Alpy IV. – Poznávací okružní trasa – “vodní cesta”

Alpy IV. – Poznávací okružní trasa – “vodní cesta”

 

Další den ráno vstáváme o něco dříve. Snídaně je už v sedm hodin, a nás čeká výlet do oblasti Lenzerheide.
Večer u večeře nás průvodkyně vždy informuje o programu dalšího dne, a rozdává mapky. Zároveň nám taky podává informaci, že z vrcholu dolů vede turistická trasa s velkým výškovým rozdílem. Podle jejího doporučení si necháváme koupit lístky na lanovku. My s Hankou jedem nahoru, a pak zpět do mezistanice. Pak se chceme vydat pěšky dolů. Ten výškový rozdíl snad zvládneme, budeme mít na to skoro celý den.
Zelený autobus vyjíždí na čas. Sluníčko jen nesměle vykukuje z pod mraků, dohadujeme se, jestli nám počasí bude přát, a nebo bude podle předpovědi pršet.
Jedeme do Lenzerheide/Vabella. Odtud pak lanovkou s přesedáním na Piz Scalottas. S údivem sledujeme, že pod námi se kroutí v serpentinách krásná, široká cesta, od shora až dolů. Z vrcholu sjíždí cykloturisté, jsou zde také k zapůjčení koloběžky a takové tříkolky, nevím, jak se jmenují správně. Ale obdivujeme umění řidičů, jak bravurně vytáčejí zatáčky. Ale co pro nás bylo důležité, schází po ní hodně pěších turistů, dokonce i s kočárky. Jenže my máme koupené drahé vstupenky na lanovku, do mezistanice, odkud plánujeme sejít do městečka v údolí.
Prozatím obdivujeme panoráma hor, a snažíme se přemlouvat mraky, aby odpluly někam pryč, kde nám nebudou překážet ve výhledu. Když se dostatečně pokocháme, sjedeme o “patro níž” a vydáváme se na trasu dolů. Jde to velmi snadno a rychle. Pěšina je opravdu upravená pro rodiny s kočárky. Ať se loudáme a odpočíváme, fotíme, svačíme a podobně zabíjíme čas, jsme za chvíli dole. Vydáváme se k jezeru, komentujeme veškeré dění kolem. U jezera se potkáváme se skupinkou, která si na údajně prudký sestup vůbec netroufla a jela lanovkou až dolů.
Začíná pršet, a ……
 ———————
Na čtvrtý den je naplánován výlet do oblasti Engandinu. Tentokrát vyjíždíme s mírným zpožděním. Jeden z pokojů, ve kterém bydlí dvě ženy z našeho zájezdu, byl vykraden, na místě vyšetřuje místní policie. Je nám líto postižené, ztratily se jí nějaké peníze v české měně, a tak kolektivně dumáme, komu budou koruny ve Švýcarech platné. (Víme, že z našeho zájezdu to z časových důvodů nikdo být nemohl). Zpoždění není velké,  zhruba po tři čtvrti hodiny jsme už na cestě.
Autobus nás dovezl do městečka Sils, odtud lanovkou na Furtschellas la Chudera.  (Uf, to jsou jména. Přiznávám se dobrovolně, že jsem je zde musím kopírovat.) Nad stanicí lanovky nás opět průvodkyně informuje o různých možnostech tras. My se tentokrát dohodly samy s Hankou, kudy půjdeme, a předběžně jsme vybraly i možné prodloužení tras. To podle toho, jestli se nezkazí počasí, a taky jsme samozřejmě další postup chtěly přizpůsobit momentální únavě.
Vyrážíme po “vodní cestě”. To je okružní poznávací trasa okolo šesti horských jezírek, mají krásná poetická jména. Lejin Cristal, Lejin Magnetit, Lejin Malachit, Lejin Rhodonit, Lejin S-chaglia, Lejin Epidot. taky se vám to líbí, tak jak mně?
Cesta  vede mezi nádhernými vyhlídkami do údolí Innu a lemovaná je vysokými horami se sněhovou pokrývkou na špici. To je pozůstatek dvou posledních nocí s bouřkami. Nám dole pršelo, nahoře sněžilo. Dohromady s modrou oblohou s bílými oblaky, které občas zakrývaly zářící slunce, to tvoří další okouzlující a ohromující panorama pro středoevropskou dušičku.
Jako první se zastavujeme u rozcestníku, abychom si potvrdily správnost svých úvah. Ano, jdeme dobře.
První jezírko, druhé – kde je třetí? Trochu jsme se ztratily. Naštěstí v tom nejsme samy. Cestou jsme dohnaly a byly dohnány několika členy z našeho zájezdu, kteří se rovněž nečekali na průvodkyni a vydali na trasu sami.
Pořád všichni jdeme po červené, až na to, že ve Švýcarsku mají červeně značené všechny cesty. Pokud tedy dojdete na křižovatku, na které není  rozcestník (a neumíte pořádně číst v mapě, tak jako my), snadno se vám může stát, že se vydáte trochu jinam. Žádné neštěstí, ona ta cesta vás dovede zase jen k jinému rozcestníku, a tam si najdete, kam míříte a kam jít chcete ve skutečnosti. Nanejvýš se trochu víc projdete (a nebo i namáhavěji, jako my ten první den).
Takže od druhého jezírka jsme vyšli společně už jako skupinka po červené, vyšli na horskou cestu pro jejich zásobovací vozidla, a zaváhali. Kudy teď? Ta červená nás vede zpět k lanovce – ale trasa má trvat nejméně dvě a půl hodiny, my jdeme tak hoďku!
Ne, k lanovce ještě nejdeme. Jeden z nás,  průzkumník, zatím už zmizel za horizontem vyjeté cesty. Umíněně se vydáváme za ním. Šlapeme, a každou chvíli váháme. Jdeme dobře? Červenou nikdo nevidíme. Průzkumník se vrací, i s manželkou ale chtějí pokračovat v daném směru.
V tom zbytek naší skupinky slyší nějaké hlasy – a vzápětí i vidíme  turisty scházející po protějším svahu hory dolů.
“Haló, haló,” přivoláváme ty dva odvážlivce, “pojďte zpět, cesta je tady!”
A po pár metrech už je v dohledu i červená značka. My si prostě tu trasu prodloužili obejitím kopce z druhé strany.
Jen jsme přeskočili bažinatý potůček a vítali se se skupinkou scházející po svahu hory – protože to samozřejmě byli ti naši z autobusu, co šli s průvodkyní po směru prohlídky, kdežto my, samostatní opozičníci, šli v protisměru – a byli jsme u třetího jezírka.
Našli jsme i to čtvrté, páté, šesté. Šlapali jsme do prudkého kopce, scházeli po strmém svahu dolů. Namočili si boty v další bažině či při přeskakování zurčivého potůčku. Pozorovali jsme zpívajícího ptáčka, prohlíželi si místní vegetaci a snažili se určit názvy květin. V tom vedla Hanka, všichni jsme se k ní obraceli o pomoc s určením druhu. Komentovali jsme názvy jezírek, užasle sledovali skaliska a balvany, různé složení hornin a jejich zbarvení, a přemýšleli o vrstvení Alp v dávnověku. Jen místo svišťů jsme dnes viděli pouze jejich udupané cestičky před vchodem do podzemních nor. Asi tam na ně bylo ten den moc hlučno.
Trasa nám končila tam, kde začala, u rozcestníku kousek nad stanicí lanovky.
“Máme ještě čas, Hanko, půjdeme ještě kousek dál?”
Rozhodly jsme se, že se ještě projdeme po Gastronomické cestě, jen opravdu kousek tam a zase zpátky, abychom se v pohodě stačily vrátit.
Od rozcestníku jsme ušly asi padesát metrů (nebo sto?) po trase…., koukly na sebe, a shodně se otočily zpět. Pěšina vedla mezi balvany téměř kolmo dolů, až pak se zase srovnala a byla trochu přístupnější.
Tak to dnes už ne. Zase všude být nemusíme.
V pohodě jsme na lavičce posvačily, pokecaly s ostatními našimi, kteří kolem nás procházeli a taky si užívali slunečné pohody, svišti dostali ohryzky, pak jsme s Hankou zašly na kafe (a samozřejmě tam zase seděli někteří naši), sjely dolů, jely domů.., to byl tak krásný den !
P.S. Fotky vložím dodatečně. Nějak mi  jejich stahování stávkuje PC

4 thoughts on “Alpy IV. – Poznávací okružní trasa – “vodní cesta”

  1. Vaše vyprávění se čte jedním dechem!
    Máte krásné zážitky. Já nevím, jestli bych takovou tůru vůbec zvládla.

  2. Strašně se mi líbí tam kde jsou vodopády a jak voda šumí. V Krkonoších se třeba jmenuje Mumlavský vodopád podle toho jak voda, která padá po vodopádu, tak jako by mumlala.

  3. Pěkné, toulám se s Vámi a na fotky se taky moc těším. Já chodím většinou po rovince a ještě bídně, nějak mě to moje zdraví zrazuje, a lepší to asi už nebude.

  4. Moc hezká fotografie, vůbec se nedivím, že se Vám tam líbilo a těším se na další fotky, až nebude počítač stávkovat :-). Mě se tedy jde líp do kopce, než z kopce, ale poslední dobou mám přece jen radši rovinu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *