Vlasta se s povzdechem usadila do křesla. Vzala do ruky reklamní letáky a začala jimi zběžně listovat. Zarazila se u stránky s dárky pro děti pod vánoční stromeček. Sama pro sebe se usmála a zavzpomínala. Jak rychle to uteklo. Vždyť to není až tak dávno, co její malý Sláveček psal dopis Ježíškovi. Pokaždé měl dlouhý seznam a na maminčino vysvětlování, že Ježíšek mu to všechno nemůže přinést, protože musí něco zbýt i jiným dětem, udiveně odpověděl.
„Maminko, ale Ježíšek přece může všechno!
Pak letáky odložila, opatrně vstala z gauče a pomalu se šourala k oknu. Nedávno operovaná kyčel o sobě ještě hodně dávala znát. Venku se už stmívalo a z těžkých mraků na obloze se sem tam spustila ojedinělá sněhová vločka.
„Už ani ta zima není, jako kdysi bývala,“ posmutněle se dívala na ozářené prostranství před domem. Nato se obrátila zpět do místnosti a laskavě promluvila.
„Elinko, pojď, půjdeme se projít!“
Z pelíšku v rohu se zvedla malá fenečka. Radostně vrtěla ocáskem a tichým kňučením paničku popoháněla.
„Nespěchej, mně to nejde tak rychle jako tobě. Ty máš nohy čtyři – a já jen dvě. A ještě k tomu bolavé,“ s úsměvem jí brblala Vlasta. Oblékla si kabát, přes hlavu přehodila šál a zaváhala. Má se drát do kozaček? Venku sice trochu mrzne … no a co. Otočila se a vklouzla do nízkých bot. Sníh není a tu chvilku to venku vydrží. Vodítko vzala jen tak do ruky. Elinka je hodná, vždycky se drží u ní a poslouchá na slovo.
Pejska jí přinesl na jaře syn. Fenečku boloňského psíka z množírny, vyprávěla mu o ní nějaká kamarádka.
„Mami, já si na tebe vzpomněl, ty jsi doma skoro pořád sama,“ trochu se ospravedlňoval, když viděl její překvapený pohled.
„Podívej se na ni, jak se třese, jaký má strach. Než ji odvezli policajti do útulku, nebyla venku, jen v kleci, a rodila a rodila. Mami, už je očkovaná, sterilizovaná, očipovaná …“
Vlasta ho přestala poslouchat. Její prvotní údiv, co to ten její syn zase provedl, se změnil v soucit.
„Nemá hlad?“ zeptala se.
„Nemá,“ rychle ji ujišťoval Slávek. „Je nakrmená, já jsem jí koupil kapsičku,“ a podal pejska mámě do náruče. Vlasta si ho opatrně převzala. Cítila, jak se zvířátko chvěje, jak mu strachy buší srdíčko.
„Jak se jmenuje?“
„Nemá jméno, nikdo jí ho zatím nedal,“ odpověděl s lítostí syn. „Měli ji jen jako výrobní prostředek!“
„Chudinko malá,“ prohlížela si ji Vlasta. Fenečka jako by vycítila, oč se jedná, pozvedla hlavu a zadívala se jí do očí. Chvilku tak na sebe koukaly. Slávek matku pozoroval, a pak se začal usmívat. Pochopil, že matka si pejska už nechá. A nemýlil se, vzápětí mu to sama potvrdila.
„Budu jí říkat Elinka,“ prohlásila. A malá fenečka v jejím náručí souhlasně tiše kníkla.
A teď už by si život bez Elinky nedovedla ani představit.
………………………………………………………
„Sněží,“dívala se Andrea na poletující sněhové vločky. „Třeba budou letos Vánoce bílé!“
Rozklepala ji zimnice. Automaticky sáhla na radiátor. A ihned zase ucukla, jak byl rozpálený. Zimomřivě si stáhla rukávy svetru přes prsty. Už se chtěla otočit, když ji upoutal nějaký pohyb venku.
„Aha, to je ta paní z protějšího domu. Venčí tu malou myš, co má doma místo psa,“ poznala Andrea. „Taky si už mohla pořídit něco většího.“
Zůstala u okna stát a pozorovala dvojici dole. Sněžení zhoustlo, chodníky už byly bíle pocukrované. Paní zůstala stát hned u vchodu, ústa se jí pohybovala. Zřejmě si se psem povídala.
Chodník a keře okolo náhle ozářil ostrý záblesk následovaný ohlušující ránou. Andrea sebou leknutím prudce škubla. V břiše jí ostře zabolelo. Zachytila se parapetu a na okamžik zavřela oči. Rychle a zhluboka dýchala. Bolest pomalu ustupovala. Konečně znovu mohla otevřít oči a podívat se z okna. Co se to venku děje? Paní zřejmě v úleku upadla. Teď se namáhavě zvedá ze země a rozhlíží se. A něco volá a volá.
„Asi se jí ten pes někam zaběhl, lekl se té rány. Zatracení kluci!“ zanadávala Andrea, kdy si všimla dvojice kluků přicházejících od vedlejšího bloku domů. Smáli se a pak jeden z nich znovu prudce mávl rukou. Opět záblesk a rána.
„Necháte toho, vy parchanti!“ zařval mužský hlas z jednoho z balkónu. „Copak tady v této ulici nikdy nemůže být ticho!“
„Jen se neposer,“ křikl na něj posměšně jeden z kluků a pak se oba s hlasitým smíchem rozběhli mezi domy. Za nimi se nesl křik nadávajícího muže.
Vlasta se zatím namáhavě postavila. Držela se za bolavou kyčel a rozhlížela se kolem sebe. Kde je Elinka?
Naposledy ji viděla tam u těch keřů. Zrovna si tam přidřepla a Vlasta byla připravená jít a do papírového sáčku sebrat, co tam uložila. Jenže teď tam není.
„Polekala se toho rámusu,“ chápe a volá.
„Eli, Elinko! Už se neboj, Elinko, pojď sem!“
Ale vyděšená Elinka nepřiběhla. Ztratila se, zmizela někde ve tmě.
Za to se na Vlastu snesly další nadávky nevrlého muže z balkónu.

„Zatracená babo, buď zticha, nestačí ti haranti s kuličkama? Eště ty tu budeš vyřvávat v noci? Šak on se ten pitomý pes neztratí, a i kdyby, beztak je jich tu moc. Furt jenom štěkají, serou po chodníkách a nikdo to po nich neuklízí. Žádná škoda by ho nebyla!“
…………………………………………………
Andrea se o další dění na ulici nestarala. Opatrně, krok za krokem se pomalu sunula ke gauči na protější stěně. Usadila se, záda podepřela polštářkem a položila si ruku na břicho.
„Tiše, tiše, holčičko, klidně spinkej! Ještě máš čas!“
Pomalu a jemně hladila vzduté břicho a něžně se při tom usmívala. Děťátko jí zřejmě rozumělo. Jeho prudké kopání se zklidnilo, bolest se vytratila. Andrea si břicho dál hladila a tiše mu povídala.
„Neboj se, já se o tebe postarám. Budeš mít všechno, jako ostatní děti. To nevadí, že budeme jen my dvě, já tě už teď mám moc ráda. My to zvládneme.“
Do očí jí vstoupily slzy, hlas se zachvěl.
„Zvládneme to, zvládneme, uvidíš!“ zachraptěla. Pak si položila hlavu na polštář a usedavě se rozplakala. Miminko v bříšku jemně zakopalo. Když se nedostavila žádná reakce, koplo znovu. Silněji a přímo do žeber.
„Au,“ vykřikla Andrea polohlasně. „Ty darebnice, co to děláš? Dostaneš na zadek, počkej!“
Pak ale v kontrastu s výhružnými slovy jemně pohladila místo, kde tušila dětský zadeček. Už neplakala. Jen v myšlenkách se vrátila k tomu, kdo byl otcem děťátka.
Seznámili se loni na Silvestrovské zábavě. Kamarádka Blanka ji přemluvila, ať jde s ní, protože doufala, že se tam potká s Vladimírem. Nedávno se s ním ukvapeně rozešla po žárlivé scéně, a teď ji to moc mrzelo. Andrea si Miloše napřed vůbec nevšimla. V ceně vstupenky byla večeře, s Blankou si koupily láhev Tramínu, tancovala… prostě se bavila. Až Blanka ji pak upozornila, že k jejich stolu pořád kouká nějaký kluk. Ohlédla se po něm. Tmavovlasý kluk v brýlích se upřeně díval přímo na ni. Setkali se očima a Andrea najednou polkla. Cizí kluk se zvedl a trochu nejistě ji vyzval k tanci.
Pak už tančila jen s ním. O půlnoci od něj dostala první pusu a pak se už vídali skoro každý den. Andrea byla tak zamilovaná! A naivně si myslela, že on do ní zrovna tak. Jenže Miloš najednou koncem jara zmizel. Den ze dne prostě nebyl. Nebral jí telefon, na fakultě přerušil studium, nevěděli o něm ani jeho kamarádi. Andrea zrovna zjistila, že je těhotná. Už ale neměla příležitost to Milošovi říct.
………………………………
Vlasta se se sklopenou hlavou vracela domů. Volala, prohledala už celé okolí, ale Elinku nenašla.
„Zítra ji budu zase hledat. A vylepím plakáty,“ umiňovala si v duchu. Výtahem vyjela do sedmého patra a zazvonila u dveří správce domu. Slyšela zvonek, ale zaznamenala i hlasitý dětský křik uvnitř bytu. Musela chvíli čekat, než se dveře otevřely.
„Dvojčata o sobě dávají slyšet,“ usmála se na rozcuchaného muže. Pak mu vysvětlila, proč přišla. Že se jí ztratila Elinka. Polekala se rány dělobuchu.
„Počkejte do rána,“ poradil jí muž. Dětský pláč za ním zesílil a on se nervózně se ohlédl. „Pokud ji nenajdete, zítra vám to vytisknu, ale teď nemám čas. Kluci mají hlad a teprve koupeme. Slyšíte to sama,“ usmál se, aby zmírnil rázné odmítnutí, a zavřel dveře.
Vlasta sjela o dvě patra níž a odemkla si byt.
„Najím se a půjdu se po ní podívat ještě i dnes. Ale musím si vzít jiné boty. V těchto mne už zebe.“
Jenže pejska nenašla.
„Slávečku, proč jen nejsi doma?“ vzpomněla na syna, když se z neúspěšného pátrání opět vrátila domů. „Ani ti nemůžu říct, že se Elinka ztratila. Kdybys byl doma, určitě bys mi pomohl hledat, ty by sis věděl rady! Ty bys Elinku určitě našel! Kdyby tě aspoň z té nemocnice už pustili. Kéž bys už byl zdravý! Jenže pořád se do toho špitálu znovu a znovu vracíš.“
V pokoji vzala do rukou malou fotku a usadila se s ní za stůl. Jednu jedinou fotku, na které byla celá její rodina. Ona stojí uprostřed. Vedle ní z jedné strany je manžel, na druhé, s hlavou pootočenou k ní, je malý Sláveček. Manžel má jednu ruku položenu kolem jejího pasu a tváří se nečekaně pyšně. Zrovna to ráno mu oznámila, že čeká druhé dítě. Na manželovu prosbu je tak tehdy zvěčnil soused.
Jak byli tehdy všichni šťastní. Manžel kolem ní poskakoval a na druhé miminko se velice těšil. Moc si přál holčičku. Už jí vybral i jméno, prý to bude Eliška.
Vlasta porodila o měsíc dřív a opravdu to byla holčička. Narodila se ale s pupečníkem kolem krčku. Nepřežila. Oba se tím hodně trápili. Jenže postupně manžel za smrt Elišky začal obviňovat Vlastu. Jejich manželství se nakonec rozpadlo. On se pak znovu oženil, v novém manželství má dcery dvě, a na ni i na Slávečka zapomněl.
Syn jí ale dělal radost. Na základce ho zajímala chemie, takže po maturitě ji šel studovat na vysokou školu. Už od jeho dětství mají velice hezký vztah. Slávek za ní chodil se všemi svými problémy, se vším se jí svěřoval. Strávili spolu dlouhé chvíle diskuzemi o všem možném. Pak náhle jejich společné večery ustaly. Slávek chodil domů hodně pozdě, ale vypadal šťastně. Jen byl čím dál tím víc unavený. Vlasta se napřed nevyptávala. Čekala, až co jí řekne sám. Když už na něj chtěla uhodit, co se děje, syn za ní přišel. Skutečnost ji vyděsila. Slávek má akutní leukémii a následující den nastupuje k hospitalizaci.
Léčba napřed vypadala dobře. Po sérii chemoterapie a první transplantaci kostní dřeně se krevní hodnoty upravily. Ale pak nastal zvrat. Lékaři Vlastu už připravili na nejhorší, ale ona stále doufá na nějaký zázrak. Už dávno pochopila, proč jí syn tenkrát přinesl malou Elinku. To aby na tu hrůzu, o které tehdy ještě nevěděla, nebyla doma úplně sama.
……………………………
V další dny Andrea vídala paní chodit venku samotnou. Věděla podle vylepených letáků, že stále hledá svého ztraceného pejska, ale moc ji to nezajímalo. Měla svých starostí dost. Miminko se už mělo narodit, ale nějak se mu na svět nechtělo. Lékařka v poradně ji uklidňovala, že je všechno v pořádku. Kamarádka Blanka se jí smála, že si ta její holka ještě češe vlásky. A ona sama už byla z toho všeho mrzutá. Sotva se kulila, a to si myslela, že na Vánoce už bude s holčičkou doma.
„Už mne to nebaví,“ stěžovala si Blance. „Jsem jak bečka. Potřebovala bych ještě něco dokoupit, jenže se ven bojím jít, když to tam pořád klouže.“
„Co potřebuješ?“ zeptala se okamžitě kamarádka. „Zítra bych ti to přinesla!“
„Truhlíku,“ zasmála se Andrea. Přece se nepřizná, že potřebuje dárek přímo pro ni, pro Blanku. Pořád to odkládala, myslela si, že má spoustu času.
Blanka je už od gymnázia její nejlepší kamarádka. Svěřovaly si navzájem, co je baví, co je děsí, povídaly si o klucích, chodily spolu na zábavy i do kina, učily se na zkoušky. Trochu se navzájem vzdálily, když Blanka začala chodit s Vladimírem. Jenže brzy nato Andrea potkala Miloše, a tak jí to zase až tak moc nevadilo.
Když pak Miloš den ze dne beze slova zmizel a ona zjistila, že je těhotná, váhala, co dělat. Na potrat jít nechtěla. Jenže kam se s miminkem uchýlí? Táta jí zemřel, když jí bylo deset, a ovdovělá maminka se znovu vdala. A Andrea se s jejím novým mužem nemají rádi. Hned po svatbě s mámou dával nepokrytě najevo, jak moc se těší, až Andrea skončí gympl a najde si své bydlení. Když se Andrea chystala k maturitě a přemýšlela, na kterou výšku si podá přihlášku, protestoval. Chtěl, aby šla rovnou pracovat.
„Jsi dospělá, měla by ses starat o sebe sama,“ prohlašoval a sledoval ji kritickým pohledem. „Nejlepší školou je život sám!“
Jenže tvrdě narazil. Maminka mu rovnou řekla, že do toho on nemá co mluvit. A že ona i Andrea mají dostatek vlastních peněz po otci, tak ho tohle studium nebude stát ani korunu. Měla při tom na tváři takový výraz, že se otčím už neodvážil před ní o něčem podobném mluvit. Ale jen byla máma někde za rohem, okamžitě se do Andrey navážel. Andrea se s tím mámě nesvěřovala. Otčím má její matku evidentně rád, spolu jim to klapalo, a tak se mezi ně nechtěla stavět.
„Žárlí na tebe,“ utěšovala ji Blanka, když si jí po jednom takovém výpadu postěžovala. „Doděláš školu, a pak stejně spolu vypadneme někam do světa!“
Jenže pak byla Andrea najednou těhotná a sama. A Blanka se opět projevila jako nejlepší kamarádka. Pomohla jí sehnat byt a pak i se stěhováním. Máma zprvu nemohla pochopit, proč těhotná dcera nechce zůstat u ní doma. Pak ale její rozhodnutí tolerovala a začala se na vnouče těšit.
Druhý den po Blančině návštěvě se Andrea vypravila nakupovat. Před domem opět viděla tu paní z protějšího domu. Stála bezradně na chodníku a rozhlížela se kolem. Andree jí přišlo náhle líto.
„Je také sama, nemá už ani toho psa“ uvědomila si, a než si to stačila rozmyslet, automaticky přešla na druhý chodník.
„Dobrý den, ještě se ten váš pejsek nenašel?“ pozdravila. Vlasta se k ní otočila. Andree se sevřelo srdce, když viděla její smutné oči.
„Dobrý den,“ odpověděla Vlasta. „Ne, nenašel. Kdo ví, co se s tou mou Elinkou stalo. Už je to pět dní, co se ztratila.“
Chvíli spolu postály a povídaly si. Pak Andrea spatřila v dálce tramvaj, honem se rozloučila a popošla k zastávce.
Paní potkala znovu při návratu z nákupu, pak i při procházce druhý den. Už se tomu i obě smály, jak je náhoda dává dohromady. Vlasta už věděla, že Andrea žije sama a Andrea zase, že paní má syna a ten je v nemocnici.
„Na Vánoce mi ho ale možná na pár dní pustí domů, “ těšila se Vlasta. Andrea si nevědomky jemně pohladila břicho. Ona své dítě má u sebe. Bezpečně schované. A určitě je zdravé!
„Už by ses ale mohla vyklubat, beruško moje,“ pomyslela si a rozloučila s s Vlastou.
…………………
Další den se už ale s paní Vlastou nepotkala. Ležela na oddělení šestinedělek, vedle ní v dětské postýlce spala malá Jindřiška. Na židli seděla

maminka, smála se a plakala dohromady.
„Dala jsi jí jméno po svém otci, on by z ní měl takovou radost!“ utírala si slzy a zbožně hleděla do postýlky. Pak se otočila k dceři a opatrně ji objala.
„A to ani nemluvím o sobě. Jsem tak ráda, že jste obě zdravé, holčičky moje!“
Znovu se usadila na židli a opatrně se zeptala.
„Opravdu se nechceš přestěhovat s malou k nám? Místa je tam dost. Třeba jen na šestinedělí. Nebo aspoň na ty první dny!”
Andrea jen zavrtěla hlavou.
„Maminko, neboj se o nás, já to s Jindřiškou zvládnu.“
Maminka zesmutněla, ale dál na dceru nenaléhala. Bylo jí líto, že se ti dva – její nynější manžel a milovaná dcera – neshodnou. Doufala, že se to časem upraví, a tak nechtěla nic řešit pod tlakem. Jen si v duchu umínila, že bude dceru a vnučku navštěvovat co nejčastěji. Bude-li to třeba, klidně každý den.
……………………
Na Štědrý den Andreu s holčičkou propouštěli domů.
„Stihla jste to akorát včas pod stromeček,“ smála se sestřička a podávala Andree propouštěcí papíry. „Už na vás čeká odvoz dole v hale!“
Blanka netrpělivě postávala u dveří. Při spatření Andrey se jí rozzářila tvář.
„Já se vás tu nemůžu dočkat, holky!“
Pak se pomuchlala s holčičkou, vrátila ji Andree a popadla tašky, které sestřička položila na podlahu.
„Jdeme,“ zavelela.
Po chvíli už z parkoviště před porodnicí vyjela stříbrná Octavia. Blanka se svým křehkým nákladem jela pomalu a opatrně. Nevšímala si nervózních řidičů, kteří na ni blikali a troubili. Jen jednou zavrčela na adresu řidiče černé audiny, který jel těsně za ní a nervózně na ni poblikával – „Vlez mi na hrb, debile, je tu padesátka!“
Andrea vzadu se uchichtla. Blanka, která běžně řídila stylem brzda plyn, nyní jela naprosto předpisově. Pomalu pouštěla spojku, plynule přidávala plyn, auto sebou ani jednou netrhlo. Malé Jindřišce se jízda také zamlouvala a celou cestu domů prospala. Před domem Blanka plynule zajela k chodníku a zastavila. Pak okamžitě z auta vyskočila, otevřela zadní dveře a natáhla ruce, aby do nich vzala miminko. Chvilku to trvalo, než se z auta vybatolila i Andrea. Až když už stála na chodníku, si všimla, že nedaleko stojí Vlasta a usmívá se.
„Můžu se po dívat?“ ptala se prosebně a pak ihned dodala. „A vítám vás doma. Copak vlastně máte, holčičku nebo chlapečka?“
„Jindřišku,“ hrdě jí odpověděla Andrea a mírně pozvedla plenu zakrývající malou tvářičku.
„Ta je krásná,“ vydechla paní. „Můj Sláveček vypadal jako miminko úplně stejně!“
Pak se ohlédla a dodala.
„Já tu na něho čekám, měla by ho za chvíli sanitka přivézt. Pustili ho na Vánoce domů. Podívejte, už je tu!“ zaradovala se vzápětí a rychle se vracela ke vchodu svého domu. Ulicí se pomalu blížila převozní sanitka.
„Tak pojďme, ať nám to mrně nezmrzne!“ popoháněla Andreu Blanka obložená taškami.
Andrea přitiskla miminko k sobě a vyšlapala pár schodů ke vchodovým dveřím. Za ní se ozvalo bouchání dveří od sanitky a nějaké hlasy. Andrea se po hluku automaticky ohlédla. Saniťák podpíral nějakého muže v podpaždí, paní Vlasta ho chtěla podobně podepřít druhé strany.
„Ne, mami, ne, já chci jít sám,“ bránil jí v tom chraptivý hlas.
Andrea ztuhla. Ten hlas… ne, to není možné. Ale bundu měl Miloš také takovou. Jenže syn paní Vlasty se jmenuje Slávek!
„Andreo?“ ozvala se tázavě Blanka. „Děje se něco?“
„Ne, ne,“ vyhrkla Andrea a spěchala dovnitř. Až v bytě, když přebalila a nakojila malou Jindřišku, Blance řekla, co se jí na chvíli zdálo. Kamarádka ji pozorně poslouchala.
„Náhoda je blbec,“ pronesla pak zamyšleně. „Ale proč by ti říkal, že se jmenuje Miloš, když by byl Slávek? Víš, co já to zjistím. Ty si dej s malou šlofíka. Kdo ví, co tě čeká v noci.“
Nedbala, že se jí ve výzvědech Andrea snaží zabránit. Ještě nakoukla, jak malá Jindřiška klidně spí, pak na sebe hodila kabát, vklouzla do kozaček a zabouchla za sebou dveře.
……………………………
Vlasta plakala.
Ve vedlejším pokoji leží její umírající syn, kterého lékaři domů pustili na revers. Sláveček si postavil hlavu, že chce tyhle Vánoce strávit se svou matkou.
A s ní u stolu teď sedí cizí dívka. Viděla ji dnes poprvé, to když přivezla svou kamarádku s miminkem z porodnice. A teď se od ní dozvídá, že je možná babička. Že to krásné miminko, které krátce zahlédla pod plenkou, může být její vnučka!
„Proč ale Andree tvrdil, že se jmenuje Miloš? Proč jí lhal?“ ptala se Blanka a pátravě ji pozorovala.
„Nelhal, jmenuje se Miloslav,“ vzlykala Vlasta. „Většinou ho lidé znají jako Miloše. Já mu začala říkat Slávečku, aby se kdysi v dětství odlišil od svého otce. A už jsem mu pak tak říkala, i když jsme zůstali sami.“
Venku se pomalu stmívalo. Vlasta přestala plakat a zamyšleně se usmála.
„Je to jeho dcera. Je mu tak velice podobná!
……………………………
První den po Vánocích, když už byl Slávek zpět v nemocnici, Vlastě zazvonil mobil. Chvíli váhala, tohle číslo neznala. Pak přece jen hovor přijala. Paní v telefonu se jí představila a řekla, že volá ze psího útulku. Prý jim někdo uvázal v noci u dveří fenku boloňského psíka. Podle čipu zjistili, kdo by měl být majitelem psa, tak…
„Ano, ano,“ vyhrkla Vlasta, „Elinka, jmenuje se Elinka!”
Pak si okamžitě zavolala taxi a vyrazila pro ni. Skleslá a hubená fenečka apaticky ležela v kotci. Vlasta na ni zavolala jménem. Elinka zvedla hlavičku. Otočila ji k Vlastě – a vyrazila v před. Kňučela, štěkala, skákala na pletivo, tak obrovskou měla radost, že se s Vlastou opět setkaly. Ještě bylo nutné trochu papírování, a pak si Vlasta přešťastnou Elinku odnesla domů.
…………………………
Na jaře Miloš ještě pevně věřil, že se uzdraví. A i když Andreu miloval, po zjištění své diagnózy se rozhodl ji opustit. Nechtěl ji vystavovat dilema, jestli s ním má či nemá zůstat. A také nechtěl, aby s ním zůstala třeba jen ze soucitu. Jenže neměl dost sil, aby jí rozchod oznámil osobně. Předpokládal, že na něj Andrea prostě zapomene, že si brzy najde jiného kluka.
Sám na ni myslel často. Moc se mu po ní stýskalo, vzpomínal na její smích, vůni, jak skláněla hlavu, jak zamyšleně pozorovala sýkorky na krmítku v zahradě jednoho domu. V noci se mu o ní skoro každou noc zdálo. Utěšoval se tím, že až bude zdravý, zkusí ji znovu zkontaktovat. Že třeba bude ještě sama. Že pochopí, proč se jí neozýval. A že třeba spolu zase budou tvořit pár.
Před Vánocemi už věděl, že se neuzdraví. Že prožívá své poslední chvíle na tomto světě. To, že Andrea na něj nezapomněla a že mu porodila dceru, ho nabilo novou životní silou. Po Vánocích se musel vrátit zpět do nemocnice, ale těch pár dnů života, co mu původně na světě zbývalo, se protáhly na týdny, pak měsíc…
Andrea ho navštěvovala co nejčastěji. Někdy sama, někdy sebou brala malou Jindřišku. Miloš ji pokaždé vzal do náruče, pozoroval, jak špulí pusinku a mazlivě ji oslovoval Inuško. Sestřičky je také už obě znaly. Když byla holčička někdy neklidná a uplakaná, chovaly ji a nabízely se, že ji chviličku pohlídají, aby si s Milošem mohli nerušeně povídat. Ani primář oddělení návštěvám Andrey nebránil. Protože tak malé děti na oddělení nesměly, tvářil se, že o Jindřišce neví.
Pak Andreu jednou při odchodu domů oslovil na chodbě. Prý je rád, když ji na oddělení vidí. Že dříve byl její přítel smutný pacient, a takoví se velmi těžce léčí a uzdravují. A nyní je naopak vyrovnaný, veselý, dá se říct, že se v něm probudila chuť žít. Miloš opět bojuje a jeho krevní hodnoty se při poslední kontrole nepatrně zlepšily. A on, primář, je za to moc rád. Nemůže předpovídat, jak se jeho nemoc bude vyvíjet dál, ale možná …

Zázraky se přece dějí!

………………………………………

Když jsem povídku dopsala, můj první čtenář a kritik Jindra mi řekl, že na vánoční povídku je to moc smutné. Konec jsem tedy na přání jeho a některých čtenářů rozhodla změnit do této podoby. Ale pokud by někdo chtěl vědět, jak to končilo původně, může si to přečíst zde 🙂 Já jsem ho do tohoto článku pro tyto zvídavé čtenáře vložila.

Původní závěr vánoční povídky Neplač a usměj se