O zatoulané kočičce 2.

O zatoulané kočičce 2.

Slunce pomalu zapadlo do narůžovělých oblačných peřinek, na nebi se začaly objevovat první hvězdičky. Pomalu se stmívá. Nad obzorem se vyhoupl měsíc. Je v úplňku, visí na nebi jako velká žlutá lampa, a ozařuje svým studeným světlem zasněžená pole, louky, lesy i město pod sebou. Zároveň s měsícem se náhle objevil slabý vánek. Rozběhl se bílou tichou krajinou, jedním fouknutím přikryl sněhem malé stromečky v lesní školce, druhým uvolnil malou lavinu na střeše zahradní kůlny. Sníh lehce sklouzl ze střechy a u stěny kůlny se vytvořila malá závěj. V křoví vedle kůlny se schovávalo hejno promrzlých koroptví. Napřed leknutím začiřikaly, ale pak se do prachového sněhu okamžitě zahrabaly jako do peřinky. Teď už na ně mráz nemůže, v houfu pod sněhem je jim teploučko. Vánek se jen tence hvízdavě zasmála jak náhle se objevil, tak zase zmizel.
Je Štědrý večer.
Po zasněžené ulici jdou dvě holčičky, Nikolka a Terezka. Nikolka má na zádech batůžek, drží Terezku za ruku a poslouchá, co jí mladší sestřička povídá.
“Chci se jen trochu sklouznout,” škemrá Terezka. “Jen trošičku, podívej, tady je přece taková dlouhá klouzačka!” A Terezka ukázala na velkou zamrzlou louži na silnic, těsně vedle chodníku.
“Ne, nejde to,” řekla Nikolka a popotáhla sestřičku za ruku. “Maminka říkala, ať jdeme jen k babičce a zase hned domů. Musím na tebe dávat pozor! Slíbila jsem to!”
Nikolka se tváří zodpovědně, je už přece velká holka, už chodí do školy. Maminka je k babičce nechtěla samotné pustit, prý musí počkat, až bude mít tatínek čas. Ale Nikolka se nedala. Tak dlouho mamince vysvětlovala, že babičce je to jen kousek a ještě tudy chodí každý den sama do školy, až maminku nakonec umluvila. Musela jen slíbit, že bude celou cestu držet Terezku za ruku, nepustí ji ani na chviličku. Babičce u dveří děvčata předaly balíčky, které pro ni a kočičku Pepinku u nich doma schoval Ježíšek, krabičku s maminčiným vánočním cukrovím, a celé nadšené zjistily, že i jim Ježíšek něco u babičky nechal.
“Terezko, otevřít až doma, pod stromečkem!” nabádala babička děvčátko, které už už chtělo strhnout růžovou mašli na svém balíčku. Terezka se trochu zamračila, ale pak poslušně dáreček schovala Nikolce do batůžku.
“Kde je Pepinka?” obrátila se pak k babičce.
“Ve svém pelíšku, spí,” otočila se babička do pokoje za sebou. “Jenom se bojím, že dnes se zase ztratí. Jako vždycky, když je úplněk. Dnes ale pořádně mrzne. Aby se jí něco nestalo!” povzdychla si ustaraně.
Ještě upravila děvčatům šály, aby jim nefoukalo za krk, a rozloučily se. Žádná z nich si nevšimla malého stínu, který se tiše prokmitl kolem babičky, než zavřela dveře. Když se jen tak na okamžik s úsměvem zahleděla za odcházejícími děvčátky.
—————————–
“Ježíšek je popleta,” usoudila Terezka. “Protože dárky pro babičku nechal u nás, a ty naše zase…, jé, koukej! ” Jednou rukou se poctivě drží Nikolky, druhou někam udiveně ukazuje.
Podél plotu na druhé straně ulice ťape malá šedobílá kočička.
“Pepina, to je určitě Pepina,” zašeptala překvapeně Nikolka. “Zase babičce utekla. Pojď, honem, podíváme se, kam jde!”
Kočička přeběhla přes silnici, zamířila k žlutému domu na jejich straně chodníku, a zmizela v křoví lemující plot po boku domu. Děvčata na nic nečekala a rozběhla se za ní.
“Kam se schovala?” kulila oči Terezka.
“Pšš, musíš mluvit potichu. Ať ji nevyplašíme,” napomenula ji šeptem Nikolka, a ukázala na řadu otisků malých tlapiček. “Tady šla, podívej!”
“Do toho domu?” divila se Terezka šeptem po vzoru starší sestřičky.
“Nevím, podíváme se. Ale pak hned musíme domů, slíbila jsem to mamince,” odpověděla Nikolka. Terezka jen mlčky přikývla.
Před vysokým zasněženým křovím děvčata zaváhala. Pak Nikolka odhodlaně nadzvedla první větev, pod kterou mizely stopy kočičích tlapek.
“Jé,” vydechla obě děvčata najednou. Pod velkou větví se objevila úzká stezka. Vedla někam dál do hlubokého křoví, z venku naprosto neviditelná běžnému pohledu.
“Pojď,” zatáhla Terezka sestřičku za ruku a Nikolka se moc pobízet nenechala.
“Jenom nakoukneme a hned půjdeme domů,” umiňovala si při tom v duchu. A pak už obě děvčata zmizela v křoví.
—————-
Spletené větve keřů tvořily tunel, kterým nyní  holčičky procházely. Tunel nebyl nijak vysoký, občas se musely přikrčit, sklonit hlavu, jednou podlézaly větve na všech čtyřech.
“Teď jsme taky kočičky,” chichotala se potichoučku Terezka. Ve sněhu, který vítr nafoukal pod větve na cestičku, před sebou stále viděly stopy Pepinčiných šlápot. Pak tunel z větví zcela neočekávaně skončil a byl přehrazen hladkou skalní stěnou. Kočičí stopy vedly přímo k ní a tam náhle mizely.
“Kam šla?” vykulila oči Terezka. “Cestička tu už není!”
Nikolka taky nechápala. Pěšina i skála byly pokryty jemným sněhovým popraškem, kočičí stopy byly úplně čerstvé. Co se stalo? Kam zmizela Pepinka? Že by ji něco popadlo shora? Zvedla hlavu a pátravě se zahleděla do větví nad sebou. Ale nic nezahlédla, strop tunelu byl spletený z větví keře. Všechny byly bílé, zasněžené.
“Kdyby skočila nahoru, musela by sníh setřást,” usoudila Nikolka a znovu se zahleděla na pěšinu. Udělala ještě jeden krok, aby stopy prohlédla z blízka. Jejda! Šlápla na zmrzlou hrudku hlíny, noha jí podjela, a aby udržela rovnováhu, Nikolka prudce rozhodila ruce. Buch, plácla při tom dlaní do skály.
“Au!” vykřikla Nikolka leknutím i bolestí, a vstrčila si jeden z natlučených prstů do pusy. A zapomněla ji zavřít. I Terezka přestala brebentit a stála s pusou otevřenou. Skalní stěna se před nimi rozevřela a v její průrvě bylo vidět krajinu ozářenou letním sluncem.
Nikolka popadla Terezku znovu za ruku, a obě děvčata vykročila vpřed.
Ocitly se na zelené louce obklopené lesem. Louka byla přeťatá úzkou silničkou, která vedla k malé bílé chaloupce obklopené keři rozkvetlých růží. A po té silničce pelášila šedobílá kočička.
“Pojď,” zatahala Terezka Nikolku za ruku, “jdeme za ní!”
A obě děvčata se rozběhla. Zvědavost je popoháněla. Kam Pepina tak utíká? Třeba se teď dozvědí důvod jejích záhadných útěků!
—————————–
V pokoji domku seděla v křesle vážná stará paní. Vedle ní stálo děvče, na sobě bílé šaty s tmavě šedivými skvrnami, vypadaly hodně špinavě.
“Už ti moc času nezbývá,” řekla smutně. “Dnes dostaneš do náhrdelníku devátý kamínek a pak už je jen jeden, desátý a poslední. Jestli se ti nepovede splnit úkol, zůstaneš kočkou už napořád.”
“Já se snažím, babičko,” řekla nešťastně dívka. “Moc se snažím, hledám pokaždé tak dlouho, jak jen můžu. Ale zatím se mi nedaří!”
“Podej mi náhrdelník,” vyzvala babička dívku, a pak na jeho silnou nit navlékla červený blýskavý kámen. Pak podala náhrdelník děvčeti a řekla.
“Utíkej, Pepinko, ať jsi u brány včas. Za chvíli se zamkne, ať tě tady neuvězní. Ztratila bys zbytečně čas!”
Dívka babičku objala a vyšla z domku ven. Na prahu se zastavila. Rozhlédla se kolem a pohledem se loučila s krajinou, když v tom se zarazila. U vysokého keře žlutých růží zahlédla dvě postavičky – Nikolku a Terezku.
“Co tu děláte?” zeptala se polekaně. “Sem z lidí nikdo nesmí! A taky skála se za chvíli zase uzavře, jestli do té doby nestihnete projít branou, budete tu muset zůstat! Honem, spěchejte, utíkejte za mnou!”
To byl klus. První uháněla Pepinka, za ní Nikolka a za ruku za sebou táhla malou Terezku. Terezka jí sotva stačila, klopýtala, ale ani nemukla a statečně běžela, co jí síly stačily.
U skály se Pepina zastavila. Opřela se o ni rukama a zhluboka dýchala. Počkala, až ji obě děvčata doběhnou, pak skálu otevřela.
“Pojďte,” vybídla je. “Stihly jsme to včas.”
“Počkej,” zaváhala Nikolka. “Co jsi udělala, že musíš být kočička?”
“A co musíš udělat, aby z tebe byla zase holka?” přidala se k ní s otázkou i Terezka. Pepina sklopila hlavu.
“Byla jsem moc pyšná a zlá,” přiznala se tichým hlasem. “Jednou se sem ke kouzelné babičce na zahradu zatoulalo bílé kotě. A já ho trápila. Házela jsem po něm kameny a bláto. Bylo celé umazané, mělo na sobě skvrny od bláta, a taky jsem ho jedním kamenem trefila do nožičky. Moc plakalo. Je mi to moc líto! Už bych to nikdy neudělala! Teď vím, jak moc ji to muselo bolet. Mne to taky bolelo, když do mne ti uličníci dloubali klackem!
Stromová víla mne za trest proměnila v kočku. Jenom jednou za měsíc, když je úplněk, můžu na chvíli navštívit babičku. Dívkou se stanu zase až…..”
Ve skále to zarachotilo a otvor v ní se začal pomalu uzavírat. Pepina na nic nečekala. Popadla děvčata za ruce a v poslední chvílí se nimi protáhla branou.
Holky jenom údivem zamrkaly. Najednou stály opět na zasněžené cestičce v tunelu z křoví. Kolem nohou se jim otírala s jemným vrněním malá šedobílá kočička.
“Honem domů,” vzpamatovala se první Nikolka. “Aby nás maminka nehledala!”
Doběhly domů včas. Maminka zrovna prostírala stůl ke štědrovečerní večeři. Usmála se na holčičky a zeptala se.
“Jste nějaké uhřáté, je všechno v pořádku?”
Nikolka napřed trochu zaváhala, ale pak po pravdě řekla.
“Maminko, my se trochu zdržely. Protože Pepina se zase málem ztratila, chvilku jsme ji pomáhaly hledat!”
Maminka přikývla.
“Teď se běžte umýt a převlečte se do šatů, co jsem vám v pokojíku nachystala. Po večeři přece přijde Ježíšek!”
————————
Uplynuly Vánoce, pak Silvestr a nastal nový rok. Mrzlo a všude bylo spoustu sněhu. To se dětem líbilo. Chodily sáňkovat, bruslit, nebo se jen tak koulovaly a klouzaly na zamrzlých loužích.
Nikolka s Terezkou ale nezapomněly ani na babičku a kočku Pepinu. Skoro každý den se u nich zastavily na návštěvu, povídaly si s babičkou, mazlily se s kočičkou. A taky často spolu probíraly, jak by Pepině mohly pomoci.
“Musíme počkat do úplňku,” uzavřela debatu pokaždé Nikolka. “U skalní brány se kočička zase změní na holku, řekne nám, co musí udělat.”
Konečně se dočkaly. Ještě že se v lednu stmívá brzy odpoledne. Večer by je maminka ven nepustila.
Ten den hned po obědě vyběhly holčičky z domu a spěchaly k babičce. Tentokrát ale nešly dovnitř na návštěvu. Čekaly na ulici, až se k nim přidá kočička Pepinka. Společně pak proběhly zasněženým tunelem z větví až ke skalní stěně, a otevřenou branou vklouzly do pohádkové krajiny. Pak se konečně kočička mohla opět změnit na dívku.
“Honem, řekni, co ti může pomoci?” vyhrkla na ni Nikolka bez váhání.
“Když najdu zraněnou kočičku,” řekla nešťastně Pepinka. “Když se jí omluvím a postarám se o ni. Jenomže ji nikde nemůžu najít. Vím, že je tady, mezi lidmi. Hledala jsem ji na všech ulicích, ve starých domech, sklepení. Za celou tu dobu jsem o ní nenašla ani jednu stopu. Vyptávala jsem se všech koček i pejsků, nikdo ji nikde neviděl. Musím teď zaběhnout ke kouzelné babičce pro poslední barevný kamínek. A pak už budu mít jen poslední měsíc na nalezení toulavé kočičky. Když ji nenajdu, brána se už neotevře a já v kočičím kožíšku zůstanu napořád!”
Pak se zase proměnila v kočičku a rozběhla se do domečku ke kouzelné babičce.
“Proč tam běží jako kočička? A ne jako děvče?” divila se Terezka.
“Nevím,” pokrčila rameny Nikolka. “Možná tak běží rychleji, když má tady tak málo času, než se brána zase zavře!”
Pak se otočily a mlčky pomalu vracely tunelem na ulici a po ní domů.
“Copak se vám stalo,děvčata?” zeptala se doma maminka, když si všimla, jak jsou obě zamlklé. “Někdo vám venku při sáňkování něco provedl?” starala se.
“Ne ne,” bránily se holky obě najednou.
“Jenom máme strach o Pepinku,” řekla Terezka a přitulila se k mamince.
“Pročpak?” zeptala se maminka, “něco se jí stalo?”
“Ne, ale kdyby se jí něco stalo, kdyby se zase zatoulala a třeba si zlomila nožičku,” napadlo Nikolku se zeptat.
“Nemocná zvířátka léčí zvěrolékař,” odpověděla maminka. “A zatoulaná zvířátka jsou v útulku pro zvířata.”
Útulek pro zvířátka? Děvčata se po sobě podívala. Pepina přece neříkala, že by hledala i tam!
“Necháme Pepinu, ať hledá po svém. A my poprosíme maminku, ať s námi jde do různých útulků. Pomůžeme jí,” dohodly se Terezka s Nikolkou.
Začaly s tím hned druhý den. Nebylo to zrovna snadné. Musely napřed mamince i tatínkovi vysvětlit, proč tak touží útulky navštívit a při tom neprozradit, o co se jedná.
“Chceme jen pomoci zvířátkům, aby tam nebyla smutná,” povídala Terezka, a Nikolka mamince ukázala kočičí hračky, které s Terezkou koupily za svého kapesného.
Maminka se podívala na tatínka, tatínek na maminku, a oba se usmáli. Měli oba radost, že jejich děvčátka mají zvířátka rády, a že jim dokonce obětovala své kapesné. A tak jim slíbili, že do útulků budou jezdit na návštěvy tento měsíc každou sobotu.
V prvním útulku žádnou zraněnou bílou kočičku nikdy neměli. Ani v druhém, třetím….
Zbýval už jen ten poslední, největší a nejvzdálenější.
Sotva tatínek auto zastavil na parkovišti, děvčata z něho vyskočila ven. Tentokrát to musí vyjít. Musí najít kočičku, dnes v noci je přece úplněk!
Ale paní v kanceláři útulku vrtěla hlavou.
“Kdepak, žádnou zraněnou bílou kočičku jsme tady nikdy neměli. Ale máme tu třeba černé, mourované nebo různě strakaté!”
“Vůbec nikdy jste tu takovou neměli? Už moc dávno, skoro před rokem?” byla zklamaná Nikolka. Tak moc věřila, že Pepině pomůžou.
“Neměli,” usmála se paní trochu Nikolčině zklamání. “Ale nebuď tak smutná. Pojď, ukážu tobě i tvé sestřičce jiné kočičky. Budou moc rády, že od vás dostanou hračky.”
Rozdali hračky, pohráli si s nadšenými kočičkami a vraceli zpátky k autu.
“Není tu,” povzdechla si Nikolka. “Ani tady není!”
“Mňau,” ozvalo se tiché mňouknutí. “Mňau!”
Nikolka se zastavila. Byla tam ještě jedna klec,
“Tuhle kočku ani nikomu neukazujeme. Je pořád moc smutná, nechce se s nikým hrát a kulhá, měla zlomenou nožičku,” řekla paní z kanceláře. “A taky není vůbec hezká, pořád je taková špinavá. Máme ji tu už několik měsíců, a nikdo ji domů nechce. Už si ji tu necháme.”
Za drátěnou mříží v kleci seděla smutná, přesmutná malá bílá kočička s ošklivými šedými skvrnami.
———————-
Kočička Pepina seděla na okně babiččina domku. Blížil se večer.
“Dnes bude zase kulatý měsíc,” věděla Pepina. “Poslední úplněk – a já ji nenašla. Už nikdy brána se neotevře. Jak jsem jenom mohla té bílé cizí kočičce tak ublížit? Proč jsem jenom byla tehdy tak zlá? Je mi to líto a už to nijak nemůžu napravit. Teď ze mne bude pořád jen kočka! Už nebudu moci navštívit kouzelnou babičku, nikdy si nebudu plést věneček z lučních květin, už nikdy si nebudu zpívat písničky, nosit hezké šaty! Už napořád budu jenom mňoukat v šedobílém kožíšku!”
“Pepino, Pepinko,” rozlehlo se prázdnou ulicí. “Pepinko, my ji našli, našli jsme ji!” Po ulici běžely Terezka s Nikolkou.
Jedna přes druhou zadýchaně vyprávěly, kde dnes byly na výletě, a co všechno viděly, zažily, a jak na poslední chvíli uviděly malou smutnou kočičku, osamocenou ve velké kleci.
Pepina se rozzářila. Že by se jí přece jen podařilo na poslední chvíli svou chybu odčinit? Položila tlapku na duhový kamínek v náhrdelníku – a zmizela děvčatům z očí.
Terezka se odmlčela v půlce slova. Podívaly se s Nikolkou na sebe, vzaly se za ruce a pomalu šly zpátky domů.
————-
Mezi klecemi zvířecího útulku se neslyšně pohybovala šedobílá kočička. To Pepina přebíhala od jedné klece ke druhé, a hledala smutnou kočičku. Měsíc už svítil vysoko na nebi, když konečně doběhla k té polední kleci.
“Mňau,” tiše pozdravila smutné stvořeníčko. Pak přiložila duhový kamínek k zámku dveří. Jemně to cvaklo, zámek se odemkl a dvířka otevřela. Smutná kočička váhavě s kulháním vyšla ven.
“Mňau,” znovu ji pozdravila Pepina. Znovu se dotkla tlapkou duhového kamínku, a rázem se obě kočky ocitly na okně babiččina domku.
Kočka Pepina se smutné kočičce moc omlouvala. Jak moc je jí to líto, že jí ublížila a že už nikdy nic podobného neudělá. Naopak, bude všem zvířátkům jen pomáhat. Pak se jí znovu dotkla kamínkem – a nožička druhé kočičky se okamžitě uzdravila. Taky špinavé skvrny se vyčistily a ztratily nehezkou blátivou barvu. Zůstaly jen stříbrně šedivé. Přesně takové, jako měla kočka Pepina.
“Zůstaň tady, u babičky,” prosila Pepina druhou kočičku. “Já se vrátím do pohádkové krajiny, babička by tu zůstala sama!”
Babička zrovna v té chvíli vstala a šla se podívat z okna. Jejda, ta se lekla, když najednou na okenním parapetu viděla dvě stejné kočky! Překvapením zamrkala – a ulevilo se jí. Venku na okně seděla kočka jen jedna.
“Pojď přece dovnitř, ty uličnice jedna,” hubovala trošku a otevřela dveře. Ani si nevšimla, že přiběhla kočička bez obojku z barevných kamínků.
Pepina zatím už stála u šedé skály.
“Ani jsem se nestačila rozloučit s Terezkou a Nikolkou,” vzpomněla si. “Tak moc mi pomohly. Třeba se ještě někdy uvidíme! Chtěla bych jim poděkovat!”
Pak ťukla naposledy tlapkou do rovné skalní stěny, ta se otevřela, Pepinka jí prošla a jako dívka vkročila na zelenou louku. Vrátila se domů.

