Kočka Míša a čarodějnice Bradule – celá pohádka

Kočka Míša a čarodějnice Bradule – celá pohádka

Pohádka na přání za prosinec

Ptáci v lese zpívali, co jim zobáčky stačili, a opěvovali jaro a sluníčko.
Po větvích se honily veverky, v suchém listí šmejdily myšky, na paloučku si hráli na honěnou tři zajíci.
“Mňau,” ozvalo se náhle lesem zoufalé volání.
“Mňau, mňau!”
Ptáci okamžitě zmlkli, veverky polekaně skočily do díry ve stromě, i zajíci se přestali hrát a strnuli na kraji palouku. Všichni ostražitě sledovali vetřelce.
Pod stromy po suchém jehličí běžela mourovaná kočička. Občas se zastavila, vyděšeně se rozhlédla a mňoukáním volala o pomoc. Po chvíli zaběhla do hustého křoví a zmizela.
Ptáci se opět rozespívali, veverky i zajíci si začali hrát. Nešťastná kočička se křoví na měkkém mechu stočila do klubíčka. Tak moc už byla unavená, tak moc se snažila najít cestu zpět, domů.
Ráno ještě seděla na plotě u domku babičky Olgy. Dívala se k lesu a toužila poznat, jak to v něm vypadá. Jenže babička o ni měla strach a tak jí to pořád zakazovala. A tak kočička Míša využila chvilky, kdy babička nedávala pozor, seskočila na druhou stranu plotu a rozběhla se. Brzy byla v lese. Běhala od jednoho keře ke druhému, čichala ke kytičkám v řídké trávě, chvilku si hrála s polekanou myškou. Nechtěla jí ublížit, jen si s ní hrála. Nakonec ji pustila a myška se okamžitě někam schovala. Míša se rozhodla jít zpět, aby o ni babička neměla strach. Rozhlédla se okolo sebe. Kudy domů? Kde je cestička? Nevěděla. Rozběhla se jedním směrem, pak druhým – cestu nenašla. A tak unaveně bloudila lesem a naříkala. Znavená kočička pomalu zavřela oči a tvrdě usnula.
—————
“Zatrápený kocour,” bručí si dopáleně pod nos čarodějnice Bradule. “Zrovna teď bych ho tady tak moc potřebovala. A on si klidně uteče.”
Bradule se zlobí. Její chalupa je v hlubokém lese, obklopená vysokými smrky. Ani sluníčko se přes ně nedostane, a tak je kolem chalupy neustále šero a vlhko. Černý kocour Noár už dávno bábě říkal, že jí uteče, že se mu v její chalupě nelíbí. Ale Bradule to nebrala vážně. Černý kocour prostě patří do chalupy k čarodějnici a basta, kam by chodil.
Jenže včera Bradule dala do vaření jednoho ze svých čarodějnických lektvarů. Měl to být lektvar mládí a krásy, protože ješitnou čarodějnici moc zlobilo, že jí věkem zešedivěly vlasy, vypadaly zuby a bolela kolena. Bradule už v kotlíku vařila různé byliny, jehličí stříbrného smrku a další přísady. Taky jeden kvítek z rostlinky mladinka. Mladinka odjakživa rostla jen v jejím lese, a květ byl velmi vzácný, rozkvétal jen jednu noc v roce. Jako poslední, co do lektvaru patřilo, byly tři kočičí chlupy. Jenže zrovna když je Noárovi chtěla vyškubnout, vařící tekutina v kotlíku vystříkla, a horká kapka prskla kocourovi přímo na čumáček. Jejda, to byl jekot. Kocour prskal, lítal po chalupě, vztekal se, až z polic popadalo veškeré nádobí, a nakonec utekl otevřeným okýnkem. A už se nevrátil.
Jeho vzteklé pobíhání po chalupě zvířilo vzduch a zvedlo veškerý prach a špínu z podlahy. A v tom prachu vůbec nebylo vidět, jak rozzlobený kocour ztratil tři chlupy z kožíšku. Poletovaly vzduchem, dokud nepozorovaně spadly přímo do kotlíku.
Bradule na kocoura čekala dlouho do noci, na usmířenou pro něj měla nachystaného uzeného netopýra. Protože ty Noár miluje. Jenže kocour se nevrátil. Rozzlobená Bradule proto teď vychrstla nedovařený lektvar do suchého křoví za chalupou a vztekala se u toho.
“Ty se vrátíš, Noáre, já si počkám,” křičela do tmavého lesa. “Ale pak uvidíš, co na tebe vymyslím. Už nikdy z chalupy neodejdeš!”
Pak zapadla do chalupy. Vyšla ven až k večeru, aby se nenápadně podívala, jestli kocour přece jen nesedí na lavičce před chalupou. Protože by to sice nikdy nepřiznala, ale přece jen se jí po Noárovi stýskalo.
Jenže venku do ní vztek vjel znovu. Keř zalitý nedovařeným lektvarem se zazelenal a vykvetly na něm krásné voňavé květy. Bradule vlítla do chalupy a třískla dveřmi, až z police spadl poslední nerozbitý hrnek.
Všechna zvířátka zalezla do svých doupat, když slyšela vzteklý čarodějčin řev. To se tak Bradule vztekla, že nápoj ani neochutnala, a rovnou ho vylila. Keře omládly i bez kočičích chlupů, a ona má stále šedivé vlasy, bradavice na obličeji a bolavá kolena.
Za chvíli ze dveří vyletěla Bradule na koštěti.
Fííí, fííí, lítala nad lesem, jak ji zlost poháněla. Fííí, fííí!
