoro dole

hendikepem. Procházíme po chodníku na vyhlídky, pod převisem vidíme na protější rozervanou skalní stěnu s četnými pramínky vody,  to uzoučké vodopádky stříkají kapky široce kolem sebe, jak dopadají a odrážejí se na skalních nerovnostech. Na dně soutěsky zvedáme hlavy a díváme se na silniční most, překlenující ji se vysoko nad námi.

Dál už nepůjdeme, pod námi je už Rýn
Je to děsivé, je to nádherné, je to dech beroucí.
Při výstupu nahoru jsme si na schodech všimli modrých cedulek, udávajích nějaká mínusová čísla. Nejnižší dole, čím jsme šli výše, tím byla záporná čísla vyšší. Mínus 10 000,  mínus 14 000, na poslední cedulce bylo (myslím)  – 34 000,  ale teď si najednou hodnotou nejsem jistá. Dotazem jsem se ujistila, že má úvaha je správná. Celou tu soutěsku vyhloubila řeka Rýn, číslice udávají přibližné tisíciletí před naším letopočtem, kde bylo tehdy její dno.

 Při návratu domů začalo pršet. A už ten den nepřestalo.

Pohled ze silničního mostu do soutěsky
—————-
Je sobota ráno, uklízíme pokoje k jejich předání.
Mrholí, mrholí, občas prší. Z dnešní procházky po Savignonu už nic nebude. Čekáme zhruba do 12 hodin na odjezd, bavíme se každý, jak to jde. Kvůli počasí nám dovolili počkat v jídelně, která už byla původně taky uklizená.
Dávám se do hovoru s jedním mužem ze skupiny mladých z našeho zájezdu. Těch mladých není moc, jedna uzavřená skupinka, a pak snad ještě dva mladíci, my ostatní jsme už v letech. Srovnáváme zkušenosti, co se nám líbilo  i nelíbilo. Rozhovor byl docela zajímavý, pro mne s nečekaným závěrem ……
Okolo poledne konečně nasedáme do autobusu. Čeká nás ještě jízda lanovkou na Hoher Kasten. Za příznivého počasí je z něj prý vyhlídka do šesti států Evropy. Skepticky koukáme z oken a dohadujeme se, zda uvidíme aspoň tu horu. Mraky jsou nízké, vytrvale prší.
Přejedeme jedno údolí, druhé –  a mraky se trhají. Když u cíle vystupujeme, už na nás občas nakoukne i sluníčko.
U horní stanice lanovky je vyhlídková otočná restaurace. Chodíme kolem ní, vyhlídka je opět ohromující. Lanovka překonává na poměrně krátkém úseku výškový rozdíl okolo jednoho tisíce metrů, dovede si představit ten sráz? Vedou od ní turistické trasy několika směry, mlsně je obkukuji, až nakonec neodolám. Jít aspoň kousek, kousíček!
“Jen tady seběhnout pod ty schody, Hanko, jo? Ty nepůjdeš? Tak já sama, jen ten kousek. Ne, dále opravdu ne, je to po hřebeni, nemám na to obutí, a vůbec….”
Sešla jsem po pěšině sem tam přerušené improvizovaným schůdkem. Nebylo to tak krkolomné. Že bych se šla podívat ještě kousek? Popošla jsem ke kraji srázu. Ještě krůček, a ještě jeden…. Jaký výhled je odtud?
Hanka nahoře šílí, pak zmlkla a zmizela. Později mi řekla, že se na mne nedokázala dívat, jak se blížím k k tomu kraji, pode mnou skalnatý spád kilometr dlouhý. Já se v nebezpečí necítila. Shora to vypadalo asi jinak, ale já byla od okraje určitě víc jak dva metry, a podle ušlapané trávy okolo bylo znát, že tu přede mnou bylo více ještě odvážlivějších obdivovatelů vyhlídky.
Stála jsem, viděla daleko a hluboko pod sebe. Najednou bylo takové ticho, nad sebou jsem měla modré nebe, pode mnou kroužili divocí ptáci. Měla jsem takovou chuť lítat s nimi!
V minulém životě jsem asi byla nějakým ptákem. Či kamzíkem? Nebo aspoň nějaká koza.
V podvečer jsme si ještě prohlédli městečko Appenzell (je hodně barevné), a pak už se jelo domů.

7 thoughts on “Alpy V. – Poslední dny

  1. Pořád se sem vracím a koukám na fotky, líbí se mi moc, škoda, že jich není více. Co takhle udělat kolonku fotky z výletů a pár jich tam pro nás nahrát. Jen tak pro potěšení.

  2. Musel to být krásný výlet, absolvovala bych ho tak do čtyřiceti, pak už asi ne a dnes už vůbec ne. Proto si tu ráda přečtu Vaše povídání. Představivost mám výbornou a to je, jako kdybych tam byla s Vámi. 🙂

Napsat komentář: bobalka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *