Deník postarší dámy – Hop z letadla aneb tandemový seskok padákem (Úterý 19. 5. 2020)

Deník postarší dámy – Hop z letadla aneb tandemový seskok padákem (Úterý 19. 5. 2020)

“Já jsem Martin,” představuje se muž v kombinéze a podává mi ruku.
Stojím na terase hlavní budovy na Prostějovském letišti. Za chvíli se mi má splnit další z mých dlouhodobých snů.
Tandemový seskok padákem. Z výšky čtyři tisíce metrů nad zemí.
“Ty jsi Klára?” ptal se mne před chvíli jiný muž. Zavrtěla jsem hlavou.
“Libuška, je tu Libuška?” ozvalo se vzápětí. Rozhlédla jsem se kolem. Ztratila se nějaká malá holčička?
Jo, kde by. To hledal Martin mne. Zasmáli jsme se, ujasnili si, kdo je kdo a domluvili se na tykání. Kromě Martina instruktora mám vlastní kameramanku (heč!), která mne bude při seskoku natáčet. Škoda, že mi v tom rozrušení vypadlo její jméno.
Martin mne ověsil různými popruhy, sepnul, utáhl tady a tam. Proběhl krátký nácvik s vysvětlením, co se bude dít, co mám dělat a tak dále – a jde se na věc.
Se skupinou podobných bláznů jako já míříme k letadlu. To nás nás vítá široce rozevřenými dveřmi.
Uf, je to nějak vysoko. Jedno koleno, druhé – už klečím na podlaze. Někdo mi podává ruku, postavím se a usednu na nejbližší sedadlo. Mám nějaké slabé nohy, dál bych se asi nedošourala. To z toho namáhavého nástupu, samozřejmě. Já jsem přece naprosto klidná a skoro vůbec se nebojím.
“Fakt se nebojíš?” ptaly se mne všechny kamarádky a známé, když se dozvěděly, co mám v plánu.
“Nebojím, moc se těším,” odpovídala jsem nadšeně.
“Co když se ti něco stane?” vyptávaly se dál.
“No tak stane, myslete ale na to, že umřu šťastná a spokojená, splní se mi velké přání,” uklidňuji je.
“Nebojíte se?” ptala se mne i kameramanka při hovoru do kamery na terase. To už jsem malinko zaváhala.
“Trochu se bojím, ale víc těším!”
A tak teď sedím a dívám se z malého kulatého okýnka, jak se pod námi vzdaluje země. Vidím, jak po silnice uhání autobus, rozkládají se pole, remízky, budovy. Po dalších a dalších zakroužení letadla po obloze se země pode mnou mění na mapu. Ze silnice je čátra, po které se pohybují nějaké tečky, z budov jen střechy, pole se změnily na barevné obdélníky.
“Jsme ve dvou tisících,” oslovuje mne Martin.
Náhle jsem si uvědomila vážnost situace. Já budu opravdu padat dolů? Tam do těch různobarevných geometrických tvarů? Dokážu vůbec vykročit z letadla? Já, která se od dětství bojím skočit ze stromu, vyššího kamene, prostě odkudkoliv, odkud výška skoku přesahuje půl metru!
“Zavřu oči,” rozhoduji se na poslední chvíli. Protože už jsme ve třech tisících a Martin mi  poklepává na rameno. Švihem mne staví na nohy a kontroluje všechny ty úvazky. Znovu všechny přitáhl, zpevnil, připásal si mne před sebe – a otevírají se dveře. Skákáme jako první. Šouravými krůčky se blížíme k otvoru.
Teď se fakt nebojím. Nemám na to čas. Stojím na samém kraji, sleduji tu hloubku pod námi a snažím se z paměti vydolovat uložené pokyny. Co to mám vlastně dělat? Hlava, ruce, nohy……
Najednou letím. Letím!!!
Minuta volného pádu mne na fotkách zachycuje s otevřenýma očima i pusou. Padáme a je to nádhera. Zapomněla jsem na jakékoliv obavy, užívám si to – a zapomínám i na to, jak mám držet ruce. No co, Martin si se mnou poradil. Určitě nejsem jeho první vykulený začátečník.
Náhle se před námi objevuje kameramanka. Směje se a mává na mne. Zkouším to také, ale místo smíchu se jen nějak divně šklebím a místo zamávání mávnu dlaněmi. V tom rána! Silně to námi škublo, kameramanka prudce padá dolů …. a my letíme někam nahoru. To Martin otevřel padák.
“Chceš řídit?” ptá se mne.
Nechci. Bojím se, že bych zamotala šňůry nebo něco podobného (divili byste se, co já všechno dokážu), raději se jen tak vznáším ve vzduchu a koukám po krajině. Střechy už dostaly zdi a jsou z nich opět domy, různobarevné čverce a obdélníky se změnily na pole.
Hele, tam je už letiště, kde jsou moji lidi? Totiž moje dnešní morální opora a podpora – přítel Jindřich a sestra. Už i je vidím a snažím se na ně zamávat. Je to zajímavé, ale prostě ve vzduchu se mi daří místo mávání pouze třepat dlaněmi. Nevím, zda je to nějaký přírodní zákon či jen moje indispozice, je mi to ale úplně fuk. Zakroužili jsme vzduchem. Pak ještě jednou a…. to už jdeme na přistání?
“Zvedej nohy!” slyším pokyn a snažím se, co to jde. Starší klouby jsou však starší klouby, poněkud protestují, a tak v samotném závěru jsem botou zadrhla o drn a my se překulili na bok. Promiň, Martine, ty jsi dělal, co jsi mohl.
A díky, bylo to parádní.
Lidičky, já chci znovu!
“Co budeš chtít dál?” smál se mi později do telefonu syn, dárce poukazu na seskok. “V Rusku prý prodávají letenky do vesmíru!”
“Tam zatím ne,” odpovídám, “počkám, až vychytají mouchy, ale ještě jsem neletěla balónem!”
Díky, synku, za tento dárek.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

P.S. Vím, že jsem o sobě už dlouho nedala vědět. Prostě špatné období, věřím, že už bude líp 🙂 A pokud nevíte, tak sem připíšu, že knížka “Rozlouskni oříšek”  je stále v prodeji.

P.S. 2 – Pro tu druhou s názvem “Hanko, utíkej aneb trampoty jedné puberťačky” ještě sháním sponzory. Nevíte o někom? A  – nejste to zrovna vy? 🙂

 

Nácvik ještě s rouškou
Jdeme k letadlu
Nějak nemůžu spočítat prsty. Jakým gestem se to vlastně ukazuje, že je vše OK?
Poslední kontrola…
…. a padáme
… dál bez popisků, situace je jasná 🙂

Teď to trhlo….
… letím…
..ještě zakroužit nad letištěm a budeme přistávat…
Nashle… zase příště

 

 

 

17 thoughts on “Deník postarší dámy – Hop z letadla aneb tandemový seskok padákem (Úterý 19. 5. 2020)

  1. Libuško jsi hrdinka, je krásné plnit si sny. Můj sen to není, ale chtěla jsem letět větroněm a malým letadlem a to mi splnil vnuk. Ale seskok bych nedala.

    1. Maru, proč hrdinka? 🙂 Každá máme své sny – teď je náš čas si je plnit, ne? Já padák, ty větroň… co nás napadne příště:-)

  2. Libuško, máš můj neskonalý obdiv. O lecčems jsem v životě snila a o lecčems ještě sním, ale v žádném případě to NENÍ seskok padákem. Umřela bych ještě na palubě a z letadla bych nikdy neseskočila. To nic nemění na mém obdivu všech, kdo toto dobrovolně dělají. Tak kdy si to zopakuješ, ne?

  3. Libuško, jsi hrdinka. Fakt. Letět aspoň chvíli vzduchem musí být nádhera. A jak Ti bylo na zemi hned potom, co jste se s Martinem dokouleli? Doufám, že Tě Jindřich náležitě pochválil a je na Tebe právem pyšný.

  4. Moc Tě obdivuji. Já bych seskok zřejmě proměnila v šavlí tanec a na rodnou zem bych dopadla bez známek života. Smekám, a máš můj velký obdiv!

  5. Tak sláva hurá a znovu velké blahopřání!! Kdysi jsem s tím taky vyhrožovala. Moje kamarádka si to střihla k 70tinám. Pak mne to nějak přešlo a zůstalo jen u dalšího vyhlídkového letu sport. letadlem. Nejlépe jsem si užila v pořadí druhý let akrobatickým Zlinem – sama s pilotem – škoda, že 15 min uteklo moc rychle.

    1. Ali, sláva, nejsem je já praštěná 🙂 To je jedno, jakým způsobem se vznášíme po nebi, hlavně že se vznášíme 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *