Ráno jsem zakopla o židli a narazila si palec. Dopoledne mne začalo bolet v krku, pak i celý člověk. Ucpaný nos.  Žaludek jak na vodě. Kamna pořádně nehoří, je mi zima.

Mrzutě popadnu vodítko. Než padnu úplně, ať se proběhne aspoň pes. Kdo ví, jak bude zítra.

Ferda už nadšeně čeká u dveří. Jak to pozná? Poskakuje, vrtí se, samým nadšením neposedí a mně se nedaří zapnout vodítko.

“Do prkýnka, sedni!” ostře zavelím zvýšeným hlasem a pes okamžitě sedí. Jako socha, ani se nehne a čeká, až se  rozklepané ruce podaří dostat karabinku do očka. Ani pak se nezvedá, upřeně kouká na mou pravou kapsu.

Vím proč. V pravé kapse bundy na venčení jsou psí dobrotky. Piškotky pro hodného pejska. Ferda na ni upírá pohled, pak krátce mrkne na mne a znovu se zahledí na kapsu.

Usměju se, tlak v uších malinko povolil. Vydoluji dva piškotky, pes dvakrát polkne a vyrazí. Takovým tempem, že mi málem utrhne ruku hned u ramene.

“Ferďas, zpomal,” křiknu tentokrát už shovívavěji.

Ferda si mne nevšímá. Mezitím zaparkoval u své první mailové schránky a čte. Pak něco odepíše a běží dál.  Na volném prostranství  u potoka ho pouštím z vodítka. Nemusím mu všechny jeho vzkazy číst přes rameno, on mi to taky nedělá.

Náhle zbystřím.  Na cestičce před námi se objevila postava. Jde naším směrem a má taky psa, něco většího, bílého! Otvírám pusu, chci Ferdu přivolat, ale než se dostanu k akci, zbystřil i on. A vyrazil kupředu.

Ten bílý se taky zastavil, chvilku se soustřeďoval –  a vyrazil rovněž, nám v ústrety.  Oba psi se minuli někde ve střední vzdálenosti. Nezpomalili, nekoukli po sobě.

Škoda, že poblíž nebyl nikdo s kamerou.

Ten můj zrzek se zastavil těsně před přicházející postavou, sedí a mlátí ocasem do země. Bílý pes totéž udělal přede mnou. Oba přímo hypnotizují naše ruce a kapsy.

Začínám se hlasitě smát, kamarádka se ke mně přidává. Naši psi si nás nevšímají, netrpělivě čekají na svůj desátek. Vědí, co nosíme v kapse. A taky vědí, že na dobrotku ukecají snáz tu druhou než svou paničku.

Samozřejmě, že ty piškotky dostali. Ale oni nás tak vítají pokaždé, i když už máme kapsy prázdné.

Až doma jsem si pak uvědomila, že bolest hlavy zmizela, můžu dýchat a mám ukrutánský hlad. Nenálada a naštvanost na celý svět někam zmizela.

Jak málo nakonec člověku stačí k lepší náladě. Smích, kamarádka a dva mlsní pejskové.