Je krásný den. Sluníčko teple září a na modré obloze někde vysoko zpívá skřivan.Mezi zelenými loukami vede úzká zaprášená pěšina. Místy prachu vykukují velké ploché kameny. Po pěšině jde malý oslík Emilián. Je celý tmavě šedý, jen čumák má bílý a kolem očí bílé kroužky. Emilián o sobě ví, že je hezký, a je na to jaksepatří pyšný. Teď zrovna míří na návštěvu za kamarádem zajícem Maxem. Oslík kráčí a kopýtky víří prachové obláčky. Občas si vesele poskočí z kamene…
Slon Ruda se bezstarostně prochází po pobřeží modrého moře. Je příjemně teplo. Písčitou pláž lemují vysoké palmy, na nich pokřikují pestrobarevní papoušci, mořské vlny tiše šplouchají. Ruda je jen odrostlé slůně a moc rád si hraje. Pobíhá po mokrém písku, občas si trochu poskočí. Tlustýma nohama udělá do písku díry a zvědavě sleduje, jak do nich prosakuje mořská voda. Pobíhá, poskakuje, hraje si a moc si nevšímá, co se děje kolem něho. V tom náhle bum! Něco ho uhodilo do…
Tmavé mraky na obloze s přicházejícím večerem otevřely svou náruč. Na zem se sypou velké bílé sněhové vločky. Sněhové víly se mezi nimi radostně roztančily. Dlouhé vlasy jim vlají jako bílé závoje. Se sílícím větrem se víly rozletěly do výše nad pole, lesy, louky. Pak se opět snesly dolů. Na zasněžených pláních jejich tanec vypadá jako sněžné víry. Rozjásanou vílu Ledulku vítr donesl až k malé vesničce v údolí. Domky v ní jsou schoulené pod sněhovými přikrývkami, ve světle rozsvícených…
1. Bouřka Blížil se večer. Z okrouhlé díry ve kmeni suchého stromu stojícím na okraji lesní mýtiny vykoukla sova. Zamžourala kulatýma očima, rozhlédla se po okolí a pak se otočila zpět a tiše houkla. „Poletím na lov, buďte tu hodní. Nechoďte moc ke kraji hnízda, abyste nevypadli. Jste ještě moc maličcí, neumíte létat. Bojím se, aby se vám něco nestalo. Já se brzy vrátím a nakrmím vás.“ Roztáhla křídla, neslyšně zakroužila kolem stromu a zmizela v lese. Uvnitř v dutině…
Bylo krátce po poledni. Po úzké silničce běželi dva kluci. Občas si kopli do kamínku, pak jeden z nich sebral v běhu ze země klacík a odhodil ho do křoví. “Dobrý den,“ pozdravili hlasitě hlouček debatujících mužů. “Nazdar, Vojto, Jonďo!“ zaznělo z hloučku. „Jdete na hřiště? Hrát zase florbal?“ “Ne, dneska ne!“ Kluci se zase rozběhli. Muži šli pomaleji obráceným směrem a v chůzi pokračovali v hovoru. “Ano, hajný to říkal. Že tam jsou asi vlci nebo snad liška. Prý…
Začínalo se šeřit. Na obloze se rozsvítila první hvězdička. Někde v koruně stromu krátce ze sna pípl ptáček a zase se odmlčel. Všude panoval klid, jen cvrčci spustili svůj pronikavý cvrkavý koncert na dobrou noc. „Vojto, přiťukni ještě tenhle jeden hřebík a máme hotovo,“ řekl tatínek. Vojta klepal kladivem a tatínek spokojeně pozoroval, jak mu to jde. „Tak jsme to opravili, Náťo,“ řekl a ohlédl se po dcerce. „Už jdeme domů!“ Ale holčička se ani nepohnula. Zaujatě koukala někam do…
Extra pohádka pro Zuzanu Pivcovou V pekle bylo rušno. Dokonce velmi rušno. Lucifer se zlobil. Řádil, řval, kolem něho lítaly blesky a mraky dýmu. Jajdin, malý čert, co ještě chodí do poslední třídy čertí školy, se provinile krčil před jeho křeslem, ostatní čerti se schovávali do všech koutů, aby i na ně nějakou náhodou nedopadly střípky Luciferova hněvu. “Už jsem tě varoval tolikrát! Vypadni z pekla, tady nemáš co dělat. Mazej mezi lidi, a až napravíš svůj skutek, budeš se…
