Sedím opět u počítače a v hlavě si rovnám slova do jednoho příběhu. Mám ho rozepsaný už delší dobu, tentokrát by to mělo být takové dobrodružné povídání pro kluky. V zamyšlení mi padl zrak na krmítko pro ptáky. Je umístěné přímo před oknem, takže na něj mám  dobrý výhled.

Je na něm živo, ptáci prováději přímo nálety. Před pár dny probíhalo celostátní sčítání ptáků a mně na krmítko lítaly jen sýkorky (modřinky, koňadry a babky), sem tam se objevil i brhlík. Bylo to sice velmi zábavné je pozorovat, ale docela monotématické, tak jsem se do sčítání nehlásila. Skončilo desátého ledna – a další den – jedenáctého – se přišli nakrmit i čížci, stehlíci, nakukoval i kos. Ten tedy hlavně uklízel pod krmítkem, sbíral, co těm malým upadlo. Buď je to ohleduplný empatik nebo se mu prostor pod stříškou docela obyčejně zdál malý.
Odvrátila jsem se od krmítka a pokračovala v psaní příběhu. Ne na dlouho. Při ťukání do klávesnice jsem zaslechla nějaké hlasité pokřikování. Mrkla jsem z okna. Na okraji krmítka sedí čížek. Malý, maličký, snad nejmrňavější ze všech čížků, co jsem kdy viděla. Načepýřená kulička s otevřeným zobáčkem. Nadává a odhání sýkorky, které si chtějí také zobnout. Jsou skoro dvakrát tak velké než on a jich je celé hejno. Přesto  uhýbají před útoky mrňouse a poslušně odlétají. Pak je chvíli klid, čížek zmizel. Sýkorky toho okamžitě využily, vrátily se do krmítka a s nimi přilétli stehlíci. Sýkorky popadnou slunečnicové semínko, ihned s ním odletí, stehlíci zůstávají. A opět se zde objevil čížek. A hleďme, on si na ty stehlíky netroufá!

Je sice zase načepýřený, ale neútočí, jen se nespokojeně vrtí na okraji. Přiletěla sýkorka a čížek nic. Sýkorka mizí i se semínkem, je tu druhá, třetí… Té poslední to nevyšlo. Přistála příliš blízko agresora. Ten nemeškal a okamžitě se po ní ohnal zobáčkem. Sýkorka vzlétla a znovu usedla, tentokrát dále od něj. Chráněna tělíčky stehlíků popadla semínko a spokojeně odlétla.
No vida, jak na ty malé lumpíky zabírá, pokud je poblíž někdo, kdo se jich nebojí.
Čímž samozřejmě vůbec nic nenaznačuji. Na nikoho a nic nenarážím. I když vy si můžete myslet, co chcete. To je jen vaše věc.

………………………………………………………………………………………….

Poznámka pod čarou.

Možná se vám zdá, že píšu hlouposti. Že bych měla věnovat pozornost raději vážnějším věcem, třeba jako je nynější pandemie, očkování, zákazy a jejich porušování, Andrej Babiš, volby v USA ….
Vyhýbám se tomu vědomě. Problémům ať se věnují ti, co tomu rozumí, já to nejsem. Navíc se o vznik a správné řešení všech těch problémů a krizí hádají i odborníci. Proč bych se tedy měla přidávat k hordě laiků, která podle svého názoru a hlubokého přesvědčení vždy přesně ví, co je špatně, jak by se to dělat mělo a jak by se to dělat nemělo?
Samozřejmě, že i já mám svůj názor. I já nad některými nařízeními kroutím hlavou a mám pocit, že by se některé věci mohly či nemusely provádět právě tak, jak se konají nyní. Také ještě sama nevím, jestli se dám či nedám očkovat (ale spíše ano). Kulím oči nad různými konspirativními teoriemi různých kritiků, divím se tomu, jak dostává na frak demokracie v USA.
Jenomže Covid řádí v celém světě, není to jen v naší republice. Pomohlo by, kdybych se přidala k popíračům nošení roušek? Myslím, že bych tím akorát tak ohrozila sama sebe. A povolební problémy v USA si zase musí vyřešit Američané. Mne se určitě nebudou ptát, jak na to.
Takže si občas pobrblám, když je hůř i zanadávám, a pak už se jen těším, až bude líp.
A to tedy bude, tím si buďte jistí.

Náhledové ilustrační foto – čížek