Nikolka zůstává sama. Kolem ní je povyk, děti si povídají a smějí se. Jenom s ní si nikdo nepovídá, neptá se jí, co dělala včera odpoledne a co bude dělat dnes. Nanejvýš do ní strčí Adam, chlapec, který s ní sedí v lavici.

“Nikol, umíš básničku?” zeptal se. Nikolka horlivě přikyvuje.

“Já jsem na ni zapomněl,” vzdychl chlapec, a už se zase otočil a povídá si s kamarádem za sebou.

Tak to jde každý den. A z Nikolky začala být smutná holčička. Tak ráda by s dětmi byla venku, hrála si na schovávanou, házela si míčem. Jenže děti ji mezi sebe nechtěly.

“Nemůže běhat, nikam s námi nemůže a nic neumí,” vysvětlovaly, když se jim paní učitelka ve škole domlouvala.

Nikolka byla smutnější a smutnější. Už si nezpívá, ani nešije panenkám nové šatičky. Jen sedí na svém kočárku u plotu a dívá se, jak si ostatní děti venku hrají.

Pejsek Bertík bydlí s babičkou Evou jen kousek od domu, ve kterém žije Nikolka. Ráno často stává u plotu a dává pozor, jestli je všechno v pořádku. Vidí, jak maminka veze Nikolku do školy. A také si všimá, že je holčička čím dál smutnější.

“Nikolko, haf haf,” zaštěkal jednou, když šla maminka s kočárkem okolo, “haf, haf, pojď si se mnou povídat!”

Ale Nikolka neposlouchala. Dívala se na zem a pejska si ani nevšimla.

I další den Bertík štěkal, co hrdlo stačilo:

“Nikolko, Nikolko, haf, haf, zastav se, podívej se na mne!”

A Nikolka opravdu zvedla hlavu a podívala se. Bertík se roztančil do kolečka, takovou měl radost, že si ho holčička všimla. Nikolce se veselý pejsek zalíbil a poprosila:

“Maminko, zastav, pohladím si ho.”

“Nejde to, Nikolko, víš, že spěcháme, ty musíš do školy a já do práce,” zavrtěla hlavou maminka a usmála se na ni. “Pohladíš si ho odpoledne, až se budeme vracet.”

Brzy po obědě Bertík už zase hlídkoval za plotem. Kdy už konečně půjde Nikolka ze školy? Hurá, támhle jdou.

Pes se opět vesele rozštěkal.

“Haf, haf, Nikolko, tady jsem, haf, haf!”

Maminka  u plotu zastavila a holčička se chytila plotu. Na druhé straně Bertík dělal radostí takový rámus, až vykoukla i babička Eva.

“Co pak to tu vyvádíš, Berte?” zeptala se udiveně, ale pak si všimla maminky s Nikolkou a zasmála se:

“Dobrý den, to jsou k nám hosti. Pojďte dál.”

To teprve měl Bertík radost. Točil se kolem Nikolčina kočárku, tancoval, podával jí packu. Nikolka se konečně zase začala smát. Měla kamaráda.

Tak si spolu začali hrát každý den. Bertík předváděl všechno, co umí, Nikolka se smála a vymyslela mu i písničku.

                                                     “Bertík tančí do kolečka,

                                                      písničku mu zpívám,

                                                      směje se nám sluníčko,

                                                      Bertík ocáskem mu mává.”

No, moc se jí to nerýmuje, ale to přece nevadí. Nejdůležitější přece je, že  má kamaráda.

Jak si tak jednou zase hráli, vůbec si nevšimli, že za plotem někdo stojí. To smích a veselá písnička přilákala děti z ulice. Stály a ani nedutaly. Dívaly se, jak Bertík tancuje na zadních nožkách, přináší Nikolce kytičku a míč nebo na povel válí sudy. Pak si dokonce vyskočil na kočárek, sedl si Nikolce na klín, dal jí hlavu na rameno a tak se spolu mazlili.

Adam si nakonec dodal odvahy. Zazvonil na zvonek a zeptal se babičky Evy:

“Může si jít Nikolka a Bertík s námi hrát?”

A když to babička i maminka dovolily, honem popadl kočárek a tlačil ho ven. Na konci ulice je malé hřišťátko, kluci tam hrávají fotbal a holčičky se chlubí svými panenkami v kočárku. Dnes se tam všechny děti shromáždili kolem Nikolky a Bertíka. Bertík se napřed trochu styděl. Schoval se Nikolce do klína a s nikým se moc nechtěl bavit. Jen po očku pokukoval, co se bude dít. Ale za chvíli se osmělil a začal předváděl dětem všechno co umí. To bylo dnes na hřišti veselo.

Druhý den ve škole bylo kolem Nikolčiny lavice těsno. Tlačily se tam všechny děti ze třídy. Jedny vyprávěly, co včera s Nikolkou a Bertíkem zažily a ty ostatní se nedočkavě vyptávaly, jestli Nikolka s pejskem dnes taky na hřiště přijde. Nikolka jen zářila.

“Nikolko, a máš taky panenky?” ptala se jí Alenka, nejmenší holčička ze třídy s krásnými dlouhými zrzavými vlásy.

“Mám, a ušila jsem jim sama šatičky,” pochlubila se Nikolka.

“Jé,” vydechla udiveně Zuzanka, “ty sis ušila šatičky sama? Pro moje panenky je maminka kupuje v obchodě.”

“Nikolko, ukážeš mi je?” prosila Terezka, “chtěla bych je vidět.”

Když si maminka po vyučování pro dcerku přišla, málem ji nepoznala. Ta tam byla smutná holčička, Nikolka zářila jako sluníčko.

“Maminko, maminko, přijdou k nám Alenka a Zuzanka, a taky ostatní holčičky, já jim ukážu moji panenku Madlenku, a ostatní panenky, a všechny šatičky, a domeček, co jsem udělala, maminko, můžu?” chrlila Nikolka na maminku.

Maminka byla taky šťastná, když viděla, jak je její holčička veselá.

Nikolka už nikdy nebyla sama. Každý den za ní přiběhly kamarádky, hrály si s panenkami, Nikolka je učila šít šatičky nebo vyrábět domečky. Ostatní děvčata ji zase ukázala, jak se hrají piškvorky a z uzlíků dělají náramky přátelství. Kluci se s Nikolkou taky kamarádili. No – jak taky  jinak, když pes Bertík nechtěl bez Nikolky ven.

Když jednou kluci hráli fotbal a neměli rozhodčího, půjčili píšťalku Nikolce. A Nikolce neušel ani jeden faul a ofsajd a pískala tak spravedlivě, že i kluci uznali, že tak dobrého rozhodčího ještě neměli.

Nikomu z dětí už nevadilo, že Nikolka nemůže běhat a hrát si s nimi na honěnou a schovávanou. Věděly, že umí spoustu jiných věcí, že je veselá a je s ní vždycky zábava.

A Bertík? Ten každý den sedí u vrátek a vyhlíží svou kamarádku. A protože je to pejsek velmi chytrý a vnímavý, ví, že i díky němu se Nikolka už jen a jen usmívá.

Foto pejsek Bertík, který opravdu pomáhá nemocným a postiženým