Kdo to tady zlobí?

Na dřevěném plotě seděl malý mourovaný kocourek a plakal.
“Mňau, mňau,” naříkal a volal o pomoc.  Ale nikdo ho neslyšel. Kocourek Mourek si předními tlapkami protřel oči a ještě jednou hlasitě zavolal. “Mňáu!”
Pak se pomalu začal šourat po dřevěných laťkách ke keři, jehož větve dosahovaly až k horní hraně plotu. Seskočil na jednu z větví a slezl po ní až dolů do zahrady. Pod keřem se stočil do klubíčka a tiše ležel s hlavičkou na položenou na předních packách. Bylo mu smutno. Zabloudil, nevěděl, kde je a měl hlad.
Najednou kocourek zvedl hlavičku. Něco se děje?
——————–
“Sebastiane, Sebastiane,” volala maminka, “počkej přece! Zapomněl sis obléci svetřík!”
Ale klouček nečekal. Běžel přes zelený trávník přímo ke keřům u plotu, k velkému pískovišti. Má dnes tolik práce, oblékání ho jen zdržuje!
Maminka se chviličku s úsměvem koukala za chlapcem, pak povzdychla, malinko zavrtěla hlavou a vydala se za ním. Nedbala, že se hošík brání, a svetr mu oblékla.
“Kdybys prochladl, mohl bys onemocnět.” řekla trochu přísně. “A pak by sis vůbec nemohl venku hrát!”
Sebastian se mrzutě podvolil. Konečně měl volné ruce, a tak se hned dal do práce.
Na okraj pískoviště postavil svého koníka na kolečkách, na oranžovou nákladní tatrovku naložil kupu písku, a už ji veze z jednoho rohu pískoviště do druhého. A ještě jednou, a do třetice.
“Postavím tady garáž,” vysvětloval klouček koníčkovi. “A tobě udělám taky domeček, abys tady mohl bydlet. Ale až potom. Napřed garáž a silnici!”
Velkou hromadu písku lopatkou pořádně uplácal a začal hloubit první tunel. Uf, to byla námaha, než byla garáž hotová. Tak, a teď silnici.
>V tom ho z usilovné práce vyrušilo volání.
“Sebastiane, Sebíku, pojď sem, přijela teta Pavla!”
Chlapec odhodil lopatku a běžel za maminkou. Tetu Pavlu má moc rád. Teta si s ním hraje, vypráví mu pohádky a vůbec, je s ní legrace.
Pískoviště osamělo. Chvíli bylo ticho, jen někde v koruně rozkvetlé jabloně zpíval kos. Jen v křoví to trochu zašustilo a zapraskalo, to asi jak vítr pohyboval větvemi.
>————————–
“Teto, pojď, ukážu ti to,” vedl Sebastian tetu k pískovišti, “já stavím velkou garáž, moc velikou. Pro všechna moje autíčka! A postavím jim silnici, a koníčkovi taky, bude tam mít ohradu a …”
Hošík se najednou zastavil, vykulil oči a ztratil řeč.
>Nová garáž je celá pobouraná, písek rozhrabaný, tunely zasypané. Po celém pískovišti jsou stopy nějakých ťapiček.
“Teto, teto, on mi to někdo zboural!” a Sebastian se rozplakal. Tak moc se snažil, garáž mu dala tolik práce, a teď je to všechno pobořené.
Teta Pavla se mračila. Kdo to tady byl? Kdo to Sebíkovi všechno zničil? Copak tohle se dělá? Naklonila se nad pískoviště a prohlížela si stopy. Pak se otočila ke kloučkovi a tajuplně řekla.
“Sebíku, počkej, neplač. My toho neplechu odhalíme!”
Sebastian si dlaní otřel oči a nedůvěřivě se na tetu koukl.
“Teto, my jsme detektivové?”
“Jasně,” ujistila ho teta. “Už nebreč, pojď se schovat. Ten loupežník zase přijde!”