Čas letí a pozítří tu máme nový rok. A já začínám bilancovat, co se letos povedlo, co ne, co mne příjemně překvapilo a co naopak bylo nemilé.
Nepříjemné bylo, že trvá pandemie Covidu a kvůli tomu nám padl víkendový pobyt v jednom hotelu a také několik výletů. A také že mne docela pronásledovaly nemoci, oční operace a tak podobně. Tím bych to špatné nechala v tomto roce. Nač na to vzpomínat, jdu raději dál.
Těch hezkých zážitků bylo víc.
V březnu se narodila vnučka Liduška. Dosud jsem měla jen vnuka, teď mám vnoučata. Liduška je sluníčko. Je k tomu už předurčena, má takový tvar pusinky a rtů, že má pořád šibalský usměvavý výraz. A jak je chytrá! Je jí teprve devět měsíců. A už umí ukázat, jak je veliká, dělat paci paci nebo pá pá, poslat pusu a při otázce, jak se máš, ukáže ručičkou tak tak všelijak. Kdo neví, jak se to dělá, ať se zeptá nejbližší maminky malého dítěte v okolí. Jo, a ještě na pokyn maminky najde ve své knížce kočičku.
V květnu jsme se s Jindrou proletěli balónem. Bylo to hezké, příjemné …, ale proti tandemovému seskoku trochu nuda, co si budeme povídat.
V létě jsme si vyjeli na delší výlet ke Staňkovskému rybníku. Jezdili jsme na kole po okolí, a u rybníka Svět jsem poprvé viděla rasu psa Irský setr. Tý jo, to jsou ale obři! Ale kamarádští, mazlili se pejskové. Samozřejmě jsme byli i u vody. Jindra mi doma slíbil, že se se mnou projede v kanoi. Už to první odpoledne jsme zamířili k půjčovně a zamluvili loď. A já hned nahlas začala přemýšlet, co si do ní vezmu na sebe a co sebou. Jako naprostý laik jsem byla dobrodružnými filmy a různými vtipnými vyprávěními přesvědčená, že se kanoe vždycky při plavbě po vodě převrátí. Že to k tomu patří a z kanoe pokaždé vystupuje člověk promočený. A že všichni proto musí umět “eskymáka”. Pro znalce jako já upřesňuji, to je takový ten obrat, kdy se po převrácení kanoe z polohy hlavou dolů dostanete opět hlavou nahoru na vzduch. Ptala jsem se Jindry, co bych měla při tom dělat já. Smál se. A smál a smál, a když se dostatečně vysmál, vysvětlil mi, že se opravdu nepřevrátíme. Že to nepatří ke standardu, že se postará, abychom se neobrátili, nemusím prý mít strach. Fakt jsem chvíli zírala jako pako, než jsem si to v hlavě uspořádala a změnila pořadí nebezpečí na vodě. Přesto jsem měla trochu pochybnosti. On sice Jindra umí. Ale co když…, náhoda je blbec, že jo. No co, plavat umím, tak bych byla mokrá, no. A náhradní oblečení v nepromokavém pytli jsem si nesbalila.
Druhý den jsme kanoi zařadili jako první bod programu. Jindra mne poučil, jak ji stáhnout na vodu, jak se do ní leze a jak se v ní sedí. Jak mám uchopit pádlo (strašlivě ho štvalo, že jsem z počátku říkala veslo a veslování) a jak jím pohybovat. Krátce jsme zakroužili kolem loděnice, aby věděl, jestli jsem pochopila pokyny a nebude bezpečnější mne nechat na břehu, pak mne pochválil, že mi to jde a vyrazili jsme na rybník. Páni, vůbec jsem do té chvíle netušila, že mám ještě jedno životní přání. Život mi ho splnil v předstihu, dřív, než jsem si ho sama uvědomila. Pádlování na kanoi.
Bylo to koncem léta, už moc turistů a vodáků u rybníka nebylo. Rybník je dlouhý, jeho břehy jsou členité a mimo pláže zarostlé rákosím, keři, stromy. Míjeli jsme jednu zátoku za druhou, sem tam k nám z břehu dolehl pokřik hrajících si dětí, kolem plavaly labutě a hejna kachen. Ve sladěném rytmu jsme pohybovali pádly a kochali se okolím. Pak jsme dojeli motorový člun. Jeho majitel si hověl, zřejmě rovněž nikam nespěchal, motor člunu jen tak tiše pobrukoval. Jindra na mne mrkl, zavelel a oba jsme současně fest zabrali. Raz dva, raz dva, začal závod kanoe versus motorý člun. Už jsme v závěsu, už vedeme!  Starší chlapík v lodi se rozesmál, pochopil, o co jde. A tak jsme se  ním dali do hovoru. Dozvěděli jsme, že bydlí v chatě na úplně druhém konci rybníka a takhle si jednou týdně jezdí pro zásoby. Vyprávěl nám o historii rybníka. Kde a do kdy stály něčí chaty, kudy vede hranice s Rakouskem a ukázal nám bývalý bunkr pohraničníků. Uměl povídat zajímavě. Nakonec jsme se přece jen rozloučili a naše kanoe a jeho člun se vydaly jiným směrem. My chtěli dojet až na druhý konec rybníka. Jenže za každou zákrutou se objevila opět volná plocha – až jsme se nakonec rozhodli, že na mou první vodní jízdu to stačí. Náš cíl  ještě stále nebyl v dohledu.
“Jde ti to, tak si uděláme ještě jeden výlet. Pojedeme ze Suchdola na Majdalenu,” slíbil mi Jindra a otočil kanoi. Bohužel, tento výlet nám zkazilo počasí. Ale nezrušili jsme ho, jen odložili na jiný rok. Sluníčko se schovalo za mrak a trochu se ochladilo. Zamířili jsme ke břehu, Jindra potřebuje prohrábnout batoh a vyndat z něho svetr. Náhodou jsme zastavili zrovna v místě, kde kdysi měli pohraničníci svou pozorovatelnu.
Během pauzy těkám oči po okolí a hladině vody.
“Co to je?” ptám se. Jindra neslyší, má hlavu ve svetru a hledá v něm díru. Tak znovu obrátím oči k tomu, co mne zaujalo. Těsně pod hladinou jsou nějaké tyče, obrostlé zvláštními řasami. Vytvářejí obrazce podobné želvímu krunýři. Na břehu je vyvrácená bříza, kmen na břehu, větve ve vodě. Zjišťuji, že i ty větve jsou pokryty podobnými řasami. Pak mou pozornost zaujalo – nevím, co to bylo. Z vody trčela tyč, na ní oko. Fakt, vypadalo to jako oko nějaké mimozemské obludy. Kanoe se houpala, proud vody nás pomalu hnal přímo k tomu oku. Jindra za mnou se stále pral se svetrem, já seděla bez hnutí a pozorovala to oko. Narazili jsme do něj, oko se ponořilo a něco žbluňklo. Ohlédla jsem se po zvuku – a hele, ono se to vynořilo kousek od nás, směrem ke středu rybníka. Kanoe už stála na místě u vyvrácené břízy. Před námi ve vodě kabely (došlo mi, že ty tyče jsou pravděpodobně kabely z původního bunkru) a větve pokryté řasami s želvím vzorem) a také to původní, první oko. Jeho podstavec (větev? kabel?) míří kolmo vzhůru, oko zírá naším směrem. Ohlédla jsem se po tom druhém. Trčí z vody asi tak dva metry od nás, za ním rovná hladina rybníka. Koukám na něj, kanoe se zatím opět dala do pohybu, pomalu oko míjíme. Otočím se, co dělá oko číslo jedna. Ke svému úžasu zjišťuji, že kanoe, břeh a oko jsou stále na svém místě. Znovu mrknu na číslo dvě – nadále ho zvolna míjíme, už se nachází zhruba v polovině délky lodě. Další mrk na břeh a ujištění. Loď stojí na místě, to nás objíždí oko dvě. Znejistěla jsem. Co se to děje? K tomu to náhlé ochlazení, tmavé nebe i voda, místo, kde dříve pohraničníci hlídali hranice a chytali uprchlíky …
“Jedeme?” promluvil za mými zády Jindra. Okamžitě jsem souhlasila. Cítila jsem se náhle nepříjemně, padla na mne tíseň.
Na volné hladině daleko od temného místa se mi ulevilo. Povyprávěla jsem o tom Jindrovi, ale ten se mi smál. Já totiž chápala, že mé pocity tam byly spíše iracionální. Proto jsem mu v nadsázce povídala o tom, že tam ve vodě žijí mimozemšťané a prohlíželi si nás periskopem. Prostě jsem z toho udělala takovou pohádku. Ale dodnes nevím, co jsem to vlastně viděla. Vysvětlení bude nejspíš velmi jednoduché, třeba že to byly zbytky nějakého vybavení pohraničníků, kamery či něco takového. Mně se ale více líbí ti mimozemšťané.
I v dalších měsících tohoto roku se stále něco dělo. Zúčastnila jsem se setkání Íčkařů v Řevnici. Pokecala se známými, viděla lom Amerika (z dálky a z výšky), a absolvovala přednášku pana Raka (palenteolog) o zkamenělinách. V životě bych si nedokázala představit, že budu hodinu čučet na dlážděný chodník a bude mne to bavit. A pak půjčeným kladívkem budu ťukat do kamenů, nacházet zkameněliny a pištět nad nimi radostí.
Ještě mi letos vyšly tři e-knížky.
Pořídili jsme si dvě koťata a s nimi i neuvěřitelně zábavné příhody.
Dostala jsem chytré hodinky, které jsou buď absolutně hloupé nebo je v nich naprogramovaný “naštvávací” vir. To vím naprosto jistě. Já třeba cvičím nebo běžím se psem na procházce – a ony mi to přeloží jako “lehkou aktivitu” či “rychlou chůzi”. Takže to slovo “naštvávací” je velmi mírné, já doma použila jiné, výstižnější.
Na Vánoce jsme si koupili Vánoční pobyt, který jsme si sami změnili na pobyt relaxační. Buď jsme byli v jídelně, na procházce, na bowlingu nebo – a to nejčastěji – ve whirpoolce a sauně. Prostě paráda.
A to jsem nezmínila kontakty a výlety rodinné. O těch zde moc nepíšu, jsou přece samozřejmé. Ale ze všech těch zážitků jsou pro mne nejdůležitější a nenahraditelné. A když se ke mně přitulila Jindrova čtyřletá vnučka a nazvala mne svojí babičkou …  srdíčko se mi tetelilo.
Letos se toho  událo moc. Popsat jeden zážitek by prostě nestačilo.

Díky, živote, za všechno, čím jsi mne letos obohatil. Těším se na rok příští. A přeji i vám, ať můžete také vzpomínat, co dobrého vám tento rok přinesl, a těšit se na rok příští

Přeji vám v roce 2022 hodně zdraví, štěstí a lásky.

náhledové foto:  Johanka