Hanko, utíkej…. 1. kapitola

Hanko, utíkej…. 1. kapitola

1. Já tu nebudu!

Hanka šlapala po břehu rybníka a mračila se.
Nechce tady být! Nebude. Nelíbí se jí tu. Shýbla se pro malý oblázek a rozzlobeně jím hodila po vodní ploše. Kamínek se radostně odrazil od hladiny a začal poskakovat. Jednou, dvakrát…, podařilo se mu to pětkrát a pak se teprve potopil.
„To bylo dobré,“ ozvalo se kousek od ní. Hanka se trochu lekla a otočila se po hlese. V rákosí na kraji rybníka stál po kolena ve vodě asi třináctiletý kluk. Měl výrazné tmavé oči, na hlavě klobouk, z pod kterého trčely rozcuchané vlasy, maskovací triko, v ruce rybářský prut. Ve vysokém zeleném rákosí byl skoro neviditelný.
„Co jsi, nějaký vodník?“ ošklíbla se na něj Hanka. „Vůbec jsem tě neviděla, to tu chytáš dušičky do hrnečku?“
„Neříká se co jsi, ale kdo jsi,“ opravil ji kluk a usmál se. „A představ si, jsem opravdu vodník.“
„Vodník, jo? Nechceš si jít dělat legraci z mýho malýho bráchy? Ten ještě věří na pohádky.“
„A víš, že ani ne? Malý děti nestraším. Ty se jmenuješ Hanka, že?“
Dívka se zarazila. Jak to, že ji ten kluk zná? V rozpacích se opět shýbla a sebrala na pěšině další oblázek. Rozmáchla se a už jím chtěla hodit, když na ni kluk křikl.
„Hele, nedělej to. Házíš sice dobře, ale plašíš mi tu ryby!“
„Tak si je zklidni, vodníku,“ odsekla Hanka a vztekle mrskla oblázkem do rybníka. Prudce vržený kamínek dopadl na hladinu a rovnou se potopil. Jen voda vystříkla a na hladině se udělaly kruhy. Kluk už neřekl nic. Jen se na ni vyčítavě podíval, pak se k ní otočil zády a začal sbalovat prut.
„Mračoun jeden,“ hněvala se dál Hanka. Ale v duchu ji to zamrzelo. Ten kluk jí vlastně nic neudělal. Navíc vypadal docela sympaticky. No a co. Neměl si z ní dělat legraci. Prý vodník!
Kluk si jí už ale nevšímal. Vylezl z vody, na břehu popadl batoh, hodil si ho na záda a se složeným prutem v ruce odkráčel. Hanka se naštvaně loudavým krokem vydala za ním. Tam, odkud zrovna teď přišla, na chatu, kterou babičce půjčili sousedé v paneláku. Tam, kde má strávit celé dlouhé dva měsíce prázdnin, místo aby celá jejich rodina jela jako každý rok na tři týdny někam k moři. Tam, kam se jí ale vůbec, ale vůbec nechtělo.
………………………………………..

„Tati, kam letos o prázdninách pojedeme?“ ptala se jednou u večeře Hanka. „Andrea dnes ve škole povídala, že oni letí hned v červenci do Egypta. A Gábina s rodiči zase do Španělska. My jezdíme pořád jenom do Chorvatska, nemůžeme se podívat už jednou taky někam jinam? Třeba na do Francie, na Riviéru. Gábina říkala, že je to tam moc hezké!“
Táta s maminkou si vyměnili pohledy.
„No, Haničko,“… začal táta, „letos k moři nepojedeme.“
„I tady u nás doma máme hezky,“ vložila se do hovoru maminka. „Jezdíme do ciziny a krásnou krajinu máme přímo za humny. Letos nám to k moři prostě nevyjde, Hanko.“
Hanka na rodiče zůstala nechápavě civět. Cože, nepojedou k moři? Ani do toho obyčejného Chorvatska, kam jezdí všichni a kde i jejich rodina už byla několikrát?
„Haničko, maminka má pravdu, prostě letos zůstaneme doma. Babička nám už zajistila chatu na bezvadném místě, u jednoho velkého rybníka. Kousek odtud je i les, budete se chodit koupat, na hřiby, na výlety, můžete tam být celé prázdniny!“ bylo tátovi líto zklamané dcery.
„Všichni ze třídy jedou k moři, budou se mi smát, že jsme nějaké soc…,“ vyhrklo z Hanky, ale než stačila doříct větu, táta ji okamžitě zarazil.
„Ne, Hanko, všichni opravdu k moři o prázdninách nejezdí. To víš moc dobře sama a nehrej tu na nás nějakou chudinku. Nedávno jsem měnil zaměstnání, zkrátka letos v létě dovolenou nedostanu. A navíc jsme zrovna tobě nově zařizovali pokojíček, něco to také stálo, a my s maminkou nemáme žádnou bezednou kasičku. Smiř se s tím, že letos trávíš prázdniny na chatě. Ty a Robin tam budete nejspíše celé dva měsíce s babičkou a já s maminkou za vámi budeme jezdit o víkendech.“
Víc se o tom s Hankou nebavil. I maminka se na ni trochu zamračila, když se na prázdniny a moře ještě jednou pokoušela zavést řeč. Jestli to opravdu, ale opravdu…
„Haničko,“ spustila na ni přísně. „Život není jen o tvých přáních. Tatínek ti už přece vysvětlil, proč to letos nejde.“
A dál už s rodiči nebyla řeč. Když se jí ve škole později kamarádky Andrea s Gábinou vyptávaly, kam to tedy letos pojedou, trochu jim zalhala. Řekla, že vlastně neví, že to rodiče tají a má to být překvapení. Za nic na světě by jim nepřiznala, že bude trávit prázdniny u nějakého trapného rybníka. A na podzim, až zase začne škola, si prostě zase něco vymyslí.
Tak se stalo, že teď Hanka nespokojeně dupe po břehu rybníka zpět na chatu.
………………………
„Kde jsi byla, Haničko?“ ptala se jí babička, když zahlédla vracející se vnučku. „Pojď mi pomoci vybalit všechny ty tašky a já jdu přichystat něco k obědu!“ a ukázala na na hromadu zavazadel v koutě. To je tam uložil táta, když je před pár hodinami přivezl. Pak slíbil, že v pátek večer přijedou i s maminkou a zase odjel. Spěchal do práce. Nevrlá a naštvaná Hanka se s ním ani nechtěla rozloučit. Raději se ihned otočila a šla se projít kolem rybníka. A tam jí zase vynadal ten kluk, ten vodník. Hanka se ušklíbla a zamračila se ještě víc.
„Tvoje a Robinkovi věci dej do támhle té skříně. Já si ty mé srovnám sama,“ babička se jen tiše pousmála, když si všimla jejího vzdorovitého výrazu.
„Copak mi Robin nemůže pomoc?“ ptala se otráveně Hanka při pohledu na kupu v rohu. „Už není žádné mrně, své věci by si mohl uklidit sám!“
„Až se vrátí, pomůže ti,“ přikývla klidně babička, „poslala jsem ho k sousedům pro brambory. Já je zapomněla doma a chci je uvařit k obědu.“
Hanka povzdychla. Nedá se nic dělat, musí se do toho pustit sama.
„Ale Robinových věcí se ani nedotknu,“ umiňovala si v duchu. Vyskládala si do polic obsah první tašky a zrovna trhla zipem u druhé, když se na terásce před chatkou ozvalo dupání a nějaké hlasy. Robin si s někým povídal a smál se.
„Babi, babi, já už jsem tu!“ volal, když konečně vběhl dovnitř.
„Kde máš ty brambory?“ ptala se udiveně babička. Protože kluk měl v rukou místo tašky jen dvě kytičky polního kvítí.
„Ono to bylo moc těžké. Mirek mi je donesl až sem a nechal je venku na terase,“ odpovídal klouček. „Babi, já jsem ti natrhal kytičku. A tobě taky, Hanko. Abysme to tady měli hezké.“
„Jsi šikulka, děkuji ti,“ pochválila babička Robina a a dala svou kytičku do vázičky na stůl.
Hanka tu svou rozpačitě žmoulala v ruce.
„Dík, bráško,“ vyhrkla až po chvíli. „Pomůžeš mi s vybalováním tašek? A kdo je to ten Mirek?“
„To je takový veliký kluk. Oni bydlí tady kousek vedle, u toho bílého velikého stromu. A taška s bramborama byla moc těžká, tak mi ji sem přinesl,“ vysvětloval chlapec.
„Ten strom je bříza, Robinku,“ řekla babička. „A teď si běž s Haničkou vybalit věci.“
Netrvalo jim to ani tak dlouho. Za chvíli byly všechny tašky prázdné a poličky ve skříni plné vyskládaných komínků. Oba se u toho pošťuchovali, smáli, babička v malé kuchyňce škrabala brambory a spokojeně jim naslouchala.
„Však ono ji to přejde, až uvidí, jak je tady hezky,“ pomyslela si, když si vybavila vnuččin nevrlý výraz.
Chatka nebyla velká. V přízemí byla jedna větší místnost s krbem v jednom rohu a malou kuchyňkou v druhém, pak koupelnička se sprchovým koutem a v patře dvě malé ložničky. V každé z nich byla patrová postel a Hanka s bráškou svedli malý boj o to, kdo bude spát nahoře.
„Já jsem starší, budu spát nahoře a ty dole. Jsi ještě mrně,“ a Hanka povalila brášku na palandu a lechtala ho.
„Nejsem žádné mrně, na podzim už půjdu do první třídy,“ křičel Robin a tloukl do ní polštářem.
„Mrně, mrně,“ zlobila Hanka bratříčka a úplně zapomněla být mrzutá a nazlobená.
Dobrá nálada vydržela i při obědě. Hanka s chutí snědla brambory i maso, které babička přivezla upečené už z domu, a ještě si dala přidat. Pak do ruky popadla makovou buchtu jako zákusek a už chtěla vyběhnout ven, když ji babička zadržela.
„Počkej, Haničko, nikam nespěchej. Něco si teď budeme muset vysvětlit!“
Hanka se opět pomalu posadila na židli a tázavě se na ni zahleděla.
„Budeme si muset stanovit nějaká pravidla,“ řekla babička. „Máme chatu přímo u vody, určitě tě to bude lákat si do ní každou chvíli skočit a zaplavat si. Také proč ne, jsou prázdniny a prý mají být velká vedra. Haničko, po každé to chci ale vědět. Neznáš to tu. Tady na pláži je to bezpečné, ale kousek od nás, směrem od hráze, je břeh vysoký a kamenitý, žádná písečná pláž jako máme zde u chaty. Tam do vody nesmíš. Varovala mne sousedka, jsou tam prý místy hluboké tůňky, zrádné spodní proudy, vodní víry. Nerada bych, aby se ti něco stalo. A také chci, abys mi po každé řekla, když budeš chtít jít někam sama. Ne aby ses mi ztratila tak, jako dnes dopoledne. Musím o tom po každé vědět!“
„Ale, babi,“ bránila se Hanka, „já přece umím plavat. A nejsem žádné malé dítě, už mi je přece dvanáct!“
„Vím, Haničko,“ nenechala se z klidu vyvést babička, „ale mám tu za vás zodpovědnost. Navíc to tu opravdu neznáš!“
„Andrea s Gábinou už byly i na diskotéce, a já nesmím ani sama z domu?“ rozhořčila se Hanka.
„Hanko, přestaň!“ babička mírně přidala na důrazu i výši hlasu. „Na diskotéku máš ještě čas, v tom souhlasím s tvým tátou a mámou. Ale jinak ti nikdo nebrání někam chodit, chci o tom ale vědět. Kam jdeš a s kým. O tom se nebudeme dohadovat!“
Babička se odmlčela, a pak se mírně pousmála.
„Haničko, máš prázdniny. Chci, aby se ti tu líbilo a aby sis to tady užila. Opravdu můžeš jít, kam chceš, když mi o tom řekneš. Víš, mám o tebe jen strach. Minulý rok se v těch proudech utopil jeden mládenec, a věř, že také uměl plavat. Jen si myslel, že jemu se nemůže nic stát. Tak co, domluvíme se?“
Hanka se zastyděla. Honem babičku objala kolem krku a dala jí pusu.
„Babi, nezlob se na mne. Tak jo, já ti to pokaždé řeknu. Babi, a můžu jít ven zrovna teď? Vezmu si foťák a něco si vyfotím!“
„No, teď hned?“ zaváhala babička. „Myslela jsem, že si teď uvařím kávu, trochu si odpočinu a pak že bychom si to zde šli prohlédnout všichni dohromady. Že bychom šli na takovou malou procházku okolo rybníka.“
„Babi, neboj,“ přemlouvala ji Hanka. „Sama jsi mi přece říkala, že když ti řeknu, kam jdu…!“
„Ale co Robinek?“ ukázala babička na vnuka. „Ten tu bude sám?“
„Nebudu, babi,“ ozval se důležitě hošík, „ta paní od brambor mi říkala, ať k nim odpoledne přijdu. Že si můžu hrát s jejich Terezkou. A oni tam mají velikánský bazén, budu se tam koupat!“
„Bazén? A u rybníka?“ užasla babička. Pak si povzdychla a Hance přikývla. „Tak běž, ale vrať se za dvě hodiny, teď na poprvé ti to snad bude stačit. Aby sis ještě stihla zaplavat. Ale pamatuj si, co jsi mi slíbila. Ještě něco, nezapomeň si sebou vzít mobil, zavolej mi, kdyby se něco stalo. A tebe, Robinku, k těm sousedům raději zavedu. Docela ráda bych ten jejich bazén viděla.“

22 thoughts on “Hanko, utíkej…. 1. kapitola

  1. Ono to někdy opravdu vypadne a člověk s tím nic neudělá. Nejlepší je se sbalit a někam vypadnout do přírody a pročistit si hlavu.

    1. Trochu se to zaseklo, měla jsem brigádu a byla pořád hrozně unavená, že mozek nefungoval. Ale už zase je nastartováno 🙂

      1. Člověk si taky musí někdy odpočinout, jinak by “padnul” … budeme se těšit na další ….

  2. Mám rád taková vesnická prostředí. Jako dítě jsem jezdíval s babičkou do podobného prostředí a tato povídka mi ho připomíná.

  3. Tak jsem kousek popojela a stále se mi to moc líbí, i když je to pro děti. Tak jen tak dál, paní spisovatelko Matyldo ;-))

  4. Tak tak, děti neznají cenu peněz a mají větší a větší nároky. A v pohádce či povídce, kde se vyskytuje vodník, to mám moc ráda. Hezké čtení, matyldo, jen tak dál. 😀

  5. Proč to není delší? Tak jsem se začetla a najednou konec. Zajímalo by mě, co bude dál! Matyldo, je to moc hezké, takové “čtecí”. Chi

  6. Knížka se vyvíjí velice zajímavě a pěkně jste se rozepsala. Tak ať Vám to píše dál a máte dále nové a nové náměty a nápady.

  7. Pěkné, líbí se mi to a i dětem se to bude líbit. To chystáš knihu, nebo je to jen povídka.

  8. Píšeš moc hezky, pěkně se to čte. S Honzíkem budu týden v létě taky na retro chatce , dokonce bez wifiny a určitě by se mu vyprávění líbilo jako v minulé knize. Když se mu něco nedaří , říká: Rozlousknu ten oříšek. Naposledy , když měl malou rychlost k vyjetí na skokánek..

  9. Moc hezká a milá povidka. Ano u nás je hezky. Jen těm holkám ve 12 letech se to špatně vysvětluje. Když jsem se začetla, úplně jsem viděla okolí rybníka. A taky ty veliké balvany. Mám pocit že se bude líbit nejen mně, ale i ostatním. A vyzařuje z krásné ponaučení pro děti z města.

Napsat komentář: M Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *