Je šedivé ráno, do Vánoc pár dní. Za dveřmi do prádelny poštěkává pes, slyším tam i mňoukat kočku Bětku. Nelíbí se jim, že nyní chodím málo na zahradu. Chybí jim větší kontakt, mazlení, drbání v kožíšku, i hubování, když se mi Ferda plete pod nohama či si Bětka domů donese živou myš.
Dnes jsem za nimi podívat už byla. Dostali do misek dobrotku z konzervy a samozřejmě i pohlazení. A už tam pofňukávají zase. Ferda to má dobré. Občas ho pustím do pokoje, on proběhne kolem stolu, gauče, židlí, proňuchá si prostor kolem kuchyňské linky, jestli nenajde nějaký drobek a pak se motá kolem mne. Pofrflává, vyskakuje a žadoní.  Vím, co chce. Za dveřmi do přesíně je polička, na poličce mistička – totiž plechovka, a v ní není rybička, ale Ferdovy piškotky. Takže zase vstanu od rozdělané práce (nebo z gauče od knížky či televize) a kráčím, kam mne nadšený pes vede. Piškotky ale dostane až v prádelně, vím, že jinak by mne otravoval opakovaně. Kočka Bětka je silný introvert. Do pokoje vleze jen když si je jistá, že ji nevidím a po objevení okamžitě prchá z místa činu. Na dvoře se i nyní stále tváří, že se mne obrovsky bojí a prchá, jakmile se přiblížím na určitou vzdálenost. Ale doma, v jejich obydleném prostoru (prádelna a zadní předsíň, kam mají volný přístup psími dvířky) je  přítulnější. O tom, že ji za odměnu smím pohladit, když jí dávám nějakou dobrotku do misky, jsem tady už psala, ale teď se nechá pohladit, když leží v pelíšku, a ještě u toho tlumeně přede.
Takže své ranní zvířecí povinnosti i radosti už mám dávno za sebou a rozmýšlím, do čeho se pustit teď. Při pohledu z okna na nevlídnou zamlženou oblohu a mokrý dvůr se mi ale do ničeho nechce. Z letargie mne vyrušil zvonek.
“Asi pošta,” napadlo mne a jdu otevřít. Stojí tam soused a podává mi velkou kytici zeleného jmelí, které před chvílí uřízl na stromech ve své zahradě. Navzájem jsme si pořáli hezké Vánoce a vracím se s úsměvem do domu.
Je to jen takové malé, maličké  gesto sousedské výpomoci. Snaha udělat někomu radost. A mně je najednou líp.

…………………………………………………………………………………………………….

Než jsem dopsala tento článek, rozezněly se venku sirény k uctění památky sedmi tragicky zemřelých obětí v Ostravě.  Jak moc je mi líto jich i jejich rodin. Pomoci jim nemůžu, ale myslím na ně v této předvánoční době hodně často. Ztratit někoho tak bezdůvodně, zbytečně, nečekaně…, jen proto, že byli ve špatnou dobu na špatném místě….
Je mi líto i matky onoho střelce. Sama tomu nemohla zabránit, a navíc to vědomí, že to spáchal její syn, kolik neštěstí způsobil, to musí být hrozný pocit.
Vím, že byl nemocný, vím, že ho lékaři nemohli léčit proti jeho vůli. Všechny ty polemiky, co se mělo či nemělo udělat, jsou teď naprosto zbytečné. Nikdo podle mne nemohl předpokládat, v co jeho duševní stav vyústí, že mu to v hlavě “akutně přepne” a z něho se stane vrah.
Posílám vám do Ostravy aspoň přání, ať pro vás tak těžkou dobu překonáte s těmi nejmenšími následky. Abyste na své blízké už mohli vzpomínat ne s bolestnými slzami v očích, ale mohli si už s nostalgickým úsměvem vybavovat všechny ty krásné chvilky, které vám bylo dopřáno s nimi prožít.

Čest jejich památce.