Opravdu, já se poprala. A ještě jsem na to hrdá!
Bylo to tak. Jako každý rok i letos hasiči v naší obci pořádali zabíjačku. Takže i letos jsem se vydala zakoupit nějaké dobrotky, dopravit je domů a společně s kamarádem si na nich pochutnat.

Šla jsem tam s Ferdou.  Psisko se proběhne a aspoň načichá chutných vůní, protože zabíjačkou psa nekrmím.

Na místě (hřiště u základní školy) jsem ho uvázala k plotu. To pro jistotu, protože vím, jaké je to motovidlo a jak se občas dokáže mně (i ostatním) zamotat pod nohama. V tom najednou kde  se vzal, tu se vzal, objevil se další pes. Pobíhal tam volně a byl asi o polovinu větší než Ferda. Napřed jsem se lekla a začala se vyptávat, komu patří. Nikdo se k němu ale nehlásil, psi se kamarádsky očichávali a mládež, prodávající lístky na dobroty, mne ujistila, že situaci pohlídají. Všechno bylo v pohodě do chvíle, než jsem se vrátila. Začala jsem Ferdu odvazovat a cizího čokla to asi rozzlobilo. Zavrčel, vrhl se na Ferdyse a zakousl se mu do kůže za krkem. Samozřejmě jsem začala toho svého pacholka okamžitě zachraňovat. Napřed jsem se cizího vetřelce snažila jen odkopnout, ale když jsem ani druhým kopem ničeho nedosáhla, rázně jsem ho popadla za krk. Psisko ale dál viselo a odmítlo se pustit. Ferda vyděšeně štěkal a točil se do kolečka. Já třepala tím druhým, když v tom mi něco (zamotané vodítko či některý pes) podrazilo nohy.  V té chvíli jsem zabodovala krásným zápasnickým chvatem. Padla jsem přímo na psa a tím ho naprosto zneškodnila. Prostě jsem ho zalehla.
Ferda byl okamžitě volný.  Pak už stačili doběhnout a pomoci ostatní. Rozmotali vodítko, někdo popadl toho cizího psa a mně pomohli na nohy.
Nám dvěma se nic se nestalo.  Ferdys  byl sice vyděšený, ale má hustou zimní srst a já padla na měkké.
Nevím ale, jak dopadl ten útočník, nejsem žádné peříčko. A navíc vánoční cukrovíčko mé linii také moc neprospělo. Rozhodně pak čokl absolutně nejevil snahu k další akci, už ani neštěkl. Ta má poslední ťafka měla zřejmě svou váhu.
Vím, že to mé dobračisko by si nikdy nezačalo. Má všechna zvířátka rád, i cizí kočce na chodníku uhýbá, asi aby ji nepolekal. Úplně nejraději má ale nejraději kuřátka. Totiž, abych byla přesná, jen jejich část, vařené kuřecí krky. Kvůli nim na své kočičí kamarády Simona a Bětku i zavrčí. Ale je to stejně jen tak na oko, aby si nezadal. Když se s hrncem objevím v zadní předsíni, poslušně počká, až podělím napřed kočičáky. Potom je najdu spát všechny tři v jednom pelíšku.
A já jsem pyšná.
Poprala jsem se se zubatým psem a zvítězila bez ztráty kytičky.