Včera jsem měla úřední den.
Byla jsem u lékaře na preventivní prohlídce, měla různé zařizování, na krátké návštěvě, a pak se doma nadšeně chystala na plánovaný výlet do Olomouce. Napřed také nějaké zařizování, a pak to důležité, návštěva u dcery. Večer jsem sedla k počítači, že napíšu pár slov pokračování pohádky o kočičce a… dloub! A hned na to pích a zase dloub!
Ozvaly se mi zase záda – nebo spíše se mi opět zabloknul mezižeberní sval. Napřed jsem ho zkusila ignorovat. Pak promasírovat o futra, namazat gelem…
“Přes noc to přejde,” utěšovala jsem se. “Není to ještě tak strašné! Bývalo hůř!” Musela jsem ale opustit psaní, protože jsem se nemohla soustředit. Ono to ani moc nejde, když člověk zvedne hlavu od klávesnice, aby si představil scénu, kterou chce popsat – a po každé mu po zádech přejede rozžhavený blesk.
Ráno mne probudil budík v telefonu. Protáhla jsem se – záda dobrý. Posadila jsem se – dobrýý!
Při snídani mne mírně dloublo, po deseti minutách jsem už věděla už s jistotou.
“Holka, tohle ve vlaku neusedíš!”
Odvolala jsem všechno, co jsem před tím slíbila, protože po chvíli jsem neuseděla ani na židli. Gel, tablety, elektrická dečka – nic nezabírá. Ze zoufalství jsem si i zanadávala. Ani to nepomáhá, spíše je to čím dál horší.
“Horká vana,” napadlo mne ještě, “zkusím to utopit!”
Ležím v horké vodě jak spařený kapr. Šlehání v zádech je po chvíli opravdu mírnější, ne tak časté, až nakonec opravdu povolilo.
Na suchu se sice bolest zase vrátila, ale už ne tak intenzivní, takže odpoledne jsem léčbu opakovala. Už můžu sedět u počítače a trochu si tu postěžovat.
Ach jo. Tak jsem ty záda šetřila. Rytí záhonu rozdělila na malé úseky, ráno cvičím ( a kdo mne zná, ví, že ranní cvičení je ode mne opravdu obrovský ústupek) a do čeho se mi nechce, tak to odložím na indy.
Tak za co?