O Vánocích, Andělce, pejskovi a dědečkovi
Tahle povídka vznikla na námět reklamní televizní upoutávky 🙂
“Chci pejska, já chci pejska,” prosila malá Andělka maminku a tatínka. Marně jí rodiče vysvětlovali, že to nepůjde. Andělka jde ráno do školy. Už je velká, chodí do první třídy. Odpoledne je zase v družině a čeká tam, až se maminka s tatínkem vrátí z práce.
“Pejsek by byl doma sám, bylo by mu smutno, moc by štěkal,” vysvětlovala maminka holčičce stále dokola. Ale Andělka to nechtěla chápat.
“Terezka má doma pejska, i Helenka, a u Davida doma mají i kočičku,” plakala.
“Andělko, Andělko,” vzdychla maminka. “Tihle tví kamarádi bydlí v domku, mají zahradu. Zvířátka mají na dvorečku.”
“Terezka ne, Terezka má pejska doma, v obýváku,” nedala se odbýt dcerka.
“Ale s nimi přece bydlí i dědeček. Chodí s pejskem na procházku, jejich pejsek není doma sám,” vysvětluje znovu maminka.
“Maminko, a proč já nemám dědečka?” zeptala se Andělka, zaujatá novým problémem.
“Někdy se to tak stane, Andělko,” odpověděla maminka. “A teď se už běž hrát!”
—————-
Touha po pejskovi ale Andělku neopustila. Kreslila je, mluvila o nich, prohlížela si atlas plemen. A tak k narozeninám dostala hračku pejska, který vypadal jako živý. Andělka byla nadšená. Aby taky ne! Pejsek štěkal, vrčel, kroutil ocáskem a běhal za ní – no, jako pejsek.
Holčička ho brala všude sebou. Ve škole tedy hračka musela čekat v pytlíku v šatně, ale v družině už ho mohla mít u sebou.
Nerozloučili se ani když šla s maminkou nakupovat. Andělka pejska posadila pěkně do nákupního vozíku a vozila ho v něm po celé prodejně. Obchod byl plný lidí. Za tři dny jsou Vánoce, a tak všichni ještě honem nakupovali potřebné. Andělka byla na pejska ve vozíku tak pyšná, že zapomněla dávat pozor, co se děje kolem. Prudce zajela za maminkou do jedné z uliček supermarketu, a tam málem vozíkem vrazila do starého pána. Smykem zastavila, pejsek ve vozíku se zaklepal a krátce zaštěkal. Starý pán se lekl a z ruky mu vypadl sáček mouky.
“Nestalo se vám nic?” starala se hned maminka, a pak napomenula dceru.
Starý pán zavrtěl hlavou.
“Ne, jenom jsem se trošku lekl. Ale co teď? Vysypal jsem mouku, chci péct vánočku.”
Roztržený sáček s moukou uklidila paní prodavačka. Naštěstí jí moc vysypané nebylo. Andělka byla červená až za ušima, jak se styděla. Pokukovala po očku po pánovi, a měla pocit, že ho odněkud zná. Jen si nemohla vzpomenout odkud. Na maminčin pokyn se pak omluvila jemu i paní prodavačce, maminka se chopila vozíku a Andělka pejska vzala do náruče.
——————-
“Maminko, podívej, tam jde ten pán!” všimla si Andělka, když autem zajížděly před jejich dům. Opravdu, po protějším chodníku šel starý pán, do něhož Andělka v obchodě málem vrazila. Opatrně nakračoval po zamrzlém chodníku, v jedné ruce hůl, v druhé tašku s nákupem. Pak zahnul k malému domku, odemkl branku a zašel dovnitř.
“Ano, to je pan Novák, bydlí tady. V létě mu zemřela manželka, teď tady už bydlí sám,” odpověděla roztržitě maminka. “Vystupuj, Andělko, pomůžeš mi s taškami!”
Andělka už věděla, odkud pána zná. Vždyť ho občas na ulici potkávala. A taky si uvědomila, že na jeho domek vidí z okna svého pokojíčku.
—————
Konečně přišel Štědrý den.
Už se stmívá, a Andělka stojí ve svém pokojíčku u okna a vyhlíží ven. Začíná sněžit, a okolo rozsvícených pouličních lamp sněhové vločky tancují kolečko.
Až se úplně setmí, půjdou ke sváteční večeři. Maminka ještě dosmažuje kapra a tatínek jí pomáhá s prostřením svátečního stolu. Po večeři se ozve zvonek, všichni se zvednou a půjdou do obývacího pokoje, ke stromečku.
Andělka se už nemůže dočkat, co pod ním najde. Co jí přinese Ježíšek?. Třeba tam bude mobil! A také potřebuje nové sáňky, ty staré jsou už hodně odřené a špatně jezdí. Nebo brusle? Chodila by pak bruslit s Terezkou!
Náhle ji ze soustředění něco vyrušilo. Znovu se zahleděla na ulici. To starý pan Novák pomalu vychází z domu. V ruce nese plech s vánočkou do černa spálenou. Otevřel popelnici a celý plech do něj hodil.
“Spálil to,” pochopila Andělka. “Neumí péct vánočku!”
Holčičce bylo pána líto. Dívala se za ním, jak pomalu zašel do domu. V pokoji měl rozsvíceno a nezatažené závěsy. Andělka pozorovala, jak pan Novák usedl ke stolu, vzal do ruky fotografii a dlouze se na ni zahleděl.
“On je tam úplně sám,” holčička si s úžasem uvědomila dosah toho, co vidí. “Vůbec nikoho tam nemá!”
“Andělko, převlékni se, za chvíli půjdeme k večeři,” zavolala maminka z kuchyně. Nikdo jí ale neodpověděl. Jen zaslechla nějaký zvuk, jakoby zaklaply dveře.
—————-
Starý pan Novák s povzdechem odložil fotku své ženy.
“Tak vidíš, Anežko, ani tu vánočku jsem si neupekl. Spálil jsem ji. Tys ji měla vždycky tak dobrou. S rozinkami a oříšky!”
Pak pomalu uchopil do ruky příbor a zadíval se na talíř před sebou. Odpoledne si v hostinci koupil porci kapra a bramborového salátu. Na tohle si sám už vůbec netroufal.
Ukrojil kousek přesušené ryby, nabodl na vidličku – a zarazil se. Slyšel dobře? Že by někdo zvonil? Došoural se ke vchodu a otevřel. Za dveřmi nikdo. Ale na prahu něco leží, nějaký balíček. Pán se sklonil a balíček zvedl. Nedůvěřivě si ho prohlížel. Obyčejný pytlík od mouky, a v něm….
“Haf haf,” zaštěkal na něho pejsek. Vždyť to je hračka! Hračka té holčičky od naproti! Zvedl hlavu a zadíval se do oken protějšího domu.
—————-
“Kdes byla, Andělko,” užasla maminka, když se šla podívat, kdo to tak večer zvoní. “A v bačkorách? V tomto sněhu?”
Andělka se podívala na své promáčené bačkorky a provinile odpověděla.
“Já jsem byla jenom tady kousek. U pana Nováka. Maminko, on je tam tak sám. Já jsem mu dala svého pejska. Aby si měl s kým hrát!”
Mamince se stáhlo hrdlo. Ta její holčička…, svého milovaného pejska dala úplně cizímu člověku! Takovou drahou hračku!
Otočila se k tatínkovi, který se také přišel podívat, co se to v předsíni děje. Tatínek se se zamračil. Chvíli bylo ticho, a pak promluvili oba najednou.
“Na Vánoce…!”
Odmlčeli se, zasmáli a maminka větu dokončila.
“Na Vánoce by nikdo neměl být sám.”
“Je nás lichý počet, správně má být u stolu počet osob sudý!” dodal ještě tatínek.
Za chvíli u pana Nováka opět zadrnčel zvonek.
——————
“To jsou ty nejkrásnější Vánoce,” šeptala pozdě v noci uondaná Andělka, když ji maminka ukládala do postele.
“Já jsem dostala od Ježíška dědečka!”
10 thoughts on “O Vánocích, Andělce, pejskovi a dědečkovi”
Vy to Matyldo dovedete tak krásně napsat! Jak se blíží Vánoce, tak jsem ze všeho hned na brečení.
A teď zas něco veselejšího :-). Třeba o krásné paní zimě, sněhu a radovánek na horách….
Babičko :-), uvidíme 🙂
Ahoj tetičko Matyldo, dlouho jsem tu nebyla, ale vánoční pohádku o Andělce a pejskovi jsem právě teď přečetla a moc se mi líbí. Toho dědečka Andělka opravdu moc potřebovala. A jestli můžu chtít vlastní pohádku, udělala by mi radost pohádka o kočičce Míše. Odešla do kočičího nebe a je mi po ní moc smutno.
Pěkný příběh, i když jsem čekala trochu jiný konec – že holčička živého pejska nakonec dostala a když nikdo nebyl doma, měl ho pan Novák. Tak taky nebyl nakonec pořád sám :-).
Umíš krásně, dojímavě psát. Až si myslím, že i Ty jsi u psaní této povídky slzela.
Pěkné svátky přejí Petr a Milada
Děkuji 🙂 Dojali jste mne vy, že jste si povídku přečetli a stála vám za komentář 🙂
Krásná povídka, až mi opět vyhrkly slzy. Ona mě dojímá i ta reklama, ale Váš příběh má hezčí konec. Ano, tak by to mělo být. Pamatuji si, když moji kluci byli malí, taky neměli ani babičku ani dědu a tak si prostě nějaké adoptovali a díky tomu jsem já získala úžasnou kamarádku i kamaráda.
Asi bych také potřebovala, aby mne někdo adoptoval 🙂
Já Vás beru Matyldo, vnoučátka novou babičku určitě ocení.