Konečně ji zlost trochu přešla. Čarodějnice zpomalila a se zahleděla dolů, do lesa. Viděla, jak se zvířata polekaně krčí v trávě, že se jí všechna bojí, a tak nabručeně zamířila domů. A jak tak teď už pomalu míří k chalupě, zahlédla něco mezi keři. Zvědavě k nim zamířila. Co to je? Zvířátko? Taková ouška přece žádné zvíře v lese nemá. Není to ani liška, ani ježek… a naklonila se z koštěte, málem havarovala.
“To je kočka! A spí, ani se nevzbudila!” zaradovala se Bradule.
Pohodila koště na mechu, opatrně vzala spící Míšu do náruče a zase nasedla. Míša spala a spala. Tak moc byla unavená.
———————-
V pelíšku za kamny se něco pohnulo a tiše mňouklo. Kočička Míša se protáhla a zívla. Teprve pak otevřela oči, rozhlédla se kolem sebe a opět oči pevně zavřela. Není to jen ošklivý sen, opravdu je v chalupě čarodějnice! Míša neví, jak se tady ocitla, ani jak dlouho už tady žije. Prostě jednou usnula v lese a probudila se u čarodějnice v její tmavé chalupě. Zdá se jí to už tak dlouho!
Kočička znovu otevřela oči a tichounce ťapká po podlaze. Není někde otevřené okýnko? Nebo škvírka ve dveřích?
Kdepak. Všechno je dobře uzavřené, jen v malém okýnku je rozbité sklo. Ale díra ve skle je tak malá, že tudy by se Míša neprotáhla. A ještě by se mohla o ostré hrany pořezat.
Čarodějnice dává dobrý pozor, aby jí Míša utekla. Za rok opět vykvete kytička mladinka a Bradule bude zase vařit čarodějný lektvar mládí. A k tomu nutně kočičku potřebuje.
Míša si přičichla k misce na podlaze.
“Hepčí,” kýchla, otočila se k jídlu zády a vyskočila na okýnko. V odrazu matného skla je vidět, jak je hubeňoučká, a pocuchaný kožíšek má plný různého smetí. Kočička se toužebně dívá ven. Vidí jen husté křoví a za ním stromy. Špičky vysokých smrků zakrývají nebe, jen občas, když zafouká vítr a větve smrků se rozkmitají, je možné zahlédnout kousky modrého nebe.
“Co dělá babička Olga?” vzpomíná kočička. “Asi na mne už zapomněla, nejspíš u ní už bydlí kočička jiná.”
Míša se na okně stočila do klubíčka. Ušatou hlavičku si položila na tlapky a smutně kouká ven.
“Míšo, kočičko,” zaskřehotal za ní čarodějčin hlas. “Pojď se podívat, co jsem ti přinesla! To si pochutnáš!”
Míša se na ni ale nepodívala, jen se trochu přikrčila. Bradule ve světnici něčím šramotila a bručela si pod nos, zlobilo ji, že kočička nejí a je pořád smutná. Pak za ní zase zaklaply dveře. Kočička se ještě chvíli krčila u okna, pak se otočila. Uprostřed světnice bylo něco přikryto bílým šátkem.
Míša opatrně přiťapkala, a udiveně si to prohlížela. Pak váhavě natáhla tlapku a lehce do šátku ťukla.
“Píp, píp,” ozvalo se z pod něj vyděšeně. “Píp, píp!”
Míša uskočila. Co to bylo? Znovu natáhla tlapku a drápky šátek zachytila. Popotáhla, a ještě kousek…
Pod šátkem byla ukryta klec, a v ní …. malý žlutý ptáček. Jejda, ten se polekal, když šátek spadl na podlahu a on viděl těsně za dráty klece kočku!
“Píp, píp!” vyděšeně poletoval v malé kleci, narážel na dráty, padal a ztrácel žlutá peříčka. “Píp, píp!”
“Neboj se,” mňoukla Míša potichoučku. “Já ti nic neudělám!”
Ptáček jí nevěří. Poděšeně se vmáčkl do koutku co nejdále od Míši.
“Je tu zavřený, jako já,” pozorovala ho kočička. “Bojí se, že ho sním!”
V prázdném bříšku jí zakručelo. Míša má hlad, ale nechutná kaše v misce ji vůbec nelákala. Teď váhavě natáhla tlapku. Dvířka klícky se otevřela a žlutý ptáček se přitiskl do koutku ještě víc. Už už ho se do něj zatnou drápky!
Kočičí tlapka ale ptáčka uchopila opatrně. Ptáček pootevřel jedno očko.
“Píp!” poprosil, “nesežer mě!”
“Mňau,” odpověděla Míša. “V okýnku je díra, ty se tudy protáhneš! Uleť do lesa!”
Ptáček zatřepetal křidýlky a vznesl se. Za chvíli byl na svobodě, jen na jednom ostrém střípku v okně uvízlo jedno peříčko.
—————————
Žlutý ptáček poskakoval z větvičky na větev a nadšeně vyzpěvoval. Takovou měl radost, že se dostal z klece. Pak se rozlétl zpět k čarodějčině chatrči. Musí přece poděkovat kočičce!
Sedl si na větev nejvyššího stromu, a pozorně sledoval, co se u chatrče děje. Všude bylo ticho a klid. Nikde ani ptáček, veverka, myška, všichni se Bradule bojí. Jen za okýnkem rozbité chatrče sedí smutná hubená kočička.
A kde je čarodějnice Bradule? Ptáček se rozhlížel na všechny strany, ale nikde ji neviděl. Opatrně přilítl na okýnko a zaťukal zobáčkem na prasklé sklo.
“Píp,” zavolal tichounce, “dík, dík!”
Míša se polekala.
“Uleť, uleť, čarodějnice se za chvíli vrátí, uleť pryč!”
Žlutý ptáček zatřepetal křídly, a sotva stačil skrýt ve větvích smrku, čarodějnice přifičela domů. Práskla koštětem na zem a zapadla do chalupy. Dávala si při tom pozor, aby jí kočička mezi nohama nevyběhla ven.
Ptáček ji ostražitě pozoroval. Pak malinko poskočil na větvičce, radostně pískl, ale hned zase zmlkl a přitiskl se k větvi stromu. To tak, ještě aby čarodějnici na sebe upozornil.
—————————-
Přišlo zase ráno. Čarodějnice otevřela dveře chatrče a prudce je za sebou zase přirazila. Pak se protáhla a rozhlédla se po okolí. Byla spokojená. Zítra rozkvete rozkvete kytička mladinka, uvaří si lektvar a bude zase mladá a krásná. Teď za ranní rosy si zaletí nasbírat ještě jiné lístky a bylinky, které do něj potřebuje. Ale kočičku potom stejně nepustí. Nechce bydlet v chalupě sama.
Staré koště zapraskalo a zanaříkalo, když na něj Bradule nasedla, a neochotně se zvedlo ze země. Už ho také nebavilo lítat s Bradulí každý den, raději by stálo v koutě a zametalo smetí na podlaze.
Jen co čarodějnice zmizela za  špičkami vysokých smrků, přilítl k okýnku žlutý ptáček. Ťuky ťuk, zaťukal na okýnko, ťuky ťuk.
Míša vyskočila na parapet a poslouchala, co jí ptáček vysvětloval. Pak zvedla hlavičku, a po dlouhé době se zase trošku usmála.
Bradule se domů vracela spokojená, košík měla plný různých bylin a jehličí. Přistála na zápraží, odhodila koště a otevřela dveře. V tom jí najednou něco vlítlo do rozcuchaných vlasů a škubalo za nečesané chomáče. Bradule pustila košík a bylinky se vysypaly. Čarodějnice zuřila a snažila se zbavit toho obtěžujícího stvoření na hlavě. A při tom vztekání zapomněla hlídat dveře. Nevšimla si, že pootevřenou škvírou se protáhla Míša a pelášila pryč. Než se Bradule vzpamatovala, byla Míša v bezpečí schovaná v lese, a žlutý ptáček zatřepal křidýlky a zmizel také. Rozčilená Bradule zůstala stát na prahu, vlasy jí trčely na všechny strany. Až teď si uvědomila, že nechala otevřené dveře do chatrče. Vlítla dovnitř, hledala kočičku – ale kde té byl konec.
Čarodějnice popadla koště a chtěla na něm vzlétnout, aby Míšu v lese našla. Jenže staré koště nevydrželo, celé popraskalo a rozsypalo se.
To se teprve čarodějnice rozběsnila. Běhala kolem chalupy, soptila, že i tráva na paloučku uschla a kytička mladinka, která právě rozvíjela své poupě, se raději schovala hluboko do mechu. Rozkvete zase až příští rok.
“Počkej,” ječela čarodějnice do lesa, “já tě hned teď začaruji, bude z tebe ošklivá stonožka, aby tě každý zašlápl, jen co tě uvidí!”
Popadla čarodějnickou hůlku a rozmáchla se s ní. Jenže jak byla tak rozzlobená, mávla s ní moc silně. Hůlka se rozlomila na dva díly, a ten jeden kousek otevřenými dveřmi odlétl až ke stolu ve světnici. Na stole ležela čarodějnická kniha. Ulomený kousek hůlky do ní prudce klepl a odhodil ji až ke krbu, ve kterém hořel oheň. Kniha okamžitě vzplála vysokým modrým a červeným plamenem. Za chvilku bylo po ní.
Bradule se i vztekat zapomněla, jen nevěřícně chvíli koukala, co se to děje. Pak začala zuřit zase, ale už jí to nebylo nic platné. Neměla koště, kouzelnou hůlku ani knihu, ve vzteku zapomněla naučená kouzla a ještě k tomu  se jí z toho zuření na nose objevily dvě nové bradavice.
———————–
Míša v lese zatím utíkala, co jí nožky stačily. Napřed ani nevěděla, kam běží. Pak se před ní náhle objevil žlutý ptáček. Cvrlikal a cvrlikal a ukazoval kočičce cestu. Běžela za ním dlouho, předlouho. Konečně byla na kraji lesa. Za ním byla louka, a za loukou bílá chaloupka se zahrádkou plnou veselých pestrobarevných květin. Babička Olga sedí na lavičce před domem, na klíně jí sedí černý kocour.
“Kdepak máme naši Míšu? Kam se mi jenom ztratila,” povzdychla si babička a pohladila kocoura. “Jestlipak se jí aspoň dobře daří?”
“Mňau,” ozvalo se za plotem ve vysoké trávě, “mňau, babičko, já jsem tady!”
To bylo radosti, že se Míša vrátila. Babička ji nakrmila, vykoupala a rozčesala zacuchanou srst. Kocour Noár chvilku žárlil. Bál se, že bude muset od babičky odejít, když se Míša vrátila zpět. Ale babička ho ujistila, že nikam chodit nemusí. Jen ať pěkně zůstane s ní i kočičkou v chaloupce, místa je v ní dost. A babička je má ráda oba.
Tak žili v chaloupce všichni tři. Babička jim kupovala ty nejlepší kočičí granule, Noár honil myšky, aby babičce neokusovaly ve sklepě zeleninu, a Míša…, co myslíte?
No přece stará se o tři krásná koťátka. Jedno je černé, jedno mourované a to třetí bílé jako babiččiny vlasy. Ale uličníci jsou všechna.
A žlutý ptáček žije dál v lese. Občas chodí do chaloupky na návštěvu. Sedí na plotě, zpívá veselou písničku a škádlí koťata.

 

 

 

Pohádka na přání pro Olgu

9 thoughts on “Kočka Míša a čarodějnice Bradule – celá pohádka

  1. Víte, co se mi nejvíce na Vašich pohádkách líbí? Že je hodně cítit, jak máte ráda kočičky a vůbec zvířátka. Je to moc milé.

  2. Milá Matyldo, moc, moc děkuju. To je moc krásná pohádka. Ta by se Mišulce líbila, kdyby tady ještě byla. Ale možná i v kočičím nebi čtou kočičkám pohádky. Jednou se Míša opravdu ztratila, a byla celou noc venku. Skoro jsem tehdy nespala, bála jsem se, že ji srazilo auto. Naštěstí ráno v půl páté seděla před domem na lavičce, obě jsme byly rády, že se zase máme. ♥

  3. To jsem se pobavila, ta čarodějnice měla opravdu smolný den 😀 😀 :D. Hlavně, že je kočička zpátky u babičky.

  4. To je krásná pohádka! Chvíli mě bylo smutno pro kočičku.
    Četla jsem to jedním dechem, jak to bylo napínavé.

    1. Hlavně jsem zvědavá, jak se pohádka bude líbit Olze. Ještě ji nečetla, také ji zlobí počítač. Holt my dámy v letech máme i letité počítače 🙁

  5. Takhle mourovatou kočičku jsme měli také. Snad všechny barvy, jen ne celou bílou, kterou bych teď moc chtěla. Třeba se poštěstí a nějaká se “najde”. V květnu se rodí nová koťata a známí kočky mají, tak uvidíme. 🙂

  6. Tak přece jen ptáček kočičce pomohl k útěku a ukázal cestu zpět k babičce. Ta měla velkou radost, že najednou měla kočky dvě, pardon – kocoura a kočku :-). Jak jinak – pohádka opět krásná, hezky jsem si početla. Až tu budou holky, tak jim pohádku taky přečtu. Určitě se bude líbit jako mně.

Napsat komentář: babicka11 Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *