Deník postarší dámy – čtvrtek 6. 12. 2018 – Dáma za volantem aneb To by se chlapovi nestalo
Při pomyšlení, že pojedu do Luhačovic na důkladnou zkrášlovací kůru (ne že by to bylo u mne zase až tak platné, roky nevymažeš 🙂 ) jsem začala už před dvěma dny sledovat předpovědi počasí. Vypadala hrůzostrašně, teploty kolem nuly, sněhodéšť, ledovka téměř po celé republice.
“No nazdar, a já si toho tolik naplánovala,” mračila jsem se do monitoru počítače. Nemám ráda zimní počasí a nerada v něm řídím. Jenže co teď? Po dalším důkladném monitoringu předpovědí, jsem objevila, že u nás, na jihovýchodní Moravě, ledovka hrozí až odpoledne. No, a kdyby se meteorologové spletli ve smyslu mínus (jako že by to přišlo dřív), tak prostě vedlejší záležitosti odložím, vyřídím si jen ty důležité (kadeřnice a pod.) a to můžu jet vlakem.
Uklidněná jsem šla spát a ráno jako první se hrnula k oknu a pak k počítači. Za oknem sucho, sluníčko a mínus dva, předpověd počasí v naší oblasti už nevypadala tak děsivě.
“Tak já to risknu,” rozhodla jsem se vrhnout do dobrodružství po hlavě. Sbalila jsem do jedné tašky věci, co jsem chtěla předat sestře, nastartovala auto, aby se zahřál motor, který měl teď čtrnáct dní pauzu, oškrabala okna a šla jsem otevřít bránu a zavřít psa.
“Sakra, musím tu oškrabanou jinovatku smést, ať líp vidím,” a spustila na jeden dva záběry stěrač. Pink, jedna guma zůstala přimrzlá dole, druhá se mrská s tím druhým prázdným v rytmu po předním skle.
“Vole,” nazvala jsem se v duchu a revidovala plány. “No co se dá dělat, místo u sestry se stavím u příbuzných v autoservisu, poprosím, ať mi stěrač zase zkompletují (mně to nešlo, neměla jsem v ruce ten správný grif) a nechám tam i tu tašku. Oni ji sestře předají.”
Vyjela jsem a začala plnit úkoly. Bod první, vybrat peníze. U nás na vesnici není bankomat, tak vždycky zajdu do Jednoty či Hrušky, koupím nějakou maličkost a můžu u kasy i vybrat.
Tak, splněno.
Bod číslo dvě – natankovat. To jezdím do ČSAD v Uherském Brodě. Mám tam kartičku a navíc spoléhám, že budou mít kvalitní naftu. Přece si nebudou ničit motory svých autobusů.
Motor si vrní, topení topí a já přemýšlím nad tím stěračem.
“To by se asi chlapovi stát nemohlo,” dumám malinko provinile a omluvně autíčko hladím po volantu. Slibuji mu, příště už dám na přimrzlé stěrače pozor, už se mi to určitě nestane.
U pumpy stálo jen jedno auto, nějaká firemní dodávka. Řidič tankoval také naftu, ale stál na druhé straně stojanu, tak jsem pohodlně najela na tu obvyklou, vypnula motor a vystoupila. Řidič dodávky zatím dotankoval a šel si do kabiny pro peníze. Až zaplatí, displej se vynuluje a můžu začít já.
Crrr, panu Dodávkovi zazvonil telefon. Přijal hovor, druhou rukou se opřel o dveře a telefonuje. Za mnou zastavil autobus, jeho šofér a já čekáme, až Dodávka hovor ukončí. Ale on nic. Otočil se k nám zády, v ruce pořád mobil. Nechápavě na něho zírám. Benzinka je malá, stojan na motorovou naftu jen jeden a on se opírá o dveře a telefonuje, místo aby šel na pokladnu. Mrkla jsem po autobusákovi, ten nic. Asi je už zvyklý.
“Musím končit,” slyším říkat Dodávku.
“To byste měl, čekáme tu na vás už dva,” nevydržela jsem. Jen se po mně podíval a celou další minutu do mobilu opakoval – “musím už končit”. Pak opravdu konečně odešel zaplatit, bez omluvy nasedl a odjel.
“To by bylo řečí, kdy tohle udělala ženská,” vzpomněla jsem si na obvyklé jedovaté komentáře pod články na internetu. “Nedej bože starší ženská!”
Ale co, nenechám si kazit den. Teď je na řadě návštěva autoservisu. Je umístěn v protisměru hned na kraji Luhačovic, už ve městě, ale je tam povolená sedmdesátka. Vyhodila jsem blinkr, začala zpomalovat…, a zírám. Přede mnou mém pruhu stojí další dodávka. Muž vykloněný z okýnka se baví s řidičem auta, které stojí, světe div se, na vjezdu do autoservisu. Řidič tohoto druhého auta přešlapuje venku, místo na projetí do areálu nula. Naštěstí tihle zareagovali téměř ihned. Zabouchli dvířka a rozjeli se každý jiným směrem. Já mohla zajet k autoservisu a tak uvolnit silnici, protože za mou se už začínala tvořit kolona. Dodávka stojící ve směru jízdy a já (svým najetím ke středu) jsme pravý pruh totálně uzavřeli.
“Jo pánové, kdyby tohle udělaly ženské, to padaly tituly ” kroutila jsem hlavou ten den už po druhé.
Pak už to šlo. Ještě jsem si zajela do Penny nakoupit (další bod programu splněný) a zbytek dne byl už věnován jen mně. Kadeřnice, kosmetička, zpáteční cesta bez jakýchkoliv rušivých momentů.
Pánové už asi seděli doma nebo v hospodě, a možná diskutovali o tom, jaké jsou ženské nemožné řidičky. Na silnicích jen překážejí a při jízdě telefonují.
A mne doma uvítal pes Ferda, kočka Bětka i kocour Simon (loudili dobrotky, úspěšně), já se zahřála u ohně v krbových kamnech, uvařila jsem si čaj a bilancovala.
To byl dnes zase jednou nabitý den. Ale hlavně, že nebyla ta ledovka.
7 thoughts on “Deník postarší dámy – čtvrtek 6. 12. 2018 – Dáma za volantem aneb To by se chlapovi nestalo”
Ani nemusela být ledovka a menší karambol byl na světě. Snacha stála na červenou a zezadu do ní najelo auto. Odnesl to “jen” blatník a snachy krk, dostala šok a taky pak límec. Auto nové tři neděle. 🙁
Tady žádná kalamita ani ledovka nebyla, je spíš nad nulou a sníh nikde nic. A příště opět přeji žádné rozčilování nad blbostí druhých 😀
Ono to rozčilování moc nepomůže, že? Já nad nimi spíše kroutila hlavou, pánové měli svůj den 🙂
U nás zatím žádná hrozná ledovka nebyla, ale na dálnici byla trochu větší kalamita. Co ti naši cestáři dělají to opravdu nevím. Vždyť se tato situace děje každým rokem. A to žádná hrozná zima ještě u nás nebyla .
Já když už s autem v zimě musím vyjet, tak se snažím také všechno vyřídit. Ono to škrábání auta není nic příjemného a než se u mě v autě udělá teplíčko, tak už mám najeto 5 km.
Ahoj Matyldo, přeju samé úspěšné dny, bez ledovky a děkuju za příjemné počteníčko.
Díky, Olinko :-)Taky ti přeji jen hezké dny 🙂