Po pěšině k lesu jdou táta, máma a dvě děvčata. Všichni mají v ruce košík. Jdou na houby. Posledních pár dní pršelo, tak se těší, že nasbírají plné koše. “Tati, tady je jeden hříbek,” oznamuje jako první Veronika. “Já jsem už také našla, mám dva,” je nadšená Monika. Jdou a sbírají, rodiče jsou kousek opodál a snaží se, aby měli obě holky pořád na dohled. “Koukej, Moni, srnka!” “Tam je druhá!” Děvčata se zastavila a srnky pozorují. “Jé,” zašeptala najednou…
V lese bylo ticho, jen někde nahoře v koruně stromů si zpíval ptáček. Po mechem pokryté pěšině šla holčička Rozálka. Občas se zastavila a rozhlížela. Pak zavolala haló, chvíli poslouchala, ale když nedostala odpověď, šla zase dál. Ještě před malou chvílí stála na kraji lesa s ostatními dětmi ze školky. Husté maliní tam bylo přímo obsypané zralými a voňavými malinami. Paní učitelky obratně ohýbaly pružné pichlavé pruty, maliny obíraly a podávaly dětem. To byla dobrota! Jenže pak Rozálka náhodou strčila…
Na modré obloze svítilo veselé sluníčko a hrálo si s obláčky na schovávanou. Vlaštovky létaly vysoko nad zemí a na záhonech kvetly barevné květiny. Na pískovišti mezi vysokými paneláky si hrály dvě malé děti. Plácaly bábovičky, stavěly hrady a tunely. Občas si popletly, komu patří zrovna ta hezká lopatička nebo malovaný kyblíček. Začaly se o hračku tahat, křičet, a jejich maminky okamžitě přispěchaly a hádku srovnaly. Za chviličku si už zase obě děti pomáhaly s výstavbou velikého hradu. Na pískovišti…
Pohádka na přání za prosinec Ptáci v lese zpívali, co jim zobáčky stačili, a opěvovali jaro a sluníčko. Po větvích se honily veverky, v suchém listí šmejdily myšky, na paloučku si hráli na honěnou tři zajíci. “Mňau,” ozvalo se náhle lesem zoufalé volání. “Mňau, mňau!” Ptáci okamžitě zmlkli, veverky polekaně skočily do díry ve stromě, i zajíci se přestali hrát a strnuli na kraji palouku. Všichni ostražitě sledovali vetřelce. Pod stromy po suchém jehličí běžela mourovaná kočička. Občas se zastavila,…
Z vysokého rákosí u břehu potoka vzlétla vážka. Zablýskla v poledním sluníčku modrými křídly a znovu se ztratila mezi rákosovými stébly. Voda v potoce zašplouchala, pak ještě jednou, a na břeh vyskočila zelená žabka. “Kvak,” ozvala se do krásného dne, “kvak!” Pak si všimla, že proti proudu stojí čáp a dívá se jejím směrem. Honem se trochu zatřásla – a na břehu stojí místo žabky vodní víla. Čáp nespokojeně zaklapal zobákem, roztáhl křídla a odletěl. “Jednou si ho nevšimneš včas…
Slunce pomalu zapadlo do narůžovělých oblačných peřinek, na nebi se začaly objevovat první hvězdičky. Pomalu se stmívá. Nad obzorem se vyhoupl měsíc. Je v úplňku, visí na nebi jako velká žlutá lampa, a ozařuje svým studeným světlem zasněžená pole, louky, lesy i město pod sebou. Zároveň s měsícem se náhle objevil slabý vánek. Rozběhl se bílou tichou krajinou, jedním fouknutím přikryl sněhem malé stromečky v lesní školce, druhým uvolnil malou lavinu na střeše zahradní kůlny. Sníh lehce sklouzl ze střechy…
Psala jsem zde už, že píšu pokračování Zatoulané Kočičky. Bude pro Babičku11. Protože v Pravidlech pohádek jsem taky napsala, že ji dostane i ten, kdo bude mít nejvíce komentářů za běžný rok. Babička jich má už tolik, že ji snad opravdu nikdo předběhnout nemůže. Babičko11, berete? 🙂 Slunce pomalu zapadlo do narůžovělých oblačných peřinek, na nebi se začaly objevovat první hvězdičky. Pomalu se stmívá. Nad obzorem se vyhoupl měsíc. Je v úplňku, visí na nebi jako velká žlutá lampa, a…
“Čiči, čiči,” ozývalo se ranní ulicí. Sluníčko vykouklo z pod mraku a zvědavě se kouklo dolů. Na chodníku stála starší bělovlasá paní a rozhlížela se kolem. “Čiči,” opakovala volání. “Dobrý den,” pozdravila zdvořile Nikolka. “Dobrý den, Nikolko,” odpověděla paní. “Neviděla jsi tady takovou malou šedobílou kočičku?” Nikolka zavrtěla hlavou. Žádnou kočičku neviděla, ani dnes ráno, ani včera. “Darebnice malá,” povzdychla paní. “Už po druhé se zatoulala. Jednou se jí to nevyplatí a něco se jí stane!” Ustaraně zavrtěla hlavou. Ještě…
Máme doma skřítka. Nebo šotka, říkejte mu, jak kdo chcete. Já mu říkám skřítek Domácníček. Máme ho každý, ať tomu chceme věřit nebo ne. Jen někteří nejsou ochotni jeho existenci přiznat, přesto že se jim skřítek denně připomíná. Tihle nevěřící jeho přítomnost pak nazývají všelijak – skleróza, zapomnětlivost, dokonce chodí pro jeho jméno až kamsi do ciziny. Každý skřítek má taky jinou povahu, přizpůsobuje se svému domácímu člověku. Takže někdo má skřítka dobromyslného, v bytě má vlídnou atmosféru plnou smíchu, jiný…
Noční dobrodružství Za posledním domem v ulici je louka. Nese se odtud dětský smích a křik, to si tam hraje Martinka a její kamarádky. Veselé povykování náhle ztichlo. Parta děvčat sedí na okraji louky pod houštím lískových a šípkových keřů vedle odložených kol a povídají si. “Až já budu velká, pojedu do Austrálie,” říká Andrejka. “Chci vidět ptakopyska a medvídka koalu, a…” “Já bych také chtěla zažít nějaké dobrodružství,” zatoužila Martinka. “Ale hned, nechci čekat, až budu velká!” Jana, kterou…
O skřítkovi Modřínkovi Hned na kraji vesnice začíná hustý les. Za první hradbou vysokých stromů je skrytá paseka lemovaná hustým houštím maliní a ostružin. Roste na ní svěží zelená tráva, na které se v noci pasou srnky. Uprostřed paseky se tyčí vysoký modřín, a v něm bydlí malý skřítek Modřínek. Je to takový skřítek neposeda. Rád škádlí srnky. Bafá na ně z pod trsu trávy, a má vždycky ohromnou radost, jak polekaně uskočí. Zlobí netopýry, když schován za velkou větví…
Kdo to tady zlobí? Na dřevěném plotě seděl malý mourovaný kocourek a plakal. “Mňau, mňau,” naříkal a volal o pomoc. Ale nikdo ho neslyšel. Kocourek Mourek si předními tlapkami protřel oči a ještě jednou hlasitě zavolal. “Mňáu!” Pak se pomalu začal šourat po dřevěných laťkách ke keři, jehož větve dosahovaly až k horní hraně plotu. Seskočil na jednu z větví a slezl po ní až dolů do zahrady. Pod keřem se stočil do klubíčka a tiše ležel s hlavičkou na…
Za devatery horami a devatery údolími je hluboký les. Žije v něm tatínek sova a maminka sova s malou sovičkou Julinkou. Sovičky jsou noční zvířátka, večer se probouzejí a ráno chodí spát. Malá Julinka byla moc hodná. Všechno vždycky snědla, chodila brzy ráno spát a tak rychle vyrostla. Jednoho večera si sedla na větev vedle hnízda a řekla. “Tatínku, maminko, děkuji, že jste se o mne tak dobře starali, ale už jsem velká, poletím do světa!” Hezky se rozloučila a vyletěla….
O zlobivém králíčkovi “Kykyryký, kykyryký, dnes přijede Lucinka!” vyzpěvoval kohout na plotě. “Koko dá? Koko dá?” ptaly se slepice. Pejsek Max hlídkoval za brankou, aby spatřil Lucinku první. I v králíkárně začalo být živo. Králičí maminka napřed pořádně zadupala, a pak čumáčkem strčila do pelíšku v rohu. Tam v hebké postýlce z králičích chlupů spalo pět malých králíčků. Čtyři z nich okamžitě vyskočili, pěkně se předními tlapkami omyli a pustili se do snídaně. To bylo nějaké mlaskání, když s takovou chutí…
Bylo, nebylo. Za devatery horami a devatery údolími bylo jedno malé nádražíčko. Jedna kolej, jeden cihlový domeček, nad domečkem kopeček a na něm zřícenina starého hradu. V domečku bydlela šikovná a hezká dívka. Jmenovala se Ilonka a moc se líbila jednomu nesmělému mládenci ze vsi. I jí se mládenec líbil, a tak se těšila, že ho dnes na tancovačce určitě potká. “Třeba si pro mne přijde tancovat,” usmívala se Ilonka a pečlivě si pročesávala černé vlasy. Na kopci na…
O holčičce Terezce a autíčku Barborce Na pouti bylo rušno. Všechny atrakce byly plné, odevšad se ozýval smích a výskot. Houpačky létaly až do oblak, starý dřevěný kolotoč vrzal a pískal, jak už ho bolela všechna kolečka. I na dětském autodromu bylo plno. Elektrická autíčka se míhala po dráze a okolo netrpělivě postával houf nedočkavých dětí. Čekaly, až se ozve houkačka, při které se všechna autíčka zastaví, a nastane velké střídání nadšených malých řidičů. Autíčka byla pěkně barevná a každé…
Bylo krásné ráno. Nad královským zámkem na modré obloze zářilo sluníčko, v zámeckém parku voněly květiny a na stromech zpívali ptáci. Princezna Rozálka vyběhla na nádvoří a radostí se zatočila do kolečka. “Dnes se tatínek vrací domů z cest,” zavolala na ptáčka, který seděl na nejbližší větvičce vysokého stromu. “Moc se na něho těším, už tak dlouho nebyl doma!” Znovu se radostně zatočila do kolečka a pak na ptáčka zavolala ještě jednou. “Zítra bude na zámku ples, a já…
O holčičce Nikolce a pejskovi Bertíkovi Každé ráno vozila maminka na kočárku svou holčičku Nikolku do školy. Do školy? A na kočárku? No ano, Nikolka se narodila s nemocnými nožičkami. Má je slaboučké a pokřivené, nejde jí s nimi běhat a poskakovat tak jako jiným dětem. Ale Nikolka si z toho moc nedělá. Ráda si zpívá, hraje si s panenkami a je moc šikovná. Panenkám umí ušít nové šatičky, z tvrdého papíru jim vystřihuje a skládá domeček i nábytek…