Deník postarší dámy – Když se čerti ženili (středa 31.10.2018)
Včera jsem seděla u počítače, venku se ženili všichni čerti. Od neděle jsem se cítila nějaká mrzutá a bez nálady, neschopna sednout ke klávesnici a napsat, co je kde nového. “Zatraceně, začínám být asi nějak moc stará, když už mne nic nebaví,” honily se mi v hlavě pesimistické myšlenky. Po obědě jsem si uvařila kávu a sedla na moment k televizi. Klikla na zelené tlačítko na ovladači, televize na mne zamrkala a já zjistila, že se dívám na zprávy. A zrovna mluvili o počasí – prý pokud se cítíme poslední dny unaveni, může za to Vaia.
“Heuréka,” zajásala jsem, “nejsem stará a za únavu nemůžu. Ale kdo či co je to Vaia?”
No, už to vím, koukla jsem na odkaz – nějaká velká tlaková níže. To jsem ani nevěděla, že i ty mají své pojmenování, osobní jména v meteorologii mám spojeny pouze s orkány a vichřicemi. Tohle zjištění mne tak nabudilo, že jsem sedla k právě sem k počítači a začala psát. No když ta únava není způsobená věkem, ale počasím, tak to se s ní můžu optimisticky poprat, ne?
Tak to vezmu od začátku.
Minulý týden jsem byla opět v Luhačovicích, ale to jsem tady už avizovala. Jen jsme se sešly s jednou přítelkyní, pokecaly, vyměnily si životní zkušenosti a smlsly si na kávě a zákuscích. V neděli jsem se učila plavat. Vážně, nesmějte se. Samozřejmě že já plavat umím, svého času jsem přeplavala Luhačovickou přehradu po délce tam i zpátky. Ale když se na mne koukne profesionál, ví, co dělám za chyby. A taky mne opakovaně bolí v zádech. Jak to spolu souvisí?
Snadno. Když jsem končila poslední RHB, zmínila jsem se fyzioterapeutce, že jen co se mi zklidní dny (myslím tím to mé nynější časté cestování) začnu chodit pravidelně plavat, právě kvůli těm zádům. No, “líná huba holé neštěstí” a naopak “štěstí přeje připraveným”. Fyzioterapeutka se toho chytla a zkontaktovala mne se slečnou, jež potřebuje k diplomové práci bolavou osobu. Takže ona získala “králíka” a já možnost, že se aspoň na čas zbavím těch protivných a omezujících bolestí. Není to paráda?
V pondělí měl Ferda návštěvu. Opravdu Ferda, já byla až ta druhá. Kamarád si přijel půjčit benzínovou pilu a vzal sebou čtyřletou vnučku Scarletku. Holčička chce pejska a tak se na Ferdu velice těšila. (Trochu mi ta situace připomněla některé scény z knížky Rozlouskni oříšek). Ferda napřed nepoznal, že je hlavní postavou a pronásledoval kamaráda (on mu totiž vždycky nosí dobrotky). Ale velice brzy pochopil, že dnes drží v pěstičce piškotky ta maličká a začal se s ní přátelit. A když měla Scarletka posléze v pacičce kartáč a začala mu žehlit chlupy, sedl a neprotestoval. Schválně jsem napsala “žehlit”, protože Ferdys má srst hodně hustou a nepoddajnou, takže o vlastním kartáčování nemohla být řeč. Ale to psisko zrzavé ocenilo i snahu. Když pak dostal vodítko, bylo jeho nadšení zcela bezmezné. Vůbec mu nevadilo, že na tom druhém konci je malá holčička. Bral na ni ohled, nestartoval raketovou rychlostí z místa a zatáčky vybíral větší obloukem. Ani jednou se nestalo, že by jí vytrhl vodítko z ruky, jak se to běžně stává mně. Bylo legrační sledovat, jak princeznička ode mne pochytila volání a svou anglicko-českou výslovností ( žije s rodiči v cizině) na něj volá – “Ferdo, pomalu!” Vždycky ji poslechl a krok zpomalil, zrzek jeden zrzavý ohleduplný.
V úterý jsem ještě relaxovala a mračila se z okna na rychlé povětří, a dnes jsem vyjela autem do Brodu, měla jsem spoustu zařizování. Taky naštěstí přestal ten vítr.
Neodolám a musím napsat ještě něco o své knížce Rozlouskni oříšek. Jsem na ni strašlivě pyšná. Omluvte mne, prosím, já sama jsem nezpychla, týká se to opravdu jen mého vztahu k Oříšku. Vydat knihu byl můj dávný sen, přála jsem si to od dětství a až do nedávna jsem to považovala za nesplnitelné. Navíc mám už na knížku od čtenářů velmi dobré ohlasy, i na webech internetových obchodů se objevily první pozitivní recenze.
Ve čtvrtek 13. prosince bude mít i60 v Praze další akci. Je to předvánoční setkání, jmenuje se to Verše psané životem, autoři jsou také všichni z Íčka. Abyste věděli, o co jde, dala jsem tady pod článkem odkaz. Moc se tam těším, autory básní většinou znám osobně a pokud přece ne, tak znám aspoň jejich básně. A třeba tam bude mít někdo zájem i o mou knížku. Totiž autogram :-)
Zase se mám na co těšit.
No, není ten život přece jen krásný?
8 thoughts on “Deník postarší dámy – Když se čerti ženili (středa 31.10.2018)”
Tak co plavání pomohlo Vám to v rehabilitaci? Ono už i to zatažené počasí udělá svoje se zdravím. Já už začínám pociťovat takové ty depresivní nálady. Chtělo by to trošku sluníčka.
Víte, že asi ano? zajímavé je, že mne záda nejvíc bolí ten druhý den po plavání. A mezi tím je teď skoro pohodička 🙂
Na zdravotní problémy se snažím taky nemyslet, ale když něco opravdu bolí … hledám polohu, aby to bolelo co možná nejméně. No, moc se nedaří, teď zrovna mě bolí noha jako čert a doktor má čas až za tři neděle … tak nevím, snad mi ta noha neupadne … 🙁
Tři neděle? to je na akutní bolest opravdu hodně. To se dá v léčbě i leccos propásnout
Ano, život je opravdu krásný, když se má člověk pořád na co těšit. Proto si pořád něco plánuji, abych měla o čem přemýšlet. Někdy to vyjde, někdy zase ne, ale to nevadí.
verusko, je to tak. Kdyby měl člověk na mysli jen ty trampoty a nic na těšení, byl by to moc smutný život. tak vám přeji, ať je těch splněných přání víc, než těch nesplněných
Jestli Vás bolí při plavání za krkem jako mě, tak to už je jenom stářím. Ten úhel hlavy a těla je tak velký, že se nedá ani ničemu divit.
Nojo, věkem se obratle opotřebují, s tím nic nenaděláme. ale přece jen věřím, že mi to aspoň trochu pomůže 🙂