Konečně máme aspoň takový náznak babího léta.
Postupně zazimováváme zahradu. Jindra včera celé odpoledne jezdil se sekačkou, aby vyjezdil benzín, já pomalu likviduji kbelíky s rajčatovými sazenicemi – a sbírám maliny. Nekecám, to myslím vážně. Abyste mi věřili, dávám sem fotku. Ještě jich zraje dost, přijďte ochutnat.
Také jsem obnovila pravidelné procházky se psem. V letních dusnech nebo zase v podzimních lijácích se nám ani jednomu moc nechtělo. A když už bylo počasí přece jen občas přijatelné, tak jsem se hodila marod. Už to bylo k nevydržení. Nebudu popisovat, co a jak, jen napíšu, že za mé opakované zdravotní problémy mohl Covid. Na jaře tři dny mírné problémy , pozitivní test – a pak přes půl roku opakované zdravotní problémy. Prostě postkovidový syndrom. Takže už vím, co mi je, a můžu se s tím poprat. A vyhraju, jsem za prvé větší než ta mrňavá “sfiňa” a zcela určitě tvrdohlavější. A hned mi je líp.
Takže teď si s Ferdou procházky užíváme.
Dnes jsme ale na procházce nebyli sami. Trochu jsem se zdržela, vyšla jsem ze dveří až za tmy. Ferda už netrpělivě přešlapoval u dveří.
To naše psisko má svůj způsob, jak mne upozornit, že je opravdu čas na procházku. V první fázi upřeně zírá přes prosklené dveře do pokoje a po chvíli se rozběhne k hlavnímu vchodu. Opakuje to několikrát za sebou. Když nereaguji, stoupne si k těm dveřím bokem a začne do nich tlouct ocasem. Věřte, že tohle nepřeslechnete. Prý ať sebou už himlaudon pohnu! Má venku spoustu práce, jen přečíst si všechny psí maily trvá nějakou dobu. A to na ně ještě musí také odepsat!
Takže dnes jsme vyrazili po tmě. U mostu slyším nějaké nešťastné mňoukání. Naše trdlo kočička Maja jde s námi. Jenže ta tulačka to má prozkoumané jen okolo domu, na zahradě naší a u sousedů. Za mostem to nezná a tak se začala bát. Měla smůlu, kozena jedna malá. Ferda ještě nesplnil úkol.

Musela jsem ji tedy vzít do náruče a ukliňovat. Tiskla se ke mně hlavičkou, udobřovala se ze všech sil, jen abych ji tam nenechala. I když ona moc dobře ví, že nenechala. Ona i její sestřička Mia jsou naši mazlíčci. Ferda na ně také nedá dopustit. Spí s ním v jednom pelíšku, Ferda jim jazýčkem čistí uši i něco jiného, a kočičky si s ním hrají na honěnou. Jen o jídlo se s nimi nechce dělit. Když jeden z nás vyjde na dvůr, starý pán se ihned hrne, aby u nás byl první, protože to, co možná neseme v ruce, je jeho! A to držím třeba cibuli nebo odpadkový koš. Omlouvá ho jen to, že už skoro nevidí, má pravděpodobně psí šedý zákal. Má na to také už svůj věk, je mu patnáct. Ferdovi jeho stáří ale nevadí. Neví, že je vlastně už stařeček, a tak se chová  jako malé štěně. Ovšem už jen asi tak patnáct minut denně. Pak se jde nažrat, na to sebou plácne do pelíšku a spí.
Je nám s těmi našimi zvířaty dobře. A věřím, že i jim s námi.