Děti a zahrada aneb Mají si kde hrát?
Mám zahradu a dvě vnoučata. Oba kluci jsou velmi živí. Bydlí s rodiči ve městě a ke mně na návštěvu jezdí vždy velmi rádi. Mají zde k dispozici dvůr, zahradu, pískoviště, houpačku, a tak se venku vždycky vyřádí a my dospělí víme, kde zrovna jsou.
Co je na tom, řeknete si. Zahrada je skoro u každého domu a vnoučat bývá v jedné rodině i víc. Já byla ale nedávno postavena před jeden problém. Kluci si chtěli hrát a začalo pršet.
“Babí, my chceme být venku!”
Co to dalo práce, než jsem je z deště dostala pod střechu. Musela jsem jim slíbit, že budeme hrát Člověče, stavět z Lega a ještě jim uvařím pudink s čokoládou.
Pokoj vypadal za chvíli jako po boji. Jeden klouček se vztekal, že v Člověče nevyhrál, ten druhý zase radostí zamával rukama – a na podlahu letěla mistička s pudinkem. Když jsem při uklízení maléru šlápla na poházené kostičky Lega, řekla jsem si dost. Hlavou mi bleskl nápad – zkusíme to pro příště jinak.
V neděli večer, když si oba ty moje milované uličníky odvezli rodiče, jsem sedla k počítači a jala se vyhledávat. Nemusela jsem pátrat dlouho a narazila jsem na stránky firmy zabývající se výrobou a prodejem zahradních domků a domečků – https://www.domky-herold.cz/. Našla jsem zde domky luxusní, obyčejné na nářadí, různé houpačky, nábytek i další věci potřebné na zahradu.
“To je přesně ono,” zajásala jsem. Nelenila jsem, jeden dětský domeček si vybrala a dala vědět dětem. Nápad všichni schválili a ještě k tomu jsme měli štěstí. Námi vybraný domek měla firma zrovna skladem.
Při příštím nájezdu dorostu k babičce byl už na zahradě připraven k použití. Radost jsme z toho měli všichni.
Kluci, že mají svůj vlastní domeček, kam dospělí nesmí (jejich vlastní nové pravidlo). Hrají si tam nyní celý den, na loupežníky, dobrodruhy, prostě všechny ty hry, které napadnou jen malé kluky.
Rodiče mají radost, že babička je spokojená a kluky jim i nadále hlídá. A já? Já mám asi radost největší. Nikdo se mi nemotá pod nohama, když peču buchty či vařím vnukům jejich oblíbený pudink s nastrouhanou čokoládou. Veškerý binec nyní zůstává v domečku – a tam já jako dospělá nesmím. Tam si musí uklízet chlapečkové.
PR
8 thoughts on “Děti a zahrada aneb Mají si kde hrát?”
Máme docela velkou zahradu se zděnou chatkou, ale je skoro kilometr od domu. A taky máme 4 vnoučata. Všechny čtyři zahradu milují. A to mají 21, 16, 11 a 7 let. Zahrada je pořád jako magnet. Od letošního jara tam je pro ty malé i domeček, protože jsme museli skácet starý ořech a na něm byl taky posed. Domeček ho nahradil, jen vnoučata jsou u nás méně a méně. Libuško, chválím dobrý nápad.
Teď když je teplo, tak dávám vnučce na zahradu stan. Tam si také pohraje.
My máme na zahradě chajdu, kterou mi postavil můj děda, když mi bylo asi 10 let. Moje vnučka tam ráda chodí a jako mi vaří. Je tam nějaké nádobí, tak mi ho nosí na stůl a říká, co mi přinesla na papání a já musím papat.
Naše vnoučata jsou na zahradě nejšťastnější. Roztáhnou si deky pod stromy vytahají houpací sít a klouzačku a a pak jen střídají bazén, klouzačku a všechno dohromady. Pak ještě nějaká dobrá mňamka a je to. Ani se jim nechce domů.
Děcka už jsou v pubertálním věku, tak už na to hraní prostor nevyhledávají, ale v bazénu, to by se rochnily pořád.
Holky si staví bunkr i v pokoji, ze židlí a dek. Pak si tam ustelou z jiných dek, nanosí polštáře a tolik hraček, že se tam samy pak ani nevejdou. Mám tu hraček plnou bednu, ale jako by to nestačilo, přijedou ještě s taškou svých oblíbených hraček z domova :-).To je potom třídění a uklízení!
Libuško,tos měla dobrý nápad.Vím,že už za mého mládí si kluci stavěli všelijaké bungry,prostě potřebovali svůj prostor.Mimo jiné,vím,co je to šlápnout na částečku z lega. 🙂
Holky mají domeček každá taky na zahradě doma, když jsou u nás, tak jim nevadí, když prší a jsou uvnitř v bytě. Je tu zábavy i tak dost. No, a když něco vařím, tak rády pomáhají a kuchtí se mnou. Sice nám to déle trvá, ale aspoň se zabaví.