Deník postarší dámy – Vzhůru do nebes aneb jak se plní sny – 3. 6. čtvrtek

Deník postarší dámy – Vzhůru do nebes aneb jak se plní sny – 3. 6. čtvrtek

Máte své sny?
Nemyslím ty noční, ale životní. Taková ta těžko splnitelná přání, většinou dlouhé roky nebo i celý život ukrytá hluboko v duši a důkladně zakryté slovíčky – jednou, až …..
Před lety, když jsem odcházela do důchodu, jsem se rozhodla tahle slova ze svého života vymazat. Zrušit. Prostě pro mne nyní neexistují a jejich obsah odmítám znát. Celý život jsem pracovala, vychovala dvě děti, stále mělo něco jiného přednost. Asi tak jako u všech ostatních. Teď je řada na mně. Nebudu se na něco jen planě těšit!
Takže jsem už byla dvakrát v Alpách a jednou v Albánii. Napsala a vydala jsem knížku pro děti a další se chystá. Loni jsem si na vlastní kůži zkusila tandemový seskok padákem.
A včera jsem si splnila další sen. Tentokrát jsem na něj nebyla sama. Domluvili jsme se na akci spolu s Jindřichem.
Prostě a zkrátka, včera jsme letěli balónem. Trochu nám to komplikoval Covid. Ta mrňavá virová potvůrka nás sice před rokem dala dohromady, ale už si ty zásluhy vykompenzovala svými obstrukcemi. Dokonce nám letos zrušila jeden pobyt v penzionu, co jsme s Jindrou dostali pod stromeček.
My se ale nedali a včera nastal den D.
Start byl v Uherském Brodě. Na určené místo jsme přijeli raději o něco dříve. Nikde nikdo, louka, kterou Jindra našel podle nám zaslaných souřadnic, je porostlá vysokou trávou.
„Jsi si jistý, že je to tady?“ ptám se.
Jindra malinko pokrčil rameny.
„No mně to tak ukázalo!“
Jeho aplikace map ještě nikdy neselhala. Že by byla chyba někde jinde? Chvíli jsme obcházeli kolem, ale neposekaná tráva je všude kolem. A na zbytku ploch roste obilí. Vracíme se na původní místo. Tam stojí dvojice mladých lidí, na zádech batohy, ve tváři nejisté výrazy…
„Hele, vidíš?“ strkám do Jindřicha. Nečekal na mé pobídnutí a vyrazil v před.
Ano, jsou to také „účastníci zájezdu,“ rovněž v rozpacích z neposečené louky. Vzápětí přicházejí další balonoví výletníci, jako poslední přijíždí bílá dodávka s přívěsem. Na dveřích má logo „Balony.eu“.
Hurá, jsme správně!
Pilotu se ale neposekaná louka také nelíbí a jde hledat místo vhodnější.
Přesunuli jsme se tedy jinam – a začínají přípravné práce. Muži jsou vybídnuti k spolupráci, stáhli z přívěsu koš a poodešli. Pilot s řidičem byli sehraní. Za chvíli byl ke koši připevněn balon – zatím ve fázi rozpláclé leklé ryby. Zahučely hořáky, plachta na zemi se začala nadouvat, a nadouvat, už se to balonu opravdu podobá!
Ještě školení o nástupu, pravděpodobném průběhu letu, chování v balonu a bezpečnosti a jde se na to. Uf, už jsme v koši, pilot přidává plyn do hořáků, balon se kolébá – a nic. Pořád sedíme na zelené trávě. Totiž, ne my. Ten koš.
„Asi někdo moc obědval,“ žertuje pilot.
Konečně se balon pohnul. Oklepal se, zavrtěl a … sláva, jsme nad zemí.
Pilot nám průběžně hlásí jak jsme vysoko, ale mám pocit, že to zpočátku nikdo ani neregistroval. Všichni sledujeme zemi pod námi, dohadujeme se, co vidíme a jak se jmenuje která vesnice. Kdo mohl, tak už vytáhl mobil a fotí a fotí. Já také, samozřejmě. Je mezi námi dvanáctiletý kluk. Napřed se moc bál, pak ho najednou strach přešel a je nadšený nejvíc.
Vystoupali jsme až do výše zhruba 1500 metrů nad mořem. Pod námi byla pole, louky, po nich běhali zajíci a pásly se srnky. Miniaturní postavičky jely na kole po cyklostezce, dvě byly na procházce se psem, kdosi brouzdal po poli s detektorem kovů. Sledovala jsem, jak s ním mává zleva doprava, pak se zastavil, sklonil a zřejmě doloval, na co ho to detektor upozornil.
Postupně z nás v tom balonovém koši vzniká dobrá parta. Navzájem se upozorňujeme, co je kde zajímavého, pilot si z nás dělá legraci a nemyslím, že bychom mu něco zůstávali dlužni.
Už jsme ve vzduchu skoro hodinu. Začínáme pomalu klesat a pilot nás opět informuje, jak se máme držet a jak budeme vystupovat. Následovalo hladké přistání nedaleko polního hnojiště. Málem jsme měli přistání ještě měkčí … ale ne, to si dělám legraci. Pilot moc dobře věděl, jak a kam přistát. Teď ještě pomoci sbalit balon, nacpat ho do pytle, naložit – popsat to bylo velmi krátké, ale trvalo to téměř tak dlouho (ne-li déle) jako samotný let. Konečně byl koš s balonem zase naložený na přívěsu. Začínáme se také balit, když nás pilot „žene“ zpět.
Proč? Co se děje?
„Ještě fotku na památku, společnou,“ směje se nám. Po focení otevírá velkou kabelu, vytahuje skleničky a láhev sektu.
Protože jsme byli všichni ve vzduchu poprvé, podle tradice budeme pasováni za barony a baronky. Tak to se nám líbí. Já na tom i vydělala. Neřídila jsem, proto mám možnost vypít i skleničku řidiče. Nevím, co to bylo za značku, ale bylo to dobré.
„Už se nebojíš?“ zeptal se ještě pilot toho nejmenšího z nás.
„Já jsem něco říkal?“ naježil se kluk. Rozesmálo nás to všechny. No a co. Tak trochu jsme se báli všichni. Nebo aspoň před startem nebyli úplně v pohodě.
Konečně sedíme v dodávce a jedeme k parkovišti, kde stojí auta většiny z nás.
A ještě není konec. Na závěr dostáváme Křestní list vzduchoplavce. Je v něm přímo psáno, že „ …. pokořením vzdušného moře …. jsme se zasloužili o povýšení do šlechtického stavu balonářů”.
Jindřich mne bránil, že Libuše byla kněžna, ale neprošlo to. Tak jsem baronka také.
Teď teprve se navzájem loučíme a rozjíždíme každý svým směrem.
Měli jsme krásný zážitek.
Jsem zvědavá, co na tento vzdušný výlet řekne syn.
Loni po mém tandemovém seskoku (taky mi ho sám koupil a zařídil) se smál a ptal, jestli mi nemá objednat lístek na kosmický let.
Co mi asi tak navrhne tentokrát?

Ps.  Fotky z našeho výlet ještě nemám stažené, proto jsou zde jen ilustrační.

3 thoughts on “Deník postarší dámy – Vzhůru do nebes aneb jak se plní sny – 3. 6. čtvrtek

  1. Já se z Tebe picnu. Ty si nedáš a nedáš pokoj. Nepřekvapí mne, až si přečtu,že jsi skočila na gumovém laně u vysílače Cukrák, nebo letěla na rogalu…. Ale musel to být nádherný zážitek…

  2. Libuško, tak toto jestli já bych dala netuším. Z výšek mám smíšené pocity, ale na druhou stranu bych kousek té naší vlasti z výšky vidět chtěla. Gratuluji k takovému dobrodružství! Jednou asi do toho kosmu možná poletíš 🙂

    1. Aničko, zhora je na naše země ještě krásnější 🙂 Do toho kosmu jednou poletíme spolu, jo? Ale musíš opravdu počkat, až dospěju a dostanu rozum 🙂

Napsat komentář: Bertice Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *