Kočka Míša a čarodějnice – 1. díl – prosincová pohádka na přání

Kočka Míša a čarodějnice – 1. díl – prosincová pohádka na přání

Ukázka.   Oli, abys věděla, že na tom pracuji 🙂

Ptáci v lese zpívali, co jim zobáčky stačili, a opěvovali jaro a sluníčko.
Po větvích se honily veverky, v suchém listí šmejdily myšky, na paloučku si hráli na honěnou tři zajíci.
“Mňau,” ozvalo se náhle lesem zoufalé volání.
“Mňau, mňau!”
Ptáci okamžitě zmlkli, veverky polekaně skočily do díry ve stromě,  zajíci se přestali hrát a strnuli na kraji palouku. Všichni ostražitě sledovali vetřelce.
Pod stromy po zeleném mechu běžela mourovaná kočička. Občas se zastavila, vyděšeně se rozhlédla a mňoukáním volala o pomoc. Po chvíli zaběhla do hustého křoví a zmizela.
Ptáci opět začali zpívat, veverky i zajíci si hrát.
Míša se v křoví na měkkém mechu stočila do klubíčka.
Tak moc už byla unavená, tak moc se snažila najít cestu zpět, domů. Ráno ještě seděla na plotě u domku babičky Olgy. Dívala se k lesu a toužila poznat, jak to v něm vypadá. Jenže babička o ni měla strach a tak jí to pořád zakazovala. A tak kočička Míša využila chvilky, kdy babička nedávala pozor, seskočila na druhou stranu plotu a rozběhla. Brzy byla mezi stromy. Běhala od jednoho keře ke druhému, na pasece čichala ke kytičkám v trávě, chvilku si hrála s polekanou myškou. Myška jí nakonec někam utekla a kočička Míša se rozhodla jít zpět, aby o ni babička neměla strach. Rozhlédla se okolo sebe. Kudy domů? Kde je cestička? Nevěděla. Rozběhla se jedním směrem, pak druhým – cestu nenašla. A tak teď bloudí hlubokým lesem  a naříká.
Nakonec unavená kočička v houští tvrdě usnula.
—————
“Zatrápený kocour,” bručí si rozzlobeně pod nos čarodějnice Brandule. “Zrovna teď bych ho tady tak moc potřebovala.”
Brandule se mračí. Její chalupa je v černém lese, obklopená vysokými smrky. Ani sluníčko se přes ně nedostane, a tak je kolem chalupy neustále šero a vlhko. Černý kocour Noár už dávno bábě říkal, že jí uteče, že se mu v její chalupě nelíbí. Ale Brandule to nebrala vážně. Černý kocour prostě patří do chalupy k čarodějnici a basta, kam by chodil.
Jenže včera se Brandule dala do vaření jednoho ze svých čarodějnických lektvarů. Měl to být lektvar mládí a krásy, protože ješitnou čarodějnici moc zlobilo, že jí věkem zešedivěly vlasy, vypadaly zuby a bolela kolena. Brandule už v kotlíku vařila různé byliny, jehličí stříbrného smrku a další přísady. Taky jeden kvítek z rostlinky omladič. Omladič odjakživa rostl jen v jejím lese, a květ byl velmi vzácný, rozkvétal jen jednu noc v roce. Jako poslední, co do lektvaru patřilo, byly tři kočičí chlupy. Jenže zrovna když je Noárovi chtěla vyškubnout, vařící tekutina v kotlíku vystříkla, a horká kapka prskla kocourovi přímo na čumáček. Jejda, to byl jekot. Kocour prskal, lítal po chalupě, vztekal se, až z polic popadalo veškeré nádobí, a nakonec utekl otevřeným okýnkem. A už se nevrátil.
Bradnule na něj čekala dlouho do noci, na usmířenou pro něj měla nachystaného uzeného netopýra. Protože ty Noár miluje. Ale kocour se nevrátil.
Rozzlobená Brandule ráno vychrstla nedovařený lektvar do suchého křoví za chalupou a vztekala se u toho.
“Ty se vrátíš, Noáre, já si počkám,” křičela do tmavého lesa. “Poznáš, co na tebe vymyslím! Už nikdy z chalupy neodejdeš!”
Pak zapadla do chalupy. Vyšla ven až k večeru, aby se nenápadně podívala, jestli kocour přece jen nesedí na lavičce před chalupou. Protože by to sice nikdy nepřiznala, ale přece jen se jí po Noárovi stýskalo.
Ale venku do ní vztek vjel znovu. Keř zalitý nedovařeným lektvarem se zazelenal a vykvetly na něm krásné voňavé květy.
Brandule vlítla do chalupy a třískla dveřmi, až z police spadl poslední nerozbitý hrnek.
Všechna zvířátka zalezla do svých doupat, když slyšela vzteklý čarodějčin řev. Brandule zuřila, že nápoj ani neochutnala, a rovnou ho vylila. Keře omládly i bez kočičích chlupů, a ona má stále šedivé vlasy, bradavice na obličeji a bolavá kolena.
Za chvíli ze dveří vyletěla Brandule na koštěti.
Fííí, fííí, lítala nad lesem, jak ji zlost poháněla. Fííí, fííí!
Konečně ji zlost trochu přešla. Čarodějnice zpomalila a zahleděla se dolů, do lesa. Viděla polekaná zvířata, jak se krčí v trávě, a provinile zamířila domů. Nechtěla zvířátka lekat, jen se potřebovala vyvztekat. A jak tak teď už pomalu míří k chalupě, zahlédla něco pod keři. Zvědavě k nim zamířila. Co to je? Zvířátko? Taková ouška přece žádné zvíře v lese nemá. Není to ani liška, ani ježek…,  naklonila se z koštěte a málem havarovala.
“To je kočka! A spí, ani můj křik ji  nevzbudil!” zaradovala se Brandule.
Pohodila koště na mechu, opatrně vzala spící Míšu do náruče a zase nasedla. Míša spala a spala. Tak moc byla unavená.

2 thoughts on “Kočka Míša a čarodějnice – 1. díl – prosincová pohádka na přání

  1. Tak další pohádka na obzoru, upoutávka moc pěkná :-), taky jsem zvědavá, jak to všechno dopadne …. to si zase počtu :-).

  2. Ahoj Matyldo, děkuji za úryvek nové kočičí pohádky, líbí se mi a jsem napjatá jak Mišulka u čarodějnice dopadne. Nebyla jsem tu určitě déle než týden, nějak se mi nedostává čas. Na íčkovém setkání jsme se potkaly, pár slov prohodily, jely spolu autobusem a na delší povídání ani nebyl čas. Snad se to podaří příště, já jedu příští týden do Brna, třeba se tam rozjedeš také. Měj se hezky a opatruj se. Oli♥

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *