Deník postarší dámy – Dáma a Covid a vůbec (pondělí 22 3. 2021)

Deník postarší dámy – Dáma a Covid a vůbec (pondělí 22 3. 2021)

Máme tady konečně jaro. Ne, že by to při pohledu z okna tak zrovna vypadalo. V noci na neděli (dnes máme pondělí) bylo na teploměru mínus devět a celý následující den sněžilo. Dnes je jasno a vypadá to, že v noci bude opět pěkně mrznout. Naštěstí nám v dalších dnech předpovědi hlásí oteplení. No, ale počasí není ten hlavní důvod, proč teď sedím nad klávesnicí.

foto Lenka Měkotová

Já začala bilancovat svůj poslední prožitý rok. Nemyslím kalendářní, ale ten průběžný.
Událo se toho poměrně dost, dokonce i více, než jsem běžně zvyklá. A že v mém životě o různé kotrmelce není nouze!
Začalo to Covidem. Když se o něm v zimě 2020 začalo psát, ptala se mne jedna známá, jestli si myslím, že se to dostane i k nám.
“Neboj se,“ smála jsem se jejím obavám. „K nám do vesnice určitě ne.“
No, poněkud jsem se zmýlila. A nejen já, on se mýlil celý svět. Jsem vlastně docela světová, že? Alespoň v těch omylech.Covid nám tu řádí už celý, celičký rok a konec v nedohlednu. Nebudu se vyjadřovat k různým vládním opatřením. Ne, že bych se všemi souhlasila, ale …
Kdo mne ale svými (promiňte) nechytrými vyjádřeními poněkud šokoval, je bývalý prezident V. K. Já jeho odmítání roušky a další excesy úspěšně ignorovala do doby, než dostal Covid sám. Téměř osmdesátiletý pán s teplotou 37.3 okamžitě navštívil nemocnici, dostal veškerou péči (a jsem přesvědčená, že i různé léky běžným smrtelníkům nedostupné) a nemá nic jiného na práci, než se chlubit, jak nepropadl panice a radí to všem. Nepropadl panice, když se subfebriliemi nechal komplet vyšetřit v nemocnici? Běžný občan této republiky si napřed musí zajet na Covid test, a pokud je pozitivní, je mu telefonicky naordinován Paralen. Zeť leží doma už přes týden s dušností a čtyřicítkami, ošetřuje ho dcera, která má dva týdny po porodu.Já byla rovněž nemocná, ale o tom tady psát nebudu. To si nechám na příště. Jen jsem si živě představila, co by se asi dělo, kdyby se dotyčný starý pán opět dostal do vlády.
Tak radši jinam.
Loňská jarní karanténa nás – mne a Jindřicha – přiměla k zamyšlení, jak ji nejlépe zvládnout. Nakonec jsme se dohodli, že se na tu dobu sestěhujeme, abychom ji nemuseli trávit každý sám. Ve dvou se to lépe táhne, to přece ví každý.A také tehdy ta první karanténa měla trvat jen krátce.
Nakonec tu Jindra už zůstal. Je to tak příjemné, když vám někdo ráno zatopí a uvaří kafe. Když máte s kým vyrazit na výlet do lesa nebo na kolo. Když vám někdo řekne, že mu chutná, co jste uvařila.
Pandemie mi tedy paradoxně pomohla v tom, že nejsem sama. Ale zase mi kvůli ní loni na podzim nevyšla knížka pro dívky „Hanko, utíkej, aneb …“. A letos na jaře mi mohly vyjít Laskavé pohádky, to by byla kniha už třetí. A nepřímo zavinil i to, že nepokračuji v Autorském čtení na You Tube. Nejde mi to a nejde. Potřebovala bych aspoň z počátku odborné školení. Jenže školitelé žijí v jiném kraji.
Zatracená karanténa.
Kvůli Covidu jsem ještě ani neviděla svou novou malou vnučku. Těším se jen z každé fotky, kterou mi dcera občas pošle. Naposledy mi poslala krátké video. Liduška leží na bříšku a snaží se zvednou hlavičku. Dojalo a rozesmálo mne, jak je ve svém snažení opravdu urputná a strašlivě u toho heká. Něco jako tenistky na turnajích. Jenomže kdyby se síla jednoho heku přepočítala na hmotnost hekající osoby, Liduška by určitě vyhrála. Vyhrála i v souboji se svou hlavičkou. Po jednom takovém heku se jí podařilo na setinu vteřiny makovičku zvednout – a buch. Následoval pád zpět na podložku.  Na tom videu jí bylo přesně dva týdny a dva dny. Jenomže – opět mně z neznámých důvodů – se mi video neuložilo. Technika si na mne prostě dovoluje. Až se příště narodím, budu ajťákem. Já bych tedy byla radši orlem skalním, abych mohla lítat v oblacích. Když to ale nebude možné, tak se obětuji a budu ajťákem.
No jo no. Teď s tím zrovna nic neudělám.
Nenaříkám už moc?
Radši už budu končit.
Nebo ne, něco vám sem ještě napíšu. Abych nekončila tak depresivně.
Loňské Vánoce jsme trávili s rodinou se třemi malými dětmi. Protože Vánoce bez dětí nejsou Vánoce. Tečka. A také jsme samozřejmě zachovali určitá opatření. Děda Jindra měl za úkol vykuchat kapra a osmiletý vnuk mu šel pomáhat. Akce se odehrávala v zadní předsíni, ve které mají pelíšky pes Ferda s kočkou Bětkou. Pánové sebou pobrali vše, co potřebovali a zmizeli. Po několika minutách se rozrazily dveře, vběhl vnuk a nadšeně sdělil – „My jsme Ferdovi usekli ocas!“ Zůstala jsem konsternovaně stát a jen zírala. Ferdovi usekli ocásek? Bolí ho to? Krvácí? Musím tam jít a … Kluk se tomu smál a poskakoval. Až po nápovědě další osoby jsem pochopila, že ocas (zadní ploutev) byla useknuta kaprovi a klučík ho chtěl dát psovi. Uf.
Tak přeji všem hezký den 🙂
Ono bude opravdu zase dobře. To jenom zatím nevíme, kdy.

P.S. „Rozlouskni oříšek“ už vyšla jako e-kniha. Ale i ta klasická papírová je ještě k sehnání 🙂

4 thoughts on “Deník postarší dámy – Dáma a Covid a vůbec (pondělí 22 3. 2021)

  1. Ano, taky si myslím, že v této bláznivé době je lepší nebýt sám…je fajn, když je s kým si vyjít na procházku či vyjet na výlet…tahle doba prostě prověřuje vztahy…

  2. Hezky napsané, Liduška je moc šikovná. Ale konec je nejlepší s tím ocáskem – tomu jsem se zasmála! To víš, že pán o kterém píšeš dostal vše od zdravotníků, aniž b to potřeboval. My obyčejní jsme bohužel léčeni stejným způsobem, jako jsou školáci vzdělávaní…tzn. distančně, neboli online

    1. Víš, Aničko, já mu tu péči nezávidím. Pokud ji potřeboval, ať ji má. Mně vadí, že si vůbec neuvědomuje, co je normálním smrtelníkům nepřístupné, na co nedosáhneme. Díky za komentář 🙂 Liduška je moje zlatíčko z fotek .-)

Napsat komentář: Íčkařka Anička P. Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *