Byl to den jako každý jiný. Ráno jsem vstala, udělala obvyklé úkony, roztáhla žaluzie na oknech. U prosklených dveřích na dvůr jsem si uvědomila, že dvůr je prázdný. Obvykle na schůdkách už stepuje Ferda. Čumákem naráží na sklo a poloslepýma očkama se snaží za ním zahlédnout sebemenší pohyb.
„Zaspal’s, kamaráde,“ myslím si trochu škodolibě.
Jenže když otevřu dveře do zadní předsíně, zjišťuji, jak moc jsem se zmýlila. Ferda leží na zemi, počuraný, poblinkaný, nereaguje. Jen malé tělíčko sebou občas trochu škubne. Kočka Mia stojí na stole a tázavě se na mne dívá. Kočka Maja leží v pelíšku poblíž Ferdy. Pootočí hlavičku ke mně, ale pak opět stočí pohled na Ferdu.
Obě se váhavě zvedly, až když jsem do jejich misek vyklopila obsah konzervičky. Pak jsem pejska opatrně umístila do pelíšku a uklidila, co bylo třeba. Ferda jen pootevřel oči, pokusil se vstát a zase sebou plácl. Celý den se jeho stav zhoršoval, nechtěl pít, jíst, působil velmi zmateným dojmem. Kočička Maja celý den poctivě ležela vedle něho a hlídala ho.
Po telefonické domluvě jsme večer jeli k veterinářce, zpět se vrátili už bez Ferdýska.
Neustále na něj myslím a vzpomínám.
Jak mi lezl na klín a chtěl se mazlit, když jsme se viděli poprvé. Jak nám zdrhal, když se Františkem přistěhovali. My dva jsme skoro každý den obcházeli plot a hledali, kudy se ten mrňavý hajzlík (ale náš) zase protáhl. Po čase jsme jeho únikové cesty přece jen vychytali, ale na Ferdu jsme neměli. Začal drze utíkat přímo mezi našima nohama při otevření branky. Často jsme zahlédli jen špičku zrzavého ocásku, když mizel za rohem.
Vzpomínám, jak miloval ježky. Každý ježek při pokusu projít dvorem byl oslintán a vyválen v trávě, a to vše za radostného štěkotu šťastného Ferdy. Že mu z huby teče krev mu evidentně nevadilo.
Vzpomínám, jak jsem jednou šla zase zachraňovat ježka – a on to nebyl ježek. Na plotě se krčilo odrostlé kotě. Kočička Bětuška už pak s námi zůstala.
Vzpomínám také, jak mne vracel do života, když František zemřel. Stál za oknem a ocáskem bouchal do skla. Trval na tom, že se půjde na procházku. Já se musela zvednout a jít. A musela jsem ho také krmit, česat, Ferda se chtěl i hrát a mazlit.
Vzpomínám, jak jsem se jednou vrátila domů z dvoudenního výletu. Zrovna tu noc přišel vítr a nějaký silný poryv rozrazil velkou bránu. Ferda zmizel. Hledala jsem ho všude, chodila po známých trasách i po celé obci. Nikdo o něm nevěděl. Utěšovala jsem se, že Ferda zatím vždycky cestu domů našel, že počkám, že mu nechám otevřenou malou branku. Šla jsem si uvařit kafe, leju do hrníčku horkou vodu a najednou slyším štěkot. Branka byla opět přivřená, asi zase vítr, a za brankou stojí to moje malé zrzavé štěstíčko. Zřejmě mne byl také hledat, a tak jsme se oba hledali a hledali, až jsme se nakonec zase našli doma. Ta jeho radost, že mne vidí, byla nepopsatelná. Moje samozřejmě také.
Šel čas, a Ferdýsek začal stárnout.
Letos mu bylo šestnáct let. Oči mu zkalil šedý zákal, přestal mu sloužit sluch, pod kožíškem se snadno daly vyhmátnout křehké kostičky. Jen chuť k jídlu mu zůstala. Misku s granulemi našel snadno, ale když dostával mlsky, museli jsme ho k nim navigovat. To my je správně, protože když tenkrát František umíral, mezi jeho poslední slova, když ještě byl při vědomí, patřilo sdělení, ať nejsem smutná. Že nebudu (na stáří) sama.
Měl pravdu. Po určité době nás v domě opět bylo víc. Se mnou bydlí Jindřich, k Ferdovi a Bětušce přibyly kočičky Mia a Maja. Všechny tři kočky s Ferdou v zimě spávaly v jednom pelíšku a já se Ferdovi smála, že se starým pánem v jedné posteli spí mladé kočky.
Mám na Ferdu moc hezké vzpomínky. Měj se tam nahoře dobře, pejsku!

…………………

Ferda jde, nožičky se mu pletou. Neví kde je, ani jak se tam ocitnul. Takový divný most! Vede odnikud někam a hraje všemi barvami, jako duha.
A Ferda capká, klopýtá, až most přece jen končí. Pejsek opatrně šlápl na zelenou louku, zastavil se a rozhlíží. Je tu sám a je mu smutno. Kde jsou jeho lidi? Kde jsou kamarádky kočičky?
Místo koček k němu ale přiběhl houf psů.
„Neboj se, Ferdo, my jsme kamarádi. Já jsem Bertík a tohle je Britney. A tady ti psi boxeři, to jsou Aran a Baroušek, ti jsou tady už dlouho. My všichni tu na tebe čekáme, chceme si s tebou hrát!“
Ferda roztáhl tlamičku k úsměvu, ale pak náhle strnul. Zaslechl známý hlas. Někdo ho volá!
„Ferdo, Ferďošku!“
Ferďošku? Tak mu přece říkal jen jeden jediný člověk! Ten, kdo ho měl nejvíc rád a koho Ferda nejvíc miloval!
A Ferda ho už i vidí! Jeho milovaný páneček František sedí kousek od něj v měkkém křesle, a natahuje k němu ruce. Hop, a Ferda je u něj na klíně. Je zase šťastný.
Už není sám.