“Zítra by pršet nemělo, vyjedeme někam?” zeptal se mne Jindřich. Samozřejmě jsem to uvítala a nechala ho naplánovat trasu. Cyklovýlety miluji, vyhledávat trasy mne nebaví. Takže Jindrova iniciativa byla jako vždy z mé strany velmi vítaná.
V sobotu ráno jsme vyrazili. Cíl – rozhledna Obecnice kousek za Korytnou.
A proč zrovna tam? Tak za prvé já občas z různých důvodů nikam jet nemůžu i když je počasí na kolo jak dělané, a za druhé  – prostě dlouhé trasy jsou na mne příliš dlouhé. Holt nemám ten celoživotní trénink jako někdo, no. A ve svém věku to už nedoženu. Takže když mi něco zrovna brání, jede Jindřich sám a plánuje si trasy dlouhé.

Nahrály mu Cyklotoulky (televizní pořad) kde ukazovaly jednu z tras poblíž naší obce – z Uherského Brodu do Bojkovic. Náš příští výlet na kolech trasu kopíroval, a pak Jindra vyrazil sólo, trochu si tu trasu pozměnil, prodloužil a udělal si mezizastávku na rozhledně. A při plánování následujícího společného výletu ji vybral jako náš cíl.
V sobotu ráno jsme vyrazili. První odpočinková pauza byla na autobusové zastávce v Korytné. Malá svačinka, jede se dál. Silnice se začala zvedat. První kopec, druhý kopec …
“Ten třetí je nejhorší,” varoval mne Jindra předem. “Když to nepůjde, tak ho vyšlapeme pěšky a kola budeme tlačit!”

Třetí kopec je tu.
Šlapu do pedálů, šlapu … a šlapu …
Jsem nahoře! Já ten kopec vyjela!
“Jsem dobrá!” křičím a vyžaduji pochvalu. Jindra se mi směje a hlasitě chválí. Aby ne, on totiž ví, že když nepochválí, budu mu vyhrožovat, že zítra nevařím. (Ale také ví, že bych stejně vařila, je to jen taková naše hra. Navíc kdybych opravdu byla tak hloupá a trucovala, tak si uvaří sám.)
Teď už byla cesta snadná. Silnička nás přivedla na silnici, z ní jsme odbočili do lesa, za chvíli jsme byli u rozhledny. Pochopila jsem, proč jsme jeli zrovna tam.

Nádherný rozhled daleko do krajiny byl už ze zeleného trávníku, natož když jsem vylezla nahoru. Miluji tyhle výhledy. Tvrdím, že jsem v minulém životě byla orlem, protože mne to vždycky provokuje zamávat křídly a zakroužit na modrém nebi. Takže jsem si to aspoň představila. Zakmitala pažemi – a slezla dolů. Tedy až poté, co jsem si mobilem udělala pár fotek.
Bylo tam krásně ne jen kvůli tomu výhledu. Zrovna se tam sešlo i pár sympatických lidí. V bufetu jsme si z nabídky vybrali fazolovou polévku, malinovou a levandulovou limonádu, a při tom pokecali s mladou obsluhou. Smála se na nás starší paní (ale mladší, než my dva), jak nám to spolu s Jindrou sluší, že jsme barevně sladění. Ona byla v našem kraji na dovolené, jezdila sólo. Popovídali jsme si i s běžcem, který si přisedl k nám ke stolu. Je horolezec, byl na Aljašce, v Nepálu, lezl sólo i ve skupinách. Sympatický mladý muž. Trošku mne ale překvapil svým údivem, že i my starší jsme docela aktivní a v našem věku nesedíme doma. Že nás baví kolo, turistika, že jsem si já ke kulatým narozeninám nadělila tandemový seskok padákem, že jsme letěli balónem …
No jo, naši rodiče prostě žili jinak. My už máme jiné zvyky a nároky.