Poslední dobou se nám nějak nechce z domu. Je zima, ale nesněží, jen občas sněžoprší, vane studený vítr, mrzne nebo je bláto a slunce se na to už ani nechce koukat a zalezlo někam do oblačných peřin.
Včera večer jsme se dopálili. Sami na sebe i na to počasí. Tak to tedy ne, ráno vyrazíme do… kam? No, vydáme se k Modré vodě. Zdejší vědí, že je to starý opuštěný lom a cizím to zase nic neříká, tak vám nebudu popisovat cestu.
Ráno jsme se tedy museli trochu nutit, ono doma u kamen je ták moc dobře! Jenže sluníčko se na nás začalo těšit, vylezlo z pod mraků a zářivě se usmívalo po krajině. Dokonce i ten včerejší vítr se o hodně zklidnil. Navzájem jsme se tedy povzbudili, sbalili batůžek s malou svačinkou (pro mne) a vyrazili.
Dobře jsme udělali. Venku je tak krásně!
V noci mrzlo, bláto z předešlých dní ztuhlo a tráva na loukách, větve křoví i koruny stromů byly jiskřivě ojínělé. Na modré obloze slunce a pár bílých obláčků. Supěla jsem do kopce jako lokomotiva, do rytmu kroků ťukala trekingovými holemi a vnímala. Ticho kolem, kontrasty a barevnost oblohy a krajiny, klid v sobě i pohodu v páru…
Je všední den, takže jsme byli jediní turisté široko daleko. Nepotkali jsme ani človíčka, jen na cestě bylo podle stop znát, že po ní někdo včera procházel. A u studánky, pramenící hned vedle cesty, stálo prázdné kolečko. Vedle jeden bílý barel, druhý postavený tak, aby pramínek ledové vody crčel přímo do něj. Samozřejmě jsme si okamžitě začali vymýšlet, co, kdo, jak a proč… Jasně, poblíž stojí maringotka, asi si tam chodí na vodu, ale víte, co všechno si u takové obyčejné události můžete vymyslet? Co všechno vás napadne? Když máte jen malinkou, slabounkou stopu fantazie, vymyslíte romány.  Proč brát jen ty jasné a jednoduché teorie? Mne napadla přímo detektivka.

U Modré vody jsme byli zhruba za hodinu. Já si snědla svačinku, Jindra dva bonbóny (on je takový úsporný typ) a protože tam bylo tak krásně a zároveň hodně tajemno, zkusila jsem si to vyfotit. Buďte, prosím, ke kvalitě fotek shovívaví, vím, že já bych se focením živit nemohla.
A šli sme domů. Tedy ne úplně přímo. Ještě jsme udělali takovou malou odbočku, abychom se mohli pokochat pohledem na lom shora.
Fujtajbl. Netrpím závratí a výšky mám ráda. Ale tady jsem si dávala velký pozor, abych při pohledu dolů nestála přímo na okraji. Pud sebezáchovy je silnější než zvědavost. Ta skála vypadala, že se co nevidět opět nějaký kousek odlomí a sesype dolů. Ale kochat se, to zase umím. Když nemám pocit nebezpečí.
Tak. A jsme doma. Poobědvali gulášek uvařený předem a je nám dobře.
S kafíčkem doma u kamen.

P.S. Na zpáteční cestě jsme už kolečko neobjevili. I barel tam už byl jen jeden. Přímo pod pramínkem.