Včera jsme si s Jindrou po více než dvou měsících konečně opět vyjeli na kolech. Nebyl to dlouhý výlet, spíše jsme si potřebovali oba ověřit, jak jsme na tom s fyzičkou. Bylo příjemně teplo, při krátké relaxaci u jednoho ze dvou navštívených rybníků nám zpívali ptáci a ve vodě se máchaly kachny. Prostě pohodička.
Po návratu Jindra šel uklidit kola a já odemykala dům. Zimomřivě jsem se oklepala, když jsem vstoupila do studené předsíně. Křikla jsem přes rameno, že nechám otevřené dveře, aby se to tam trochu vyhřálo a šla dál. Ohřála jsem oběd, najedli jsme se a spokojeně zagaučovali s kafem vedle sebe. V televizi byl nějaký tenisový zápas (Franch Open). Já to sledovala jen okrajově, pomalu jsem upadala do bezvědomí, když v tom mne z útlumu probudilo takové divné šramocení.
“Co to bylo?” obrátila jsem se k Jindrovi. Ten zaujat bojem na obrazovce nic nepostřehl, ale já pátrala. Zvuk se opakoval, až mne to navedlo k předsíni.
“Já jsem ale…!”
Ten zvuk, to bylo škrábání na dveře. Kočička Mia se je pokoušela otevřít. Umí to. Pokud nejsou zavřené na kluku, ale jen těsně přivřené, buší do nich tlapkami, dokud se jí to nepodaří. A já si vzpomněla, že jsem před obědem ještě byla pro něco venku.
“Asi jsem vchodové dveře nevědomky zavřela a nevšimla si, že mi ta uličnice proklouzla dovnitř!”
Omyl.
Za dveřmi do pokoje sice opravdu stála Mia. Hbitě mi proklouzla mezi nohama dovnitř a protože ví, že jí to jen tak neprojde, okamžitě běžela hledat azyl k Jindrovi na klín. V předsíni na sedáku ležela Maja a spala. Vchodové dveře nebyly zavřené, přece jen nejsem až takový sklerotik. Pouze je vítr či něco mezi nebem a zemí přivřelo. Obě kočky ale využily chvíle volného vstupu a vloudily se dovnitř. Majuška usnula, Mia se začala nudit a domáhala se vstupu. Potvůrka, na chvíli se jí to podařilo. Znovu jsem vchod otevřela dokořán. Na prahu stál pes Ferda a vyčítavě na mne koukal. Jeho pohled mluvil sám o sobě.

“Ony mne sem nechtěly pustit!”
Pohladila jsem ho a jako odškodné za prožité duševní útrapy dostal psí sušenku. Pak jsem pohladila i dosud spící Maju. Zvedla hlavičku, ospale zamrkala, protáhla se  – a v mžiku se otočila na záda.
“Když už jsi mne vzbudila, tak mne také poškrabkej na bříšku! Víš, jak moc se mi to líbí!”
Splnila jsem příkaz, Poté ji ponechala tam, kde byla, překročila psa, který se mezitím rovněž uložil k spánku (na kachlíkách vedle bot), a zašla zpátky do pokoje. Mia mne uviděla, seskočila z Jindrova klína, a šla se schovat pod gauč. To je totiž taková naše hra. Když se některé kočičce podaří průnik, utíká se schovat pod stůl nebo pod gauč.

A velice se raduje, že se nám ji nedaří chytit. Jenže my už také víme, jak na ně. Tak i nyní. Chvilku jsem ji jako chytala, aby měla radost, jak mne obelstila. Pak jsem se zastavila, sklonila a slabě zaťukala na podlahu. Miuška zpozorněla. A jako pokaždé se zvědavě rozběhla podívat, co to tam dělám. Lap, už ji mám! Také jsem ji pohladila a …
Jindy mají naše kočičky tak zvaný “letecký den”. Prostě je vyhodíme na dvůr (tak, aby si neublížily), ale aby si pamatovaly, že v bytě nemají co dělat. Tentokrát Mia dostala milost. Dovnitř jsem ji pustila přece já. A slušně si zaklepala! Takže jsem ji s  dalším pohlazením jen položila na kachlíky vedle Ferdy a šla si po svém.
Když jsem po nějaké době vchod zavírala, už byli zase všichni venku na dvoře. My dva se tam šli nakonec posadit také. Sluníčko ještě stále pálilo, tak jsem šla roztáhnout slunečník. A zírala jako …
Což o to, že si pod ním občas vosy snaží udělat hnízdo, to jsem už zažila. Ale aby v něm spala myš!
“Jindro, máme ve slunečníku myš!”
Jindra si ani nestačil zaklepat na čelo.
Myš se pohnula. Pak roztáhla křídla a odletěla. Spal tam netopýr.