Tak už víc jak měsíc máme doma zvířátka jen tři.

První dny po odchodu Ferdy jsem byla trochu ztracená. Chvíli to trvalo, než jsem si zvykla, že nemusím dveře do prádelny otevírat velmi opatrně, abych jimi někoho neuhodila, že nemusím na schodech dávat pozor, kam zrovna šlapu – totiž na koho, hlídat otevřenou branku a bránu. (Tedy s těma schodama to není přesné. Sice se mi pod nohama nemotá pes, ale kočka Mia si velice rychle zvykla dělat to samé.) Každou chvíli jsem viděla někde něco zrzavého, slyšela klapat psí dvířka. A dokonce se kolem mne ozývaly i divné zvuky. Ne, štěkání to nebylo, ale …
To si tak v poklidu něco kutím na zahradě, a najednou slyším mňoukání. Takové nešťastné, volající o pomoc. Rozhlédnu se, zavolám čiči, mňoukání zmlklo a přiběhly okamžitě všechny tři naše murinky a koukaly, co jim dám. Nic nedostaly, jen jsem je pohladila a uklidnila se, že si mi to jen zdálo. Za pár dní to slyším zase. Obešla jsem dvůr, ale kočky byly tentokrát někde v čudu, na zavolání nepřišla žádná. Zkontrolovala jsem garáž, abych se ujistila, že jsme tam některou nezvřeli. Naše micky totiž považují za ohromnou legraci vlítnout dovnitř a schovat se za ponk. Nebo prostě někam, kam za nimi nemůžeme, a odmítají se odtud hnout. Vyloženě si užívají naše hubování, a povzneseně ignorují všechny tituly, kterými je v té chvíli častujeme. Naštěstí po té, co jsme je v té garáži na chvíli zavřeli (a občas na ně k jejich smůle zapomněli), si to teď většinou rozmyslí. Škodolibě chvíli naslouchají našim hlasitým výrokům na jejich adresu a pak milostivě dobrovolně vyklízejí pole.

No, takže tentokrát žádná kočka v garáži zapomenutá nebyla a já to divné mňoukání pustila z hlavy. Ovšem jen do druhého dne. Znovu se ozvalo nešťastné mňoukání a volání. Opět jsem vykřikla to obligátní “čiči, čiči”, kočky se seběhly – a klid. Asi deset minut. Pak se tajemné kočičí volání ozvalo znovu.
“Do háje, copak jsem cvok? Co to zase je? To se nám snad okotila nějaká kočka na půdičce nad garáží, jinak to není možné,” rozhodla jsem se dopáleně a vyslala tam průzkumníka. Jindřichovi se tedy moc nechtělo, protestoval, ale neubránil se. Půdičku jsme prolezli nakonec oba – po kočce ani památky.
“Tak mám asi slyšiny,” kroutila jsem omluvně hlavou. “Nebo tady straší. Víš co, já se pro jistotu podívám ještě na půdu v domě!”
Výsledek stejný, po žádné kočce ani památky. Tedy na půdě, protože po komentované prohlídce si Jindra šel pro pivo do komory (asi aby se uklidnil) a v komoře objevil naštvanou kočku Miu. Rozzlobeně na něj mňoukla a hrdě odešla středem.
“Tady máš to strašidlo,” konstatoval Jindřich. Usadili jsme se oba na terase a probírali situaci. Jindra se mi samozřejmě smál, že zavřu kočku do komory a pak slyším volání, já se bránila, že jsem ten den v komoře ještě nebyla. Nevypátrali jsme, jak se tam dostala ….. asi teleportem.
Tak si užíváme pohody, navzájem se špičkujeme a do toho já (kdo jiný) opět slyším kočičí volání. Tedy nakonec ho slyšíme oba. Na zděné zídce vedle garáže stojí naše nejstarší kočka Bětka. Upřeně na mne zírá a hlasitě mňouká.
“Co je, Bětuško? Čiči, pojď sem,” lákám ji k sobě, ale Bětka se nehýbe z místa. Trochu zneklidněná, co se děje, jsem se zvedla a šla k ní. Bětka na mne opět zavolala, pak se otočila a udělala pár kroků za garáž. Tam se zastavila, ohlédla a zamňoukala. Co to šlo, jsem povylezla na zídku a koukala za ní. Kočka postup několikrát zopakovala (popošla, otočila se a mňoukla), pak seskočila na sousedovic zahradu – a mně to konečně docvaklo.

To není Bětka! I když je jí tak podobná, že kdyby Bětuška nebyla kastrovaná, mohlo by to být klidně její kotě. Nejsem cvok a nemáme tu strašidlo, jen nešťastnou opuštěnou kočičku. A ona teď chodí po okolí, naříká a volá o pomoc. Nabrala jsem do mističky trochu granulí a odnesla je na horní zahradu. Kočka na mne u sousedů čekala. Bylo na ní vidět, jak moc se bojí, ale když jsem zahrkala granulemi v misce a následně ji položila na zem, hlad byl silnější než strach. Vrhla se k misce a hladově hltala. Tak rychle žrát jsem kočku ještě neviděla.  Za to jsem si stačila všimnout spousty klíšťat a lysých míst v jejím kožíšku – a také, že se nejedná o kočku, ale dobře vybaveného kocourka. Krmím ho už několik dní a říkám mu Tuláček. Pomalu se mne přestával bát, po dvou dnech na sebe nechal sáhnout, třetí den se mi podařilo dát mu za krk kapičky na venkovní parazity. Pak jsme se pár dní neviděli, a když jsem ho opět spatřila, klíšťata byla pryč a lysá místa mu krásně zarůstají novou srstí. Prý ty lysinky byly způsobeny tím, že byl zablešený a snažil si očistit bleší kousance. Teď na mne volá skoro pokaždé, když jsem na zahradě. Včera mne až dojal. Jako vždycky na mne napřed zavolal, počkal, až se mu ozvu (zřejmě je dobře vychovaný, bez pozvání na návštěvy nechodí), a pak se vynořil z vysoké trávy na sousední zahradě. Přišel ke mně, plácl sebou na záda do trávy a ukázal mi bříško. Znalci vědí, že tak kočičáci dávají najevo, že vám věří. Trochu jsme se tedy pomazlili, a až pak se zvedl a šel ke své misce.
Teď přemýšlím, co dál.

Tuláček evidentně hledá své lidi (člověka). Nejspíš byl zvyklý na doma, není to typický toulavý kocour.  Ani ty tři naše chlupaté mourovaté grácie ho nezahánějí. Už se navzájem chtěli očichávat, ale tomu zatím bráním. My si ho ale nechat nemůžeme. Jsme už přece jen trochu v letech a on je pravděpodobně jen odrostlé kotě.
Takže zatím je to ve fázi, že zkouším vypátrat, jestli se někomu jen neztratil. A pak mu zkusím najít rodinu. Tuláček si zaslouží mít svoje jisté.

Je milý, mazlivý, hravý a nešťastný z osamělosti.