Poslední ráno jsme vstávaly do sluníčka. Chatka už byla krásně vyhřátá, kamna hučely a vůbec nebylo znát, že jsme s nimi měly včera večer trochu problémy. Píšu my, protože s kamny bylo všechno v pořádku. To chvilku po té, co jsme se poněkud mokré vrátily z města, za námi přišel pan domácí. Dosypal peletky do zásobníku, a po domluvě s námi kamna trochu stáhl, bylo nám moc horko. A ony pak netopily, a netopily… Měly jsme mokré bundy a boty,…
Ráno jsme vstávaly poměrně brzy a docela čilé. Totiž Anička, já se napřed musela nadopovat černou kávou. Pak už to i se mnou šlo. Předpověď nám hlásila celodenní déšť, naštěstí se počasí předpovědi nedrželo. Obloha sice byla zatažená, ale nepršelo. Takže po snídani jsme sbalily batůžky, Anička popadla preventivně deštník (je známo, že když máte deštník, neprší) a já zase kousek chleba. Koupila jsem na chatu čerstvý bochník, ale doma mi zbývala taková patka, tak přece ji nevyhodím. Vzala jsem…
Cesta od brány k rozcestí byla nyní o hodně kratší, než když jsme šly teprve na chatu. Samozřejmě, neměly jsme už těžké tašky a batohy. Kolem propasti je vyhlášena přírodní rezervace a podél pěšiny byly po každých pár metrech informační tabule s místními zajímavostmi. Co tu roste, co tu žije a podobně. Šlapaly jsme barevným lesem, koukaly po okolí a těšily se z něho. Pěšina stoupá do kopečka a místy je lemována dřevěným plůtkem. My jeho funkčnost ocenily až…
Jak jsem už dříve psala, kamarádka Anička vyhrála v soutěži dvoudenní romantický pobyt na chatě v Hranicích na Moravě. Nyní konečně přišel den, kdy jsme se na chatu vydaly. Cesta byla bezproblémová. Setkaly jsme se ve vlaku na určené stanici, jeden přestup – a jsme v Hranicích na nádraží. Zbývá poslední úsek naší trasy. Z nádraží na chatu jsme se rozhodly dojet taxíkem. Protože Anička zařizovala vše kolem pobytu včetně nalezení možných výletních cílů, já se rozhodla zajistit aspoň to…
Počasí tu v zemi české, vyvolává paniku, jednou chodíš nabalený, vzápětí zas ve triku. S tím se musí něco dělat holky naše drahý, proto Vanda vymyslela, navštívíme Afriku… Zrušíme svá konta v bance, chudí jak kostelní myš, zavolala Bertíkové, honem Evko holkám piš. Hoď tu zprávu na Íčko, ať to všichni vidí, musíme dát dohromady dobrou partu lidí. Jako bleskem zpráva letí, myšlenka ta spanilá, jak se dalo očekávat, na Íčku se chytila. Honem očkování nutné, dokoupit si výbavu, hlavně…
Už jsem sem delší dobu nic nenapsala. Měla jsem moc práce. Kromě jiného (co jiného vám neprozradím, ať to nezakřiknu) jsem ryla záhony, hrabala listí, sázela česnek …, no, kdo má dům a zahradu si to dovede představit. A kdo nemá, toho to asi zajímat nebude. Takže znovu. Na Íčku na Chatu v Otázce dne padl dotaz, zda už plánujeme, kam vyrazíme příští rok. No, a moje jedna kamarádka, dušička dobrá, okamžitě práskla, že my dvě plánujeme cestu na Nový…
Kalupem se blíží konec pobytu. Ještě se můžu jeden den máchat v teplé slané vodě, nechat s houpat vlnami, přes plavací brýle pozorovat rybičky u dna, večer si objednat poslední „ni white vino, plíz“. Pak poslední snídaně, poslední namočení ve vlnách, naposledy se projít po městečku Ksamil a utratit poslední leky. Odpoledne už čeká autobus a jedeme domů. Zájezd jsem samozřejmě ukončila svým hurá splašeným způsobem, na lodi jsem si odřela nohu. Už vás někdy ošetřoval sám kapitán? Mne ano….
Dnes mne čeká výlet nazvaný trochu záhadně – Safari. Z hotelu jedeme tři – já a jeden manželský pár. Shromaždiště je v Sarandě, přijel pro nás neznámý řidič s osobním autem, a mně se ihned podařilo zaperlit (jak jinak). Manželé si sedli dozadu, já vedle řidiče. Bylo horko, on pustil klimatizaci a zeptal se mne (pravděpodobně), jestli ji má nechat puštěnou, jestli to nevadí. Samozřejmě jsem přikývla. „Jo,“ a souhlas ještě potvrdila „no!“ Řidič natáhl ruku, klimatizaci vypnul a pootevřel…
Dnes jedem do Gjirokastry. Delegát Petr pro nás přijel osobním autem hned po snídani. Mně v úvodu vysvětlil, že to potápění nedopadlo. Kupodivu prý nejvíce vadilo, že neumím anglicky a tak by nám dělalo problémy se na něčem domluvit. No, nevím, myslím, že byl jen taktní a neřekl, že to nejde kvůli věku. Nejsem zklamaná, já s tím počítala. Ale aspoň jsem to zkusila. Byly jsme čtyři turistky a řidič Petr. Bylo nás málo, a tak to byl takový přátelský,…
Když jsem měla rozepsaný tento třetí díl, došlo v Albánii k zemětřesení. Měla jsem zábrany zveřejňovat své nadšení z cest, když jsem ještě netušila, k jakým katastrofám v Albánii došlo či ještě může dojít. Navíc mi je Albánců hodně líto, je to chudá země s milými a pohodovými lidmi. Také, přiznávám se, jsem o jeden den psaní odložila z nutné, opravdu velmi nutné návštěvy lesa. Byla jsem totiž sestrou doslova přinucena jít na hřiby. Napřed jsem brblala, co je to…
Máme první ráno. Z postele nevylézám příliš ochotně. Okamžitě se ale ladím do růžova, usmiřuje si mne sluníčko, modré nebe a výhled z balkonu. Máme pokoj do silnice, ale při pohledu doprava vidím moře, jak mírnými vlnkami omývá skalnaté pobřeží a kousek pláže. Ten první den jsme věnovaly odpočinku. Po snídani jsme se vydaly na pláž, zaplatily si lehátka a věnovaly se plavání a aktivnímu leháru (obracely jsme se z boku na bok). Plážička je malá, ale voda teplá a…
Někdy člověk potřebuje změnu, poznat něco nového, utéci na chvíli problémům a utřídit myšlenky. Mne tohle nutkání vypadnout ze zajetých kolejí přepadlo letos uprostřed léta. Což o to, věděla jsem, že za pár dní pojedu do Vysokých Tater, ale chtěla jsem ještě něco víc. Samotné se mi ale moc nechtělo – tak s kým? Sestra už nemá čas, přátelé mají dávno zařízené pobyty jinde. Sedla jsem tedy k notebooku a jala se vyhledávat. Najdu duši, která v tomto směru rovněž…
Je čtvrtek, poslední den. Včera večer po tom sestupu ze Skalnatého plesa jsem pěkně cítila nohy – konkrétně stehenní svaly. Bylo mi samotné směšné, jak se večer nožičky vzpíraly, že ony tedy těch pár schodů z patra nepůjdou. Že toho už mají dost a basta. Na večeři jsem se šourala schůdek po schůdku a pevně se přidržovala zábradlí. Nahoru do schodů (jídelna je v jiném křídle) to ale šlo, to zase ano. Když jsem si pak nakládala u bufetu jídlo…
Jsme u první večeře v hotelu Morava. Na stolech před námi sklenice s přípitkem na uvítanou, zástupce hotelu nás o něčem informuje, ale skoro nikdo ho neposlouchá. Očima těkáme kolem a seznamujeme se. Po večeři malé setkání íčkařů (je nás tu osm) a zároveň plánujeme, kam zítra vyrazíme. Nikdo není na nikoho vázaný, každý se může sám rozhodnout, jak stráví svůj čas. Nebudu zde popisovat jednotlivé tůry. Chodili jsme skoro po stejných místech jako před dvěma lety. Pondělí – Starý…
Tak jsem se letos opět rozhodla navštívit Vysoké Tatry. Hory mám ráda, v Alpách jsem byla teď dvakrát po sobě – a vůbec, v Tatrách se mi líbí a domluvím se tam. Od plánů k činu nebylo daleko – a tak se stalo, že jsem opět jednou seděla ve ve vlaku a poslouchala rytmické drntata drntata… Do vlaku jsme se sestrou nasedaly až v Trenčíně a tam nás vezl její vnuk. Pár kilometrů před městem nás chytl prudký slejvák….
Když mi před čtrnácti dny v pátek brzy ráno zazvonil budík, málem jsem mečela jako kozlík v jedné z mých pohádek. “Nééé, nééé, já nikam nejedu!” Tak strašlivě se mi nechtělo vylézat z teplých peřin do studeného rána. “Na co ses to zase uvázala, ty káčo pitomá,” nadávala jsem si v duchu. “Jet až kamsi do tramtárie, a ještě k tomu čtyřikrát přesedat! Je ti tohle zapotřebí?” Ale nakonec jsem přece jen vstala, oblékla se, nasnídala a vyrazila. Na zádech…
No nazdar. Za pár dní jsou Vánoce, finišuji s pečením, dárky a jinými podobnými aktivitami – a ještě jsem nepodala raport, jaké to bylo na předvánočním setkání íčkařů v Praze. Takže jak bylo? No přece parádně, jako při každém našem setkání. Nemusím psát o všem co se tam dělo, že ne. Jen to tak krátce shrnu. Paní Hana Š. přednášela verše našich autorů, Lubomír M. (je to jeden z nás, velí bonton o něm psát jako o panu L.M.? Snad…
Poslední týdny mám nějaký neklid v nohou. Pořád se někde toulám. Byla jsem v Poděbradech (a už o tom napsala povídku Pravda o Poděbradech ll.) a kromě toho v Luhačovicích (opět se tam chystám), na výletě v Modré, na Velehradě a v Rožnově pod Radhoštěm. V Luhačovicích to byla pohodička. Prošli jsme se po městě, zaplavali si v krytém bazénu, dali si oběd a jelo se domů. Výlet do Modré a na Velehrad byl spojený do jednoho dne. Popud k…
Znáte to určitě také. Dlouho se nic neděje – a pak se s různými akcemi roztrhne pytel. Celé dva roky jsem v Brně nebyla – a teď najednou po druhé v jednom týdnu. O Burčákofestu jsem už psala, teď se jednalo o setkání přátel z íčka. Na cestu jsem se tentokrát vydala brzy zrána a až na přesedání z vlaku do autobusu (výluka) se nyní obešla bez výjimečných událostí. Totiž jedna by se přece našla. Při přestupu na ten autobus…
“Nechce se ti přijet 15. září na burčákofest?” zeptala se mne kamarádka Eva. “Burčákofest? Tak tam jsem ještě nikdy nebyla ani o tom neslyšela, mohla by to být docela legrace,” pomyslela jsem si a na pozvání kývla. Z domu jsem v pohodě vyrazila na vlak. Nespěchala jsem, zastávku mám pět minut od domu a ještě jsem si dala zbytečně velkou časovou rezervu. Procházela jsem se po nástupišti, a představovala si, co mne dnes čeká. Z různých fantazií mne vyrušilo hlášení:…
Na portále i60 mám spoustu přátel. Jednou z kamarádek je Hanka, se kterou jsme se letos opět vydaly do Alp. Byla rychlejší než já a o našem putování napsala článek a z fotek fotoreportáž. Od psaní jsem tedy tentokrát upustila a s jejím svolením článek i video zveřejňuji i zde na blogu. bylo to tam krásné a užily jsme si to. Poznávací zájezd Rakousko K čemu je přátelství po internetu? Třeba k cestování ve dvou. S Líbou se známe z…
Včera jsem se vrátila z Prahy. Ne z hradu, jak by se podle úvodních slov mohlo zdát, ale byla jsem na setkání lidiček z portálu i60. Že se tam chystám, jsem tady už psala. Lidičky, to byla šou 🙂 Vítali jsme se s přáteli, se kterými jsme se už znali osobně, nadšeně se seznamovali s těmi, se kterými jsme se dosud znali jen podle jména z portálu. Hodovali jsme, samozřejmě trochu popíjeli, ale hlavně jsme se smáli, zpívali, tancovali, vzpomínali…
Už jsem se zde před pár dny zmínila, že jsem dostala jeden předčasný vánoční dárek. Jednodenní zájezd do termálních lázní v Mosonmagyaróváru, městečka v Maďarsku. U nás v Česku se zkráceně říká – Mošoň. Autobus nás měl nabrat na určeném místě v pět ráno. Z domu jsme vyrazili včas, maličko po půl páté. Šli jsme opatrně, protože v noci byl mrazík a ještě malinko nasněžilo. Takže si to šinu nožku za nožkou, na stanoviště nám chybí asi tak plus mínus…
Alpy? Ano, byl to můj dětský sen. I dětské sny, jak vidno, se můžou plnit, i když to někdy trvá desetiletí. Napíšu teď na zájezd něco jako recenzi. Schválně píšu “něco”, protože nevím přesně, co správná recenze má obsahovat. Nejspíše by měla být stručná – ale stručnost je má velmi slabá stránka. Měla bych asi napsat spíše něco jako – mé konečné shrnutí. Budu zde popisovat jen své dojmy a pocity, i když místy budu používat množné číslo. Vrátím se…
Máme tady další, páté ráno. Předpověď počasí hrozí deštěm, a tak je dnes v plánu pouze výjezd lanovkou na vrchol Somtgang, a pak po Květinové cestě dolů do mezistanice Tigignas. Protože jsme tam už s Hankou byly a máme okolí stanice částečně prozkoumané, rozhodujeme se opět jít po vlastní trase. Vyjíždíme se skupinou nahoru, jdeme kousek s nimi po květinové cestě, a pak se trhneme. Láká nás pěšina přímo vzhůru , k vrcholu Piz…, jakže se jmenuje? To nevadí, pro mne…
Další den ráno vstáváme o něco dříve. Snídaně je už v sedm hodin, a nás čeká výlet do oblasti Lenzerheide. Večer u večeře nás průvodkyně vždy informuje o programu dalšího dne, a rozdává mapky. Zároveň nám taky podává informaci, že z vrcholu dolů vede turistická trasa s velkým výškovým rozdílem. Podle jejího doporučení si necháváme koupit lístky na lanovku. My s Hankou jedem nahoru, a pak zpět do mezistanice. Pak se chceme vydat pěšky dolů. Ten výškový rozdíl snad…
Máme tady ráno. Po snídani jsme vyfasovali balíčky s obědem, a nastupujeme do našeho zeleného autobusu. projíždíme zpět údolím podél říčky Julie. pak se s námi autobus vyšplhá na parkoviště a přestupujeme do mikrobusu. Ten nás opět vyveze výš. Zapoměla jsem si poznamenat, jak se ono místo jmenuje. Ale byl odtud nádherný výhled po krajině. My, co jsme byli v první várce a čekali jsme na zbytek výpravy, jsme se měli čím kochat. Hlavně proto, že nás v zájezdu byla…
Konečně je tady den D. Start je v Praze, odjezd ve 23. hodin poblíž Hlavního nádraží. Tentokrát to mám tedy s nástupem snadné, můj nesmysl pro orientaci nemá šanci. Na nádraží prozváním kamarádku Hanku, a ona okamžitě vyráží vyzvednout mne v nádražní hale a přivést k ostatním “účastníkům zájezdu”. Zdravíme se se známými, okukujeme s neznámými a společně se těšíme. Konečně přijíždí náš autobus, je krásně optimisticky zelený. Jsem spokojená, protože zelených autobusů jsem zatím nikdy moc neviděla – pokud…
Pamatujete si své dětské sny? Já jich měla několik, a jedním z nich bylo podívat se do Alp. Fascinovaly mne sluncem ozářené vrcholky hor, zasněžená špička Matterhornu, obrázky kvetoucích hořců či protěží na zelených stráních. Prohlížela jsem si fotky z těchto míst se zatajeným dechem a nejasnou touhou v srdci. Ani mne tehdy nenapadlo nějak vážně uvažovat o možnosti zajet se tam podívat osobně, v době mého dětství bylo něco takového velmi těžké, téměř vyloučené. Pak jsem dospěla, dějiny se…