Každý den sedám k notebooku s jasným cílem. Dopíšu konečně tu reportáž z našeho nedávného pobytu ve Zlatých horách. Mám v hlavě osnovu, vyhledané fotky, vzpomínky jsou ještě čerstvé.
Jenže na rozzářeném monitoru mi pak naskočí různé zajímavé či šokující titulky. Přece musím vědět, co se ve světě děje, ne? Nejsem žádný ignorant. Tak se začtu, pak se tomu přečtenému zasměju (či zanadávám), musím o tom podiskutovat s Jindrou – a psaní zapluje někam do podvědomí.
Včera jsem se tedy pevně rozhodla.
Sedla jsem k notebooku – a smazala vše, co jsem dosud o Zlatých horách stihla napsat. Protože tam už máme stejně objednaný další pobyt, tak z toho posledního jen body.
Setkali jsme se v bezva kavárničce na pokecu se známými z íčka. Elena, Zdenička, Jana s Pavlem. Lidičky, mně s vámi bylo tak velice dobře! Vím, že Jindrovi také, ale tahle písmenka jsou moje, takže píšu jen za sebe. Já se s vámi cítila tak volně a svobodně, jak už dlouho ne. Prostě popovídání s dobrými lidmi nelze ničím nahradit. Od Eleny jsme dostali dvě nádherné fotky, jsou u skláře na zarámování a půjdou na zeď do pokoje. Od Jany obrázek s mandalou. Se Zdeničkou jsme se domluvili na možném výletě do okolí. Bohužel jsme ho ale nakonec museli odvolat. To kvůli mně. Já po tom Kovidu a následném postkovidovém syndromu ještě stále nebyla ve formě. My jsme totiž byli s Jindrou ten další den po setkání na výletě na Rejvíz, šli jsme k Mechovým jezírkům. A já jsem pak byla tak unavená! Pochopila jsem, že delší vzdálenost ještě prostě neujdu. Volala jsem to Zdeničce a musím se jí ještě dodatečně omluvit. Já jí ten hovor trochu utla. Tak moc jsem byla unavená. Myslela jsem, že jí zavolám později. Jenže pořád se něco dělo, pořád na to nebyl klid a čas. Zdeni, promiň.
V dalších dnech jsme se byli s Jindrou podívat v jeskyni na Špičáku, na Biskupskou kupu, a právě kvůli mně jsme autem jeli, až kam to šlo. V hotelu jsme pak každý den využili welness, bowling, vínečko … prostě relax.
Tak a teď se budu věnovat těm titulkům.
Nebude to politika. Na toto téma mám svůj názor a diskutuji o ní jen mezi svými nejbližšími. (I když občas svou zásadu přece jen poruším, nejsem svatá.) Mne ale nyní více zaujala ta přehnaná korektnost v Evropě. Před několika dny jsem četla, že v Británii se úřady rozhodli zrušit oslovení matka a otec. Vím, že už před několika lety to navrhli ve Francii. Docela by mne zajímalo, jak jim to funguje, jestli se to vžilo a opravdu slovíčka matka a otec z francouzštiny vymizely. Nedovedu si to představit. Já trvám na tom, že jsem matka a žádný rodič číslo jedna. Nebo dvě? Není to trochu diskriminace, že by jeden z rodičů měl být až dvojka?
Pak jsem četla, že se v Británii nedoporučuje používat označení starší člověk. Místo toho se má říkat zralý člověk. Snad od šedesátky – nebo to bylo šedesát pět? To ale není podstatné. Mne totiž při čtení tohoto návrhu okamžitě napadlo – jestli ti původně jen starší jsou zralí, automaticky to znamená, že ti mladí jsou nezralí. Jak pak mohou ve své nezralosti pracovat na vedoucích místech, dostávat ministerská křesla a rozhodovat v bankách o financích? A hlavně, mohou nezralí zakládat rodinu a vychovávat děti?
Uklidňovala jsem se tím, že u nás v Česku snad žijí rozumní lidé a takové hovadiny zde zavádět nebudou.
Opět jsem usedla k notebooku. Monitor zazářil, já automaticky jako první mrkla na Seznam – a vidím titulek.
Senátorky chtějí ocenění za věrnost v manželství.
Cože?  Rozklikla jsem článek. Nově vzniklý podvýbor pro rodinu tohle bude řešit jako jediný návrh. Navrhla to senátorka Chalánková.
Podvýbor pro rodinu?
Rodiny s dětmi potřebují jídlo, teplo, peníze na bydlení, na hračky a kroužky pro děti, na dovolenou. Rodiče na to musí vydělat peníze, proto potřebují mít jistotu práce a tedy pro malé děti jesle, mateřskou školu a později pak školní družinu. A podvýbor pro rodinu bude řešit jako jediný bod věrnost v manželství?

Myslím, že paní Chalánková je bez ohledu na svůj věk ještě hodně nezralá.