Pohádka na přání – Kdo to tady zlobí? – Pro Sebastiana

Pohádka na přání – Kdo to tady zlobí? – Pro Sebastiana

Kdo to tady zlobí?

Na dřevěném plotě seděl malý mourovaný kocourek a plakal.
“Mňau, mňau,” naříkal a volal o pomoc.  Ale nikdo ho neslyšel. Kocourek Mourek si předními tlapkami protřel oči a ještě jednou hlasitě zavolal. “Mňáu!”
Pak se pomalu začal šourat po dřevěných laťkách ke keři, jehož větve dosahovaly až k horní hraně plotu. Seskočil na jednu z větví a slezl po ní až dolů do zahrady. Pod keřem se stočil do klubíčka a tiše ležel s hlavičkou na položenou na předních packách. Bylo mu smutno. Zabloudil, nevěděl, kde je a měl hlad.
Najednou kocourek zvedl hlavičku. Něco se děje?
——————–
“Sebastiane, Sebastiane,” volala maminka, “počkej přece! Zapomněl sis obléci svetřík!”
Ale klouček nečekal. Běžel přes zelený trávník přímo ke keřům u plotu, k velkému pískovišti. Má dnes tolik práce, oblékání ho jen zdržuje!
Maminka se chviličku s úsměvem koukala za chlapcem, pak povzdychla, malinko zavrtěla hlavou a vydala se za ním. Nedbala, že se hošík brání, a svetr mu oblékla.
“Kdybys prochladl, mohl bys onemocnět.” řekla trochu přísně. “A pak by sis vůbec nemohl venku hrát!”
Sebastian se mrzutě podvolil. Konečně měl volné ruce, a tak se hned dal do práce.
Na okraj pískoviště postavil svého koníka na kolečkách, na oranžovou nákladní tatrovku naložil kupu písku, a už ji veze z jednoho rohu pískoviště do druhého. A ještě jednou, a do třetice.
“Postavím tady garáž,” vysvětloval klouček koníčkovi. “A tobě udělám taky domeček, abys tady mohl bydlet. Ale až potom. Napřed garáž a silnici!”
Velkou hromadu písku lopatkou pořádně uplácal a začal hloubit první tunel. Uf, to byla námaha, než byla garáž hotová. Tak, a teď silnici.
>V tom ho z usilovné práce vyrušilo volání.
“Sebastiane, Sebíku, pojď sem, přijela teta Pavla!”
Chlapec odhodil lopatku a běžel za maminkou. Tetu Pavlu má moc rád. Teta si s ním hraje, vypráví mu pohádky a vůbec, je s ní legrace.
Pískoviště osamělo. Chvíli bylo ticho, jen někde v koruně rozkvetlé jabloně zpíval kos. Jen v křoví to trochu zašustilo a zapraskalo, to asi jak vítr pohyboval větvemi.
>————————–
“Teto, pojď, ukážu ti to,” vedl Sebastian tetu k pískovišti, “já stavím velkou garáž, moc velikou. Pro všechna moje autíčka! A postavím jim silnici, a koníčkovi taky, bude tam mít ohradu a …”
Hošík se najednou zastavil, vykulil oči a ztratil řeč.
>Nová garáž je celá pobouraná, písek rozhrabaný, tunely zasypané. Po celém pískovišti jsou stopy nějakých ťapiček.
“Teto, teto, on mi to někdo zboural!” a Sebastian se rozplakal. Tak moc se snažil, garáž mu dala tolik práce, a teď je to všechno pobořené.
Teta Pavla se mračila. Kdo to tady byl? Kdo to Sebíkovi všechno zničil? Copak tohle se dělá? Naklonila se nad pískoviště a prohlížela si stopy. Pak se otočila ke kloučkovi a tajuplně řekla.
“Sebíku, počkej, neplač. My toho neplechu odhalíme!”
Sebastian si dlaní otřel oči a nedůvěřivě se na tetu koukl.
“Teto, my jsme detektivové?”
“Jasně,” ujistila ho teta. “Už nebreč, pojď se schovat. Ten loupežník zase přijde!”

Vzala kluka za ruku a šli pryč. Ale jen za roh. Tam se zastavili a nenápadně pískoviště pozorovali.
————–
Chvíli se nic nedělo. Všude byl klid. Sluníčko stále svítilo, na rozkvetlé jabloni dál zpíval kos a v květech bzučely včelky.
Sebastian se otočil k tetě a chtěl něco říct, ale teta mu položila ruku na pusu.
“Pssst,” zašeptala tichounce.
Sebík se otočil zpět k pískovišti – a vykulil oči.
Z křoví právě vykoukla malá mouratá hlavička. Kocourek se pátravě rozhlédl okolo, a když byl všude klid, pomalu se šel podívat, co je na pískovišti nového. Procházel se sem a tam, občas hlavičkou strčil do trosek zbořené garáže a tlapkou rozhrabal písek. Vypadal u své činnosti tak důležitě, jako nějaká stavební kontrola, že se teta ani Sebík neudrželi a vyprskli smíchy. Hup, a kocourek zase zmizel v křoví.
“Teto, to bylo koťátko, teto, to všechno zbořilo koťátko,” smál se Sebastian a teta Pavla se smála s ním. Jejich smích uslyšela i maminka a vyšla na dvorek zjistit, čemu se ti dva tak smějí.
>Než jí to teta s kloučkem vysvětlili, zvědavý kocourek opět vystrčil hlavu z křoví. Zadíval se k nim a pak žalostně mňoukl.
“Mňau, mňau, já jsem se ztratil a mám hlad!”
Teta pochopila, co koťátko říká. Spolu se Sebíkem nachystali mističku a nalili do ní mléko.
“Ty jsi se ztratil,kocourku, viď?” zeptala se maminka.
“Mňau,” řeklo koťátko.
“Maminko, nechejme si ho,” prosil Sebastian. Maminka zaváhala. Kocourek se jí přitulil k noze a zase mňoukl. Maminka se zasmála a tak kocourek Mourek už na dvorečku zůstal.
Líbilo se mu tam. Často si se Sebastianem hrál, pomáhal mu na pískovišti hloubit tunely, i tu garáž spolu nakonec postavili. Za to ho Sebík povozil na dřevěném koníčkovi.
Stali se z nich nejlepší kamarádi.
—————–
Sebík je ještě opravdu maličký. Budou mu teprve dva roky. Ale snad se mu pohádka bude líbit, až trochu povyroste 🙂
Pavlo, nakreslí vám kamarádka k pohádce obrázky? Aspoň jeden  🙂

9 thoughts on “Pohádka na přání – Kdo to tady zlobí? – Pro Sebastiana

  1. Jeeeee, moooooc děkuji za krásnou pohádku pro synovce! Zhltla jsem ji jedním dechem, jak jsem chtěla vědět, jak to celé dopadne 🙂 Ještě jednou moc děkuji, už se těším, až pohádku Sebíkovi přečtu…. Krásný večer!
    PS: kamarádce napíšu 🙂

  2. Opět krásná pohádka, líbí se mi moc. Ve Vašich pohádkách je taková lehkost, že se dětem musí určitě líbit. Mojím vnoučátkům určitě.

    1. Bobalko, díky za pochvalu. Víte, já se o to opravdu cíleně snažím, aby pohádky byly “laskavé”. Ve světe okolo nás je tolik násilí, nenávisti, odcizení, proč to všechno přenášet do pohádek? Proč by aspoň ony neměly přinášet pohodu a klid? Nemělo by právě tohle být smyslem pohádek?

  3. Moc hezká pohádka, nedivím se, že se Sebík už nezlobil, když viděl svoji rozbořenou garáž, měl přece koťátko! A to všechny děti milují….

Napsat komentář: bobalka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *