1. Hurá! Opět jedu do Tater! – Vyjíždíme.

1. Hurá! Opět jedu do Tater! – Vyjíždíme.

 

Vysoké Tatry – foto z roku 2017

Tak jsem se letos opět rozhodla navštívit Vysoké Tatry. Hory mám ráda, v Alpách jsem byla teď dvakrát po sobě – a vůbec, v Tatrách se mi líbí a domluvím se tam.
Od plánů k činu nebylo daleko – a tak se stalo, že jsem opět jednou seděla ve ve vlaku a poslouchala rytmické drntata drntata…
Do vlaku jsme se sestrou nasedaly až v Trenčíně a tam nás vezl její vnuk. Pár kilometrů před městem nás chytl prudký slejvák. Pak trochu zmírnil, ale pršelo až do Trenčína, pěkně zahradnicky, přece aby rostly hříbečky, ne? U nádraží náš řidič zaparkoval, ale protože venku stále pršelo a my měly čas, rozhodly jsme se vyčkat hezky v suchu a teple, až to ty mraky přestane bavit. Po chvíli mne to přestalo bavit, a také se mi zdálo, že ty kapky už mají mezi sebou trochu větší rozestupy.
“Nepřeběhneme to už?” navrhla jsem.
“Ještě počkejme, aspoň pět minut!” reagovala sestra.
“Dobře,” souhlasila jsem, “ale stejně přestane pršet až pět minut po té, co vystoupíme a přeběhneme do nádražní haly.”
Čekali jsme tedy (i náš řidič) pět minut, deset, půl hodiny. Déšť střídal intenzitu, slábl a sílil, ale jinak nijak nedával najevo, že míní přestat.
“Tak tedy už radši pojďme,” povzdychla si sestra a jala se balit do průhledné pláštěnky. Vylezly jsme ze sucha auta, z jeho kufru popadly zavazadla a spěšně se přesunuly do čekárny (vinou nějakého taškářského skřítka, jenž rád přetáčí hodiny  jsme přijeli opravdu hódně včas). Usadily jsme se v čekárně – a já se koukla z okna.
“Hele, ono přestalo pršet!”
Přesně tak, jak jsem předpovídala, zhruba pět minut po té, co jsme přeběhly v dešti.
Ještě nám zbývalo pár minut čekání. Uf, já tak čekání nesnáším! Jak se mám zabavit? Už vím. Vydala jsem se k pokladně. Nemáme koupené jízdenky na zpáteční cestu (taky proč, teprve jsme jely tam, ne?) a dala řeč s paní pokladní. Máme zpáteční jízdenky, místenky a já si znovu ověřila, že na vlakovém nádraží v Trenčíně jsou stále velmi milé, ochotné a profesionálně zdatné pokladní.
Rychlík přijel téměř přesně. Nasedly jsme, uložily zavazadla a jedeme. Povídáme, pospáváme, vzpomínáme na cesty minulé a těšíme se na budoucí.
Konečně se před námi začínají rýsovat hory. Jejich štíty se přibližují, zvětšují, obrysy jsou ostřejší. Pak se n chvíli opět ztratí za stromy u tratě, až zmizí v délce úplně. My přesedáme, pak ještě jednou – a hurá. Jsme v cíli!
Tatranská Lomnica nás vítá jako před dvěma lety. Všude je ruch, kličkujeme v davu a vyhýbáme se ostatním a oni nám. Okolo se ozývá smích, povídání a štěbetání dětí. Nikdo neláteří, nestěžuje si, nehledá důvody k hádkám. Nebe je modré (sem tam bílý mrak),  Lomnický štít je dobře viditelný, sluníčko pálí.

Jsme tu přece všichni na dovolené 🙂

 

4 thoughts on “1. Hurá! Opět jedu do Tater! – Vyjíždíme.

  1. Libuško, je fajn, že máš ještě vitalitu chodit po horských stezkách. To já bych si akorát vyhlídl nějakou pěknou vinárnu a vylezl z ní až za týden. Moje bypassy by mi nic jiného nedovolily.

    1. Honzo 🙂 Mne hory nabíjejí, cítím se v nich dobře a svobodně. A docela mne udivilo, kolik jsem tam toho zvládla 🙂 No, a co se týká té vinárničky – i na to vínečko došlo 🙂

  2. Jasně, důchodci a dovolená. Dovol abych se zasmála.ha,ha,ha. důchodce je přece stále na dovolené. Ha, ha, ha. Jo, Tatry, ty se líbí asi všem , proto tam bylo tolik lidí. Já tam byla vloni v září a lidí bylo polovic. I na Lomnicky štít byla jizdenka volná. A letos? Před vnoučatama jsem nechtěla dělat zbabělce a vyjela s nimi na sedlo sedačkovou lanovkou. Vloni jsem se bála. ?

    1. Maruško, a proč ne název dovolená? 🙂 I když jsme v důchodu tak doma uklízíme, pereme, děláme, co je nutné. A v Tatrách jsme si užívali, jezdili a chodili kam jsme chtěli, někdo jiný nám vařil a uklízel 🙂

Napsat komentář: M Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *