Pohádka do kolébky – Liduška, opička a zrzavý kocour

Pohádka do kolébky – Liduška, opička a zrzavý kocour

Nad městským parkem v Petřvaldu třikrát zakroužila velká vrána. Pak se posadila na větev košaté lípy, třikrát poskočila, třikrát klovla do kmene stromu, vznesla se a zase odletěla.
„Babi, co to bylo?“ kulila oči malá holčička na pěšině.
„To je jen vrána,“ ohlédla se za odlétajícím ptákem babička. Vzala vnučku za ruku a obě odešly k houpačkám.
„Uá, uá,“ rozkřičelo se na světě nové miminko. Narodila se holčička Liduška.
………………………
V pohádkové říši hraček se otevřely dveře od velkého sálu a hračky se nahrnuly dovnitř.
„Narodili se holčičky i chlapečci!“ radovaly se, když spatřily bílý ubrus s modrými i růžovými slony na zasedacím stole.
Předseda Hračkové komise zaťukal kladívkem, aby všichni zmlkli, a povstal.
„Všechny vás tu vítám, ano, dnes budeme vybírat hračky pro kluky i pro holčičky. Máme moc práce, tak buďte pěkně zticha, ať slyšíte, kdo byl vybrán.“
Pak vzal do rukou lejstro a začal číst.
„Pojedeme, pojedeme,“ radovaly se kostky, gumová kachnička, mrkací panenka, poštovní autíčko a další hračky.
„A co já?“ urazila se plyšová opička Janička. „Proč nepojedu já?“
„Nemůžou jet přece všechny hračky,“ vysvětloval jí předseda. „Možná tě vybereme do Vánočního balíčku.“
Opička se zamračila. Možná? Proč možná a proč až na Vánoce? Je přece hezká, milá a hlavně jemně plyšová, akorát tak na mazlení. A miminka se mazlí ráda! Pak se opička zamyslela. Po chvíli se otočila a nepozorovaně zmizela ze sálu.
Skupinka vybraných hraček stála u Poštovního autíčka a netrpělivě se pošťuchovala.
„Já se na to své miminko tak těším,“ kvákla žlutá kachnička.
„Nezdržuj,“ postrčila ji hrkávka, „nastupuj, ať už jedeme!“
„Je tu nějak málo místa,“ bručel nespokojeně malý medvídek.
„Máš moc tlusté bříško,“ smály se mu ostatní hračky a tlačily se za ním. Když se už všechny pohodlně usadily, nakoukl do autíčka Předseda.
„Všichni připravení?“ zeptal se a pak mávl. Autíčko nastartovalo a pomalu se rozjelo. Vůbec nikdo si nevšiml, že je mezi nimi někdo navíc. V jednom rohu se krčila malá hnědá opička.
Autíčko muselo ujet dlouhou cestu. Jelo přes devatero údolí a devatero hor, přes zelené louky i hustý les. Konečně se dostalo až do světa lidí. Tam zatroubilo, aby hračky věděly, že jsou v cíli. A pak už jen krátce zastavovalo tam, kde měli v rodině nové miminko. Pokaždé vznikla malá tlačenice, jak se vybrané hračky tlačily ven a hubovaly ty ostatní, aby jim nepřekážely. Jedné takové tlačenice opička využila a opět nenápadně vyskočila ven.
…………………….
Na modré obloze září sluníčko. Pod ním na parapetu pootevřeného okna jednoho z domků sedí zrzavý kocour a zvědavě nakukuje dovnitř. Co se to tam děje?
V pokoji je ticho. Spí tam v postýlce malé děťátko a vedle postýlky stojí dva kluci. Honzík a Mikulášek si prohlížejí novou sestřičku Lidušku.
„Je moc maličká,“ špitl po chvíli Miku.
„Hm,“ broukl Honzík a dál si prohlížel miminko. „Je malá, ale maminka říkala, že mimina rychle rostou.“
Kluci se na novou sestřičku moc těšili. Budou z nich starší bráchové! A to je velmi důležitá funkce. Starší bratr toho už tolik umí! Ví, že kamna pálí, voda teče a míč poskakuje. Umí číst, počítat a namalovat hezký obrázek. A spoustu jiných, důležitých věcí, které můžou malou sestřičku naučit.
Jenom je teď zaskočilo, že miminko je ještě menší, než si dovedli představit.
Holčička v postýlce se zavrtěla, protáhla a znovu usnula. Maminka otevřela dveře a usmála se.
„Kluci, hlídáte Lidušku? Teď už pojďte k obědu!“
Honzík opatrně pohladil miminko po ručičce, Miku vzal z poličky s vyskládanými hračkami plyšového medvídka a opřel ho do rohu postýlky
„Aby tu nebyla sama,“ zašeptal.
…………………….
Jen co všichni odešli, v pokoji něco zašramotilo.
Hop … a na postýlku vyskočila opička Janička. Chvilku se houpala na pelesti a při tom si prohlížela miminko. Holčička se jí moc líbila. Už se těšila, až bude trochu větší a budou si moci spolu hrát. Usmála a jemně zabroukala. Miminko v postýlce pohnulo ručkama, trošičku se zavrtělo a spalo dál. Opička se ještě jednou zhoupla a rozhlédla se. Musí se někam schovat, utekla přece z Pohádkové říše. Sama teď neví, co bude dál.
Náhle se Janička prudce ohlédla. Co se to tam za ní pohybuje?
Na okně sedí velký zrzavý kocour a mračí se.
……………………………….
U oběda kluci breptali jeden přes druhého – jak je Liduška maličká, jak se jim líbí, co ji všechno naučí.
„Já pro ni vyrobím…“ začal nadšeně Mikulášek, ale táta ho přerušil.
„Teď jez, Miku,“ řekl přísně. „Povídat budeme až po obědě!“
„Uá, uá,“ ozvalo se nečekaně z dětského pokoje. Maminka vstala od stolu a šla se na ni podívat.
Holčičku znovu uspala a vrátila se zpět.
„Něco ji asi polekalo, nevím. Nechám pootevřené dveře. Honzíku, Miku, běžte si hrát do svého pokoje, abychom ji zbytečně nebudili. Miminko potřebuje hodně spát, aby dobře a rychle rostlo.“
Oba kluci po obědě opatrně procházeli kolem pootevřených dveří pokoje, kde spala jejich malá sestřička. Miku se u nich zastavil a škvírou nahlédl dovnitř.
„Spí,“ zašeptal při pohledu na tichou postýlku. Honzík si stoupl na špičky, aby mu viděl přes rameno, a pak rovněž šeptl.
„Kocour Zrzoun Drzoun – sedí na okně!“
Kocour ale kluky také zahlédl. Zaprskal a seskočil z okna do zahrady.
Honzík i Miku si hráli ve svém pokoji. Miku kreslil obrázek, Honzík stavěl ze stavebnice a při tom si povídali. V celém domě vládl klid a pohoda.
Náhle se domem rozlehl nějaký rachot následovaný vylekaným pláčem děťátka. Máma a táta se rozběhli do pokojíčku, kluci okamžitě jim v patách. Okno bylo otevřené dokořán, pod ním rozbitý květináč.
„Zatrápený kocour,“ zahuboval táta, protože si stačil všimnout, jak oknem mizí Zrzounův ocásek. „To on shodil ten květináč a maličkou vzbudil!“
Táta zametl střepy a hlínu a maminka miminko uklidnila, opět přebalila a nakrmila. Liduška už zase spí.
Jenomže jen co se všichni zase rozešli, pláč se ozval znovu. A znovu. A ještě jednou. Maminka se na holčičku pokaždé přišla podívat, ale holčička vždy už spinkala a ze sna se usmívala.
„To je divné,“ kroutila maminka hlavou. „Je normální, že miminka pláčou. Ale ta naše holčička křičí pokaždé jen chviličku a hned zase spinká.“
„My jsme se byli také na ni podívat, a na okně zase seděl Zrzoun Drzoun,“ ozval se Honzík.
„Já to okno raději zavřu,“ dumala maminka. „Aby ji snad kocour nepoškrábal!“
………………………………..
Opička Janička vykoukla ze své skrýše za postýlkou. Už jsou konečně zase všichni pryč? Může se pohoupat na pelesti? Je tak ráda, že maminka okno zavřela. Už nemusí dávat pozor, aby zrzavý kocour nevskočil do pokoje. Bála se stejně jako maminka, aby kocour miminku neublížil. Je pořád takový zamračený. Sedí na okně, z hrdla se mu ozývá temné vrnění a občas se protáhne s vytaženými drápky. Janička má o děťátko obavy. Pokaždé proti Zrzounovi vyskočila a snažila se ho zahnat. Zatím se jí to naštěstí daří. Jen škoda, že to hluboké výhružné vrnění Lidušku budí a ona ji musí uspávat. To se vždycky přitulí k její jemné tvářičce a tiše brouká. Když se na holčičku přijde maminka podívat, Liduška už zase spí a opička je schovaná.
Teď Janička vyskočila, rozhoupala se na pelesti a udělala veletoč. A ještě jeden…
Bum bum bum – skleněná tabule v okně se rozdrnčela. Sedí tam Zrzoun, mračí se ještě víc a buší do skla tlapkami. Janička se vyděsila, zapomněla se držet a spadla. Přistála těsně vedle hlavičky malé Liduška. Jejej, ta se polekala. Okamžitě spustila silný křik. Maminka rozrazila dveře, kocour mžikem zmizel z okna a Janička se jen tak tak stihla schovat se za pelest postýlky.
„Pšš, pšš,“ kolébá maminka miminko v náručí. „Co tě tak polekalo? Neboj, neboj, já tě nedám!“ Křik vylekaného děťátka pomalu slábl. Liduška ještě několikrát vzlykla, pak zavřela uplakaná očka a znovu usnula. Maminka ji starostlivě položila do postýlky a ohlédla se po tatínkovi a obou klucích. Protože i oni slyšeli vylekaný pláč a běželi se podívat, co se miminku přihodilo.
„Už zase spinká. Co to toho zrzouna napadlo? Slyšela jsem, že buší do okna a viděla ho, jak utíkal. Ještě že to okno bylo zavřené. Pojďte, kluci, malá už zase spí, ať ji nevzbudíme.“
Honzík i Mikulášek se vrátili svého do pokoje. Ale hry je už přestaly bavit. Seděli na podlaze na koberci a povídali si. Pak se domluvili. Přijdou na to, proč jejich malá sestřička pořád poplakává i proč kocour pořád sedí na okně. Neušlo jim, že se Zrzoun na tom okně moc mračí.
Oba se potichoučku vplížili do pokojíčku a schovali se za křeslo, v němž maminka s miminkem obyčejně sedávala.
Dlouho se nic nedělo. Liduška dál klidně spala. Kluky to už přestalo bavit a začali se nudit. Honzík se zavrtěl a při tom nechtě strčil do Mikuláška. Miku mu to okamžitě vrátil. Honzík ztratil rovnováhu a vrazil do postýlky. Ta se zachvěla a a okamžitě se z ní ozvalo:
„Uá, uá!“
Liduška se probudila. Ale co to? Něco zašustilo a ozvalo se – “hají, hají!“
Pláč zmlkl. Liduška opět spí.
„Co to bylo?“ zašeptal Honzík stále ještě přikrčený za křeslem.
„Nevím,“ odpověděl Miku, opatrně vystrčil hlavu a rozhlédl se.
V pokoji nikdo nebyl. Jen záclonka za postýlkou se jemně chvěla.
„Koukej,“ zamířil Miku prstem. „Tam něco je!“
Kluci vylezli z poza křesla a po špičkách se k postýlce přibližovali. Miku se sklonil a podíval se pod ni, ale nic tam nebylo. Honzík natáhl ruku a odtáhl záclonku. Tam není také nic.
Kluci zaraženě stáli a nevěděli, co dál.
„Řekneme to mámě a tátovi, co jsme slyšeli,“ stále šeptem pronesl Miku.
„Jo,“ a Honzík už chtěl odejít, když ho něco napadlo. Stoupl si znovu na špičky a nahlédl do škvíry mezi postýlkou a zdí.
„Miku, Miku, tady něco je!“
Opravdu, ve škvíře je zapadlá nějaká malá chundelatá kulička. Klukům to dalo docela práci ji odtud vytáhnout. Společnými silami se to ale nakonec podařilo a překvapený Honzík držel v ruce plyšovou opičku v růžových šatičkách. Miku se po ní natáhl a chtěl ji Honzíkovi vzít. Jenže jakmile s ní trochu škubl, ozvalo se – „hají, hají!“
„Jú,“ užasle vydechli najednou oba kluci. Miku popadl opičku a běžel s ní za maminkou. Honzík těsně za ním.
„Mami, maminko, podívej, co jsme našli!“
Maminka si plyšovou hračku důkladně prohlížela. Při tom jí náhodou zmáčkla jednu pacičku – a opička promluvila … „hají, hají!“
„To opička tu naši maličkou asi pokaždé uspala,“ točila jí maminka opičkou v ruce. „Ale jak se ale za tu postýlku dostala?“
Nikdo si to neuměl vysvětlit. Nakonec maminka s tátou usoudili, že ji asi Lidušce přinesla nějaká návštěva a opička za postýlku náhodou zapadla.
Janička jim to nepoví. Je to přece jen plyšová hračka! Neřekne jim to ani kocour Zrzoun. Stále sice sedává na okně a nahlíží dovnitř. Kluci si ale brzy všimli, že už se tak nemračí, dokonce to vypadá, jako by se usmíval.
Zrzoun ví své. Už se s Janičkou domluvili a všechno si vysvětlili. Kocour měl také o miminko obavy. Nevěděl, kdo Janička je, ani kde se tam vzala. Bál se, aby malé holčičce neublížila a tak pořád hlídkoval na okně.
Teď už jsou s Janičkou kamarádi a občas si spolu povídají.
Jejich řeči ale rozumí jen malá Liduška. Má je ráda oba, a když jsou oba někde poblíž, spinká se jí nejlépe.
Opička už také ví, že Předseda se na ni za její neposlušnost už nezlobí. Protože i on ví, jak moc má malou hplčičku ráda. Jak se ji snažila chránit a pěkně uspávala.

Tahle pohádka je pro mou vnučku Lidušku a její dva velké bratry

8 thoughts on “Pohádka do kolébky – Liduška, opička a zrzavý kocour

Napsat komentář: Bertice Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *