Pohádka na přání – pro Terezku

Pohádka na přání – pro Terezku

O holčičce Terezce a autíčku Barborce

Na pouti bylo rušno. Všechny atrakce byly plné, odevšad se ozýval smích a výskot. Houpačky létaly až do oblak, starý dřevěný kolotoč vrzal a pískal, jak už ho bolela všechna kolečka. 
I na dětském autodromu bylo plno. Elektrická autíčka se míhala po dráze a okolo netrpělivě postával houf nedočkavých dětí. Čekaly, až se ozve houkačka, při které se všechna autíčka zastaví, a nastane velké střídání nadšených malých řidičů.  Autíčka byla pěkně barevná a každé bylo označeno písmenkem. Terezka je měla všechna spočítané. Bylo jich dohromady patnáct, a holčičce se nejvíc líbilo jedno hezky červené, s písmenkem B.
“Terezko, už budeš končit, půjdeme domů!” zavolala na ni babička.
“Babí, mně se ještě nechce,” bránila se Terezka a prudce zatočila volantem. Tak tak se vyhnula srážce s modrým autem. V něm seděl nějaký cizí kluk. Terezka si ho všimla už dřív. Pořád se mračil, schválně najížděl na auta ostatních dětí, a snažil se do nich co nejsilněji vrazit. V tom se už ale ozvala houkačka a autíčka se zastavila.  Babička na Terezku pokývla, a tak holčička povzdechla, autíčko pohladila a slíbila. “Já zítra zase přijdu!”
Autíčko souhlasně mrklo. Terezka si toho nevšimla. Přelezla přes okraj, podala babičce ruku a šly spolu domů.

Druhý den se Terezka babičky nemohla dočkat, a když konečně přišla, vyrazily hned za autíčky na pouť..
Už z dálky holčička vyhlížela, jestli je to její oblíbené červené autíčko volné. Ano, je, už to vidí! Zaradovala se, vyškubla se babičce a utíkala vpřed. Honem, než jí ho někdo obsadí!
Už je u něho! Zvedla nohu, aby nasedla – a bác. Někdo do ní prudce strčil. Terezka upadla. Když udiveně zvedla hlavu, aby se rozhlédla, co se to stalo, viděla, že v autíčku sedí ten protivný kluk. Ten, co včera schválně boural a najížděl do jiných.
“Já tu byla první,” vykřikla Terezka rozhořčeně. “Tys mne shodil!”
Kluk nic, jen se zlomyslně ušklíbl. Na holčičku se ani nepodíval. Ozval se hlasitý signál a auta okolo se začínala rozjíždět. I zlobivý kluk začal kroutit volantem. Ale auto nic. Světla se nerozsvítila, neozval se hlasitý bzukot, oznamující, že auto je připravené k rozjezdu. Dareba usilovně mačkal páky, tiskl tlačítka. Auto se nehnulo. 
“Tak si sem vlez,” zamračil se nakonec uličník. “Beztak je to pokažené!” 
Terezka u červeného autíčka osaměla. Trochu smutně ho pohladila a zeptala se.
“Ty jsi nemocné? Něco tě bolí?” a pak se otočila a chtěla odejít. Jenže někdo tichounce zavolal. “Terezko!” 
Terezka se otočila a vykulila oči. Autíčko mělo rozsvícená světla a jako by se usmívalo. Holčička honem nasedla a zmáčkla pedál. Autíčko se potichu rozjelo.
“Nejsi pokažené, tys nechtělo vozit toho kluka?” radovala se Terezka.
Autíčko souhlasně zamrkalo světly. 
“Nelíbí se mi zlobivé děti. Shodil tě na zem, mohl ti ublížit!” zazněl tichý hlásek. “Rádo vozím tebe!”
Terezka byla nadšená. Vozila se v autíčku skoro celé odpoledne a taky mu dala jméno. 
“Když máš písmenko B, jmenuješ se Barborka,” rozhodla. A Barborka byla moc ráda, jméno se jí líbilo. Takhle si spolu povídaly celé odpoledne. Babička jen kroutila hlavou, že nemůže Terezku dostat na jiné atrakce na pouti. Ale nezlobila se. Seděla spokojeně na lavičce a vyhřívala se na sluníčku. 
Za to se vztekal někdo jiný. To opodál stál ten zamračený kluk. To přece on byl v autíčku první! Jak to, že nechtělo jet? Nebylo přece pokažené, vozí se v něm ta malá holka! Celé odpoledne v něm sedí, a jeho tam vůbec nepustí! 
Pak se ale zlomyslně usmál. Něco ho napadlo.
Když druhý den dopoledne přišla Terezka s babičkou na pouť, byl autodrom zavřený a okolo stáli rozčilení lidé. 
Někdo v noci přelezl bránu a poničil všechna elektrická autíčka. Všechna byla poškrábaná, některá měla i rozbitá světla a pořezaná sedadla. 
Nejhůř ze všech dopadla Barborka. Pan opravář chodil kolem ní a vážně pokyvoval hlavou
“Nevím, nevím,” řekl nakonec. “Tohle auto má rozbitý i motor, už asi nepůjde opravit. Asi bude nejlepší ho poslat do šrotu!”
“Kam ho chtějí poslat?” zeptala se vyděšeně Terezka babičky. “To je nějaká nemocnice pro autíčka?”
“Kdepak, Terezko,” povzdechla si babička. “Je to něco podobného, jako když doma sbíráme třeba starý papír a pak ho odneseme do sběrny, víš? Tohle auto pošlou taky do takové sběrny. Ale neboj se,” chtěla babička holčičku utěšit, “určitě sem dají nějaké nové auto, ještě hezčí než tady toto!”
“Ne, babi, ne,” vykřikla Terezka, “babi, ať Barborku neposílají pryč! Babi, babičko, prosím! Barborka je kamarádka, nemůžou ji poslat pryč!”
A Terezka se rozplakala.  
Pan opravář se podíval na plačící Terezku a zamračil se. Neměl rád, když děti na pouti plakaly. Tady se mají děti smát a výskat!  Proto se poškrabal za uchem, zamyslel a pak pomalu řekl.
“No, možná bych něco věděl!”
Pak se k babičce naklonil a něco jí potichu povídal.
Všechno to trvalo několik dní. Pan opravář a Terezčin dědeček se spolu zavřeli do dílny a tam se dali do práce. Terezka nedočkavě poskakovala kolem zavřených dveří, ale děda ani pan opravář ji dovnitř nepustili. 
“Kdo je moc zvědavý, bude brzy starý,” odbývali holčičku a při tom se tajemně usmívali. “Můžeš nám zatím tady za dveřmi něco zazpívat, aspoň  ti uteče čas!”
Terezka už přezpívala všechny písničky, které znala. Zrovna se opakovaně chystala spustit písničku z filmu Ledové království, když v tom se dveře od dílny pomalu začaly otevírat. A v nich se objevila – Barborka. Krásná, červená, jako nová. 
Děda s panem opravářem opravili sedačky, vyměnili pedály, světla a celé autíčko znovu natřeli na červeno. Autíčko už nebylo na elektriku, ale šlapací. 
Terezka jásala. Chytila dědu kolem krku, dala jemu i panu opraváři pusu a ještě jim pěkně poděkovala. Pak honem vlezla do autíčka a začala šlapat na pedály. To bylo pozdvižení, když vyjela na dětské hřiště! Všechny děti se seběhli a Barborku obdivovaly.
Jenom zlobivý kluk stál v rohu hřiště a mračil se. Měl taky proč. Auta na autodromu si moc dobře pamatovala, kdo jim tak ublížil. Když do nich nasedl, ani jedno se nepohnulo, jen s ostatními dětmi jezdily vesele dál. Dokonce ani houpačka se nehoupala, a když si sedl na kolotoči na dřevěného koně, kolotoč se najednou pokazil, a nechtěl se točit, dokud kluk zase neslezl.
Několikrát to ještě zkusil a když se znovu a znovu přesvědčil, že se zlobou a ničením nic nezmůže, musel, i když nerad, z pouti navždy odejít. Žádnému z dětí nescházel, a autíčka, houpačka i kolotoč rozdávaly dětem radost ještě mnoho a mnoho dnů. A když všechny pouťové atrakce odjely do jiného města, Terezka se ve svém šlapacím autíčku i nadále proháněla po parku a měla velkou radost, že to všechno dobře dopadlo.
——————-
Terezce jsou taky čtyři roky a zřejmě má ráda celý svět. Ale podle babiččina popisu si myslím, že má přece jen nejraději auta  🙂

14 thoughts on “Pohádka na přání – pro Terezku

  1. Terezku sice nemáme, ale myslím, že ta se nebude zlobit, když si dovolím použít jméno naší okaté holčičky, která jezdí moc ráda na čemkoliv, i na autíčkách na autodromu. PA pohádku jí přečtu.

  2. Terezce se pohádka líbila a chtěla ji přečíst 2x za sebou. To ona dělá. Když se jí něco líbí, tak to musí slyšet, nebo vidět víckrát. A protože ji má i doma, tak už ví, co bude následovat a tak mi napovídá :-).

    1. Blaju, v této chvíli v počtu za tento měsíc komentářů vedete, třeba bude ta příští Pohádka na přání právě pro tu vaši neteř 🙂 Byla by ráda?

  3. Už mám pohádku vytištěnou…je to paráda, ta pohádka. To bude Terezka koukat, pohádky má moc ráda. Ještě jednou děkuji.

  4. Určitě ano, napíši … 🙂

    Taky bych Vám chtěla popřát k dnešnímu svátku všechno to nej nejlepší, hlavně hodně zdraví, optimismu a pohody. Ať Vám taky jde stále to krásné psaní a povídání pro nás pro všechny. Díky.

  5. Tedy – to je krásná pohádka a hezky dlouhá, ta musela dát práce … já nic měnit nechci, je to paráda a Terezce se bude určitě líbit. Ještě si ji vytisknu a až přijede, tak jí to přečtu a dám domů. To budou koukat i její rodiče. Ano, auta, autobusy, vlaky – vedou nad panenkami. Krásně jste to vystihla a moc pěkně napsala. Moc děkuji. Objevil se tam i cizí zlobivý kluk. Ten figuruje i ve školce, všude chce být první i za cenu, že jiné děti porazí, nebo je štípe do ruky. Terezka si to ale nenechala líbit a vrátila mu to. Už to prý nedělá, asi se zalekl odplaty. Určitě nepomohlo jen tytyty! od paní učitelky…
    Tak ještě jednou – moc moc díky, mám radost. 🙂

    1. Babičko11, tak to mám taky radost, že se vám to líbí 🙂 A budu moc ráda, když mi napíšete, jak se pohádka líbila Terezce 🙂

  6. Babičko11, doufám, že se pohádka Terezce bude líbit. Pokud budete chtít vložit nějaký svůj obrázek (fotku Terezky nebo třeba její obrázek auta či něco podobného), napište sem, ozvu se vám na mail. 🙂 Taky napište, pokud byste potřebovala upravit postavu dědečka nebo písničku. Chci, aby se pohádka Terezce opravdu líbila 🙂

Napsat komentář: M Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *