Je tohle vůbec možné?
Když se někoho zeptáte, jestli je pověrčivý, většinou se ušklíbne a ohradí. “No dovol, taková hloupost!”
A pak z něho vypadne, že tedy není vůbec pověrčivý, jen mu nesmí přejít černá kočka přes cestu, zásadně se domů nevrací pro zapomenuté věci či se obává pátku třináctého. Všechno tohle přece přináší smůlu!
Já to mám přesně obráceně.
Už kdysi dávno v mládí jsem si všimla, že pokud mi přes cestu přeběhne černá kočka, stane se něco pěkného. Třináctého je pro mne šťastný den a všechno se mi daří, a spokojeně se vracím pro zapomenutou věc, protože v tom případě se i šťastně vrátím domů.
Naopak dobré symboly mi přinášejí maléry.
Například včera. Náhodou jsem rozbila skleněný talířek. Opravdu skleněný, žádná keramika či porcelán.
Při zametání střepů jsem si jen tak pomyslela – tak co se mi dnes přihodí za malér? A šla si pak po svých. S úspěchem jsem posekala kus zahrady, přesadila nějaké kytky a sazenice, a s pocitem dobře vykonané práci si šla přichystat oběd.
Krájím cibuli na kolečka – au, no tohle? Já se řízla do palce na levé ruce! Nestalo se mi to už pěkných pár let. Že bych byla najednou tak nešikovná? Ále houby, já za to přece nemůžu. To ten talířek! Omotala jsem palec kusem gázy a dál se věnovala svým povinnostem a radostem dne. Odpoledne jsem jela cvičit. Po návratu domů vystupuji z auta, abych si otevřela bránu, a mluvím při tom na psa za plotem. Štěkal jak zjednaný, věděl, že až zajedu na dvůr, půjdeme na procházku.
Buch, aúúúú!
Přibouchla jsem dvířka auta – a zapomněla jsem pod nimi palec pravé ruky! Bolestí jsem ani nadávat nemohla. Naštěstí mi brzy otrnulo.
Zbytek večera probíhal v pohodě. Ferdys byl spokojený po procházce, já zase, kolik jsem ten den udělala práce, a že mám jeden palec zafačovaný a na druhém se mi dělá pod nehtem borůvka mne zase až tak netrápilo.
Pak jsem koukala na zprávy, v ruce obložený chleba.
To mám ráda. Chleba s máslem, na to plátek šunky, přidat sýr, okureček, mňam. Jak si tak ukusuji, vzpomněla jsem s na ten rozbitý talířek.
“Staly se mi teprve dvě nepříjemnosti, ale je už večer, tak snad se do třetice už nic nepřihodí!”
Než jsem dokončila myšlenku – kousla jsem se zevnitř do tváře.
Je tohle vůbec možné?
Dovede si představit, co všechno zlého se mi mohlo stát, kdybych byla pověrčivá?
10 thoughts on “Je tohle vůbec možné?”
Přesně jak napsala babička, den blbec. To se potom smolí jako ve filmu Jáchyme hoď ho do stroje. Velice dobrý film na takové smolné období. Tam se člověk, ale aspoň zasmál. V reálu je ale lepší spíš nic nedělat a na nic nesahat.
Já se přiznám,že jsem pověrčivá.Nemám ráda když mě přeběhne černá kočka přes cestu.Stalo se mě to nedávno-a nic.Často a nerada se vracím pro zapomenuté věci,vracela jsem se nedávno a zase nic.I 13.se bojím a už jich bylo tolik a taky nic.Budu muset tu pověrčivosr přehodnotit. 🙂
Vzpomněla jsem si, že bylo pro nás nešťastné číslo 22 a když jsme ho někde viděly, tak jsme jedna druhou štíply.
Naopak číslo narození bylo šťastné.
Největší sranda je, že já se narodila 22. října.
Pověrčivá nejsem, na černou kočku nevěřím, datum třináctého mi taky nevadí … ale většinou, když přijde jedna návštěva, tak přijde druhá a já si říkám, kdo se objeví do třetice. To celkem vychází :-).
Na kanály nestoupám vůbec, vždycky je obejdu, ale ne ke smůle, spíš proto, abych tam náhodou “nezahučela” :-).
Když mi přeběhne černá kočka přes cestu, tak vždycky řeknu “fuj,fuj”, abych to nějak zažehnala. Ale nejsem si vědoma toho, že by mi černá číča přes cestu přinesla smůlu.
Když jsem byla na škole, tak jsme s kámoškou obíhaly třikrát každý hranatý kanál, na který jsme nechtíc šláply.
Stoupnout na kulatý kanál přinášelo naopak štěstí!?!
My to takhle ve škole neměli, prostě kanál, a bylo jedno, jestli je hranatý nebo kulatý, tak jsme se mu vyhýbali … 🙂
Ještě se vrátím k tomu, jak jste si zavřela palec do dveří u auta. Mě se kdysi povedlo to samé, akorát to byl prostředníček. Jela jsem tenkrát podat sportku do on-line, a byla jsem z toho tak “vedle”, že jsem obsluhujícímu řekla, že jdu podat prst do auta, místo že jdu podat sportku. Ono to hned nebolelo, spíš jsem se lekla, ale po pár krocích to bylo děsný… 🙂 Mám z toho dodnes nehet tak trochu nakřivo…
Já tomu říkám “Den blbec” …:-) a střepy přinášejí štěstí – tak buďte ještě ráda, že jste dopadla tak, jak jste dopadla. Třeba to bylo štěstí v tom, že byste mohla dopadnout ještě hůř 🙂
Mně ne, babičko :-), mně střepy přinášejí maléry .-) Naštěstí to byl malinký talířek a maléry úměrné jeho velikosti 🙂