Pro Nikolku a Terezku
Možná si někdo všiml, že o barevných kamíncích toho moc v pohádce psáno není. Že by byly zbytečné? Nebo že by…..

10 thoughts on “O zatoulané kočičce 2.

  1. Dneska jsem Martince přečetla celou zatoulanou kočičku, celou dobu poslouchala, ani nedutala, první její otázka byla”a bude další pokračování?”.
    Moc se jí líbila.

  2. Tetičko Matyldo, děkuji za krásnou pohádku. Také jsem měla kočičku Míšu, ale už před dvěma leta odešla do kočičího nebe, je mi po ní moc smutno. Jinou kočičku už nemohu mít, z mnoha důvodů. Stýská se mi po kočičím předení.

    1. Dámy, já vás všechny vítám na blogu 🙂 Udělaly jste mi velikou radost, že jste sem našly cestu a že se vám u mne líbí 🙂

  3. Nebo,že by………..( třeba ) Bylo další pokračování ? Tohle je moc hezké počteníčko a vůbec mi nevadí ,že už nejsem dítě-nebo,že by………….už zase ano ? Díky Matyldo.

  4. Děkuji Matyldo za krásné čtení, udělala jsem si k tomu mátový čaj, je tu klid a já jsem v pohádce celá ponořená. Není nad to si večer přečíst něco pěkného a uklidňujícího :-).

  5. Krásný příběh. Já se vždycky tak začtu, že přestávám vnímat okolí. Děkuji Vám Libuško za krásné, čisté pohádky.

Napsat komentář: babicka11 Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *