Datum v kalendáři říká, že by mělo být jaro.
Příroda se ale rozhodla, že nám to dá letos opět sežr …  Jarních teplot jsme si užili v zimě, teď na jaře je zima a na horách sněží. Nelíbí se mi to. Jsem už postarší dáma a v náhledu na počasí hodně konzervativní. V zimě má sněžit a mrznout, na jaře zase svítit sluníčko a být přiměřeně teplo, musí zpívat ptáci a kvést jarní květy.
Což o to. Přes den nám sluníčko svítí a teploty jsou nad nulou. V noci ale stále mrzne a moje kytky nekvetou. A kdyby jen to, ony dokonce odmítají jen vystrčit hlavičky. Sněženky mi nekvetly už ani loni, asi jejich cibulky odešly do věčných lovišť. Nebo se přestěhovaly do chladnějších krajin. Krokusy mi loni kvetly, tak jsem k nim na podzim přidala pár koupených cibulek.  Abych jich měla větší hejno. Chtěla jsem si tak udělat radost, když už nemám ty  sněženky. Jenže houbeles. Krokusy nejen že nekvetou, ony zatím vůbec nevylezly. Marně chodím nad trávníkem a pátrám po jejich špičatých proužkovaných listech. Nejsou. Nejspíš také sbalily kufry a přestěhovaly se za sněženkami někam do Krkonoš.
“Houby,” naštvala jsem se nedávno a koupila si dva hyacinty v květináčcích. Jaro prostě bude, když ne na dvoře, tak u mne v pokoji na okně.
Hyacintům se u mne líbí. Napřed protáhly listy, pak vystrčily stonky s poupaty a začaly rozkvétat. Tak rychle, že mne přepadla obava, že mi to mé soukromé jaro v teple pokoje odkvete během několika málo dní. Přimělo mne to k rozhodnutí, že je přes den pokaždé posadím ven za dveře, a na noc zase schovám dovnitř, do bytu. Dnes jsem začala.
Jak jsem si usmyslela, tak jsem i udělala. Při vaření oběda jsem každou chvíli zaletěla pohledem k proskleným dveřím a radovala se. Hyacinty rozkvétaly před mýma očima – jeden růžový, druhý bílý. Pak jsem náhle zahlédla z přes sklo nějakou skvrnu. Co to je?

Musela jsem si vyměnit brýle, abych to rozpoznala. Kolem růžových květů poletovala malá včela. Nejspíš divoká, protože byla kratší, ale zase tlustší, než včely domácí. Poměrně dlouho poletovala okolo květů a já se jí za oknem smála.
“Nevěříš svému štěstí, co?”
Pak včelka konečně usedla, zabořila hlavičku do květu a začala pumpovat zadečkem. Nikdy předtím jsem si nevšimla, že si tak včely při sání nektaru pomáhají. Holt nejsem včelař. Včela zatím přelezla na jiný květ, druhý, pak se zvedla a odletěla. Vrátila se ale brzy zpět. A přiletěla další. Nádherná velká černá včela samotářka. To už jsem nevydržela a šla si pro mobil. Musím si je vyfotit!
Jo. Než jsem mobil našla (zatraceně, proč ho mám pokaždé někde jinde?), včely odletěly. Naštěstí ne nadlouho, a opět ve stejném pořadí.

První malá včela divoká, pak černá samotářka.
Mám je zvěčněné. A také potvrzené, že to jaro nakonec přece přide.
Když už jsou v přírodě probuzené i včely  🙂