Hezký den všem 🙂

Slíbila jsem, že dnes oznámím, který návrh na název pohádkové knížky mne zaujal nejvíce. Napřed ale děkuji všem, kdo se soutěže zúčastnili. Každý váš návrh měl něco do sebe. Jenže nemůžu použít všechny.
Vybrala jsem pro název knížky návrh Rostislava – Vílování. Je stručný, výstižný a věřím, že mé budoucí čtenáře zaujme tak, jako zaujal mne. Navíc pod ním bude podtitulek – Pět laskavých pohádek o vílách –  a taky o jednom malém čertovi. Tohle se podobá návrhu Aničky P, takže i ona po vydání e-knihy ode mne dostane kód na stažení e-knihy.
Ostatní návrhy si zatím uložím. Já totiž zjistila, že některé z nich možná využiju (aspoň částečně) u svých jiných, zatím plánovaných, knížek. A pokud bych je použila, samozřejmě pak samozřejmě jejich autorům pošlu kód na stažení e-knihy. Tak,  jako to platí nyní.
Takže soutěž je ukončena, výsledky vyhlášeny.

Já vám tu teď ukážu ještě něco. Včera jsem se byla jen tak potoulat v lese. Jindrovi se moc nechtělo, šel se mnou jen kousek a pak se chtěl už vracet. Původně trval na tom, že se vrátím s ním. Musela jsem ho ujistit, že v lese za chalupou se opravdu neztratím. Pokud to někdo z vás ještě stále neví, tak místo orientačního smyslu mám já vrozený orientační nesmysl. Ztrácím se skoro vždy, všude a za jakýchkoliv okolností. Takže jsem lehkomyslně vyrazila do lesa sama. Tady to přece znám, ne? Jenže ouha. Já se totiž rozhodla jít jinudy, než jsem dosud chodila. Místo abych šla dlouze do mírného kopce a pak prudce dolů, jsem se vydala do toho svahu s tím, že dolů to bude mírnější. Prostě obrácené kolečko. Cestou jsem našla dva žampiony, jednoho sametového hříbka a holubinku mandlovou. Pak jsem se vydala na zpáteční cestu z toho kopce. Jdu a jdu – a najednou nevím, kde jsem. Ono to všechno vypadalo náhle ale úplně jinak! Jsem docela tvrdohlavá, takže

jsem “statečně” pokračovala směrem, kde by podle mne měla být lesní cesta.
Já ji nakonec našla! Ale řeknu vám, už mi bylo trochu úzko.
Les mne pak ale odměnil. Vedle cesty v trsu zelených lístků jsem zdálky viděla krásné oranžové květy. To mne tedy zaujalo. Co může v říjnu v lese tak krásně kvést?
Byly to houby. V životě jsem nic podobného neviděla. Tak jsem si je ofotila a na Facebooku jsem fotku zveřejnila na FB stránkách skupiny Určování hub. Pomohli mi. Je to prý Mísenka oranžová. Já si pak našla, že je jedlá a chutná. Za mne – odvahu ji jíst bych v sobě nenašla.
A vůbec, kdo by jedl něco tak krásného a navíc zřídka se objevujícího? Tak se zde s vámi o tu krásu aspoň podělím 🙂