Bylo krátce po poledni. Po úzké silničce běželi dva kluci. Občas si kopli do kamínku, pak jeden z nich sebral v běhu ze země klacík a odhodil ho do křoví. Dobrý den,“ pozdravili hlasitě hlouček debatujících mužů. “Nazdar, Vojto, Jonďo!“ zaznělo z hloučku. „Jdete na hřiště? Hrát zase florbal?“ “Ne, dneska ne!“ Kluci se zase rozběhli. Muži šli pomaleji obráceným směrem a v chůzi pokračovali v hovoru. “Ano, hajný to říkal. Že tam jsou asi vlci nebo snad liška. Prý…
„Dalo to moc práce, než jsme to dali dohromady. Jestli to nějak zkazíš, jestli půjdeš dnes večer jenom do hospody, zabiju tě,” řekl Martin a oči mu studeně zasvítily. Seděl v kuchyni obyčejného panelákového bytu, na rozvrzané židli u odřeného stolu. Chlap středního vzrůstu, se snědou pletí, pro kterou si u kamarádů vysloužil přezdívku Cikán. Jinak vypadal celkem nenápadně, solidně, pouze ledovým pohledem tmavých očí a opovrhováním života děsil své rádoby kamarády a zároveň vzbuzoval jejich obdiv. Josef, hubený čtyřicátník s kruhy…
Kůň na podstavci nevrle přešlápl. Král Jiří otevřel oči povzdychl si. Slunce stojí ještě vysoko na obloze, do jeho pravidelné večerní procházky zbývá ještě několik hodin. A on už by se tak moc potřeboval protáhnout. Znuděně se rozhlédl po okolí. Ještě že to letošní spalující léto je už minulostí. V těch vedrech se lidu a návštěvníkům jeho města nechtělo bloumat po rozpálených ulicích, ani bohatá nabídka různých druhů zmrzliny a stříkající fontány je k denním procházkám nepřiměly. Raději své dny…
Poděbrady se pomalu nořily do večerního šera. V zahrádkách kavárniček a cukráren bylo ještě živo, lid poděbradský, lázenští pacienti i obyčejní hosté si užívali nečekaně krásného a teplého dubnového večera roku 2015. Král Jiří spokojeně shlížel z výšky svého koně a čekal, až se jeho poddaní i návštěvníci města odeberou k nočnímu spánku. Těšil se, že pod rouškou tmy projde městem, zkontroluje, zda je vše v pořádku, a hlavně, jak jinak, protáhne kosti a možná i zajde nepoznán do šenku…
Napsáno 15. 8. 2015 “Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným,” pravil klasik. Já si citát poněkud upravila, prostě toto léto se mi zdá poněkud podivné.Pamatujete taky na naše mladá léta? Když jsme se vrátili domů z pionýrského tábora, nadšeně jsme mamince vyprávěli, že jsme se byli třikrát koupat, protože bylo teplo. A pršelo nám jen jeden týden. Zato tenkrát zásadně pršelo o celozávodních dovolených a teplota vzduchu byla 17 stupňů, o teplotě vody ani nemluvě. Když bylo…
Po rozpadu prvního manželství jsem se zařekla, že tohle tedy už nikdy. Nevzdám se své svobody, nevyměním ji za pochybný stav manželský, kdyby mne na kole lámali. Proto, když jsem se dva roky poté seznámila s přítelem, důrazně jsem jeho nabídky tohoto typu odmítala. Přítel zemřel a já zůstala opět sama. No, nejsem zrovna samotářský typ, tak jsem po čase zase koukala, co se kde pohybuje kolem mne. S Františkem jsme se znali rok, než to bouchlo. Doslova, jeden den jsme…
Máme doma skřítka. Nebo šotka, říkejte mu, jak kdo chcete. Já mu říkám skřítek Domácníček. Máme ho každý, ať tomu chceme věřit nebo ne. Jen někteří nejsou ochotni jeho existenci přiznat, přesto že se jim skřítek denně připomíná. Tihle nevěřící jeho přítomnost pak nazývají všelijak – skleróza, zapomnětlivost, dokonce chodí pro jeho jméno až kamsi do ciziny. Každý skřítek má taky jinou povahu, přizpůsobuje se svému domácímu člověku. Takže někdo má skřítka dobromyslného, v bytě má vlídnou atmosféru plnou smíchu, jiný…
„Fixnámolkuličky,“ sykla Běta, zvedla nohu a pozorně prohlížela pravé chodidlo. Na vnějším okraji se táhla červená čára, na jednom místě prosakovala krev. Sehnula se a z písku vytáhla malý, ale ostrý střep rozbité mušle. „Stojí mi to tu za to? Vedro je tu, v noci rámus, spát se nedá ani ve dne ani v noci, nebylo by mi doma líp?“ brblala si polohlasně pod nos, ale hned se provinile ohlédla. Moc dobře si uvědomovala, proč se tady nudí, celý den se jen placatí…
Bylo nebylo. Opět byla na zahradě pohoda. Stromečky zesílily a na jaře dokonce i vykvetly, na záhonech rostla zelenina. “Brána už je zavřená, letos něco už určitě sklidím!” těšila se babička. Spokojeně chodila okopávat hrášek, obhlížela stromečky a dokonce na ni občas ze sousední zahrady někdo křikl na pozdrav. A že někdy přece jen byla brána otevřená? “No co, občas se může zapomenout. Ti mladí chodí do práce, mají toho moc, jakpak by mohli myslet na všechno,” mudrovala babička, když…
Bylo nebylo. Na zahradě nastala pohoda. Hrášek znovu vyhnal výhony, brambory obrostly, jen stromečky se chvíli z kousacího ataku srnce musely vzpamatovávat. Nakonec se rozhodly a vyhnaly nové větvičky. I jablůňce, která ztratila celou korunku i s kmínkem, vyrašila odnož těsně nad přeroubováním. “Bude to dobré,” těšili se dědeček s babičkou. “Škody sice byly, ale všechno se v dobré obrací!” Jenže pak zasáhla vyšší moc. Dědeček těžce onemocněl, a nemoc byla silnější, než jeho vůle žít. Dědeček zemřel. Babička to…
Svět okolo nás se mění. Je plný krutosti, násilí, terorismu. Mimo jiného to byl jeden z důvodů, proč píšu tzv. “laskavé pohádky”. Máme ale jednadvacáté století. Mají pohádky tohoto druhu mezi dětmi vůbec ještě své místo? Nezkresluje jim to vidění světa okolo? Zamyslela jsem se. Dobře, zkusím napsat pohádku (nebo spíše příběh) jiného druhu. Moderní, z této doby, na pokračování a s otevřeným koncem. Ještě sama nevím, jak dopadne. A taky bude určena těm trochu starším. Ale pozor, začínáme! Bylo,…
Marie dobalila poslední balíček a těžce si sedla na pohovku. Konečně to má, konečně je to hotovo. S uspokojením si obhlédla stůl. V krabici je pečlivě poskládané vánoční cukroví. Snacha Světlana jí sice řekne jako každý rok: “Ale maminko, proč se s tím vozíte, vždyť víte, že na sladké moc nejsme!” Marie ale ví své. Jen co položí krabici na stůl, Světlana začne cukroví ukládat na ozdobný podnos a při tom mlsně uždibuje. “Musím to přece ochutnat,” bránila se loni,…
Marie dobalila poslední balíček a těžce dosedla na pohovku. Konečně to má, konečně je to hotovo. S uspokojením si obhlédla obložený stůl. Kromě dárků tam v krabici bylo pečlivě poskládané vánoční cukroví. Snacha jí sice řekne jako každý rok: “Ale maminko, proč se s tím vozíte, vždyť víte, že na sladké moc nejsme, a vůbec, není to ani zdravé!” Marie ale ví své. Syn Petr už jako malý nedal dopustit na vanilkové rohlíčky a kokosové kuličky, ani loni a roky…