Už je to tak.
Máme 8. února – já sem nenapsala ještě ani řádek. Ještě že Zuzana píše tak krásné verše a tak jsem zde mohla zveřejnit aspoň jednu z jejích básní.

Měla jsem k nepsaní několik důvodů.
Za prvé mne zlobily oči. To je už vyřešeno.
Druhý problém byl hůř řešitený. Bylo to moje dilema – stojí to za to psát? A když už něco napíšu, stojí to za to zveřejňovat? Čte vůbec někdo mé příběhy, pohádky, Deník…. Což o to, na počitadle vidím, kolik lidí  každý den blog  otevře. Ale čtou? Nebo se jen tak mrknou, vocogou? V komentářích celkem nic a..
Včera jsem dostala odpověď. Na Facebooku mne oslovil jeden tatínek malého chlapce. Měl zájem o Pohádky ze Záhorovského lesa. Moc mne to potěšilo a věřte nevěřte, povzbudilo k dalšímu psaní.
A vůbec – na podzim tohoto roku by měla vyjít moje další knížka, zase v nakladatelství Petrklíč. Bude se jmenovat Hanko, utíkej aneb puberťačka v nesnázích.  No, ani tento název není ještě konečný, napadá vás něco lepšího?  Příběh je o dvanáctileté dívce (sama tvrdí, že jí bude už brzy třináct,) která se podřizuje názorům  svých kamarádek, kdo je in a kdo kdo je socka. A jak to všechno dopadlo. (Tři kapitolky jsou jsou v Ukázkách)
Jenomže je tady zase jeden problém. To bych ani nebylá já, aby něco bylo bez problému. Ale o tom vám dnes nebudu psát, třeba zase příště.
Protože dnes nemám čas. Za chvíli přijede sestra, chystáme se tady u nás do Green pubu, mají tam Zvěřinové hody.
Mňam.
A vás, kdo jste dočetli až sem, dejte mi o sobě vědět, potěšilo by mne to a inspirovalo k dalšímu psaní.
Dík.