Dřevorubci

Dřevorubci

Lesem se nesl hlasitý křik sojky Báry.
„Pozor, pozor, nebezpečí,“ pokřikovala a varovala tak všechna zvířátka. V lese nastalo ticho. Ptáčci přestali zpívat a přikrčili se na větvičkách, liščata se honem schovala do nory, i srneček Tonda a malý zajíček zbystřili.
Ale netrvalo to dlouho a zvířátka se uklidnila. Žádné nebezpečí nehrozí, to jde lesem jen pan hajný. Pohvizduje si, rozhlíží a v ruce drží nějakou divnou věc. Takový lesklý váleček, občas s ním zatřepe, něco zmáčkne a váleček zasyčí.
Srneček Tonda vystrkoval hlavičku z křoví a s údivem pozoroval pana hajného. Co to jenom dělá? Ani mu nevadlo, že pan hajný si ho povšiml a jeho zvědavosti se zasmál. Věděl, že je v bezpečí, protože pan hajný se o celý les stará. Aby v zimě měla zvířátka co jíst a v létě je nikdo zbytečně neplašil. Aby stromy byly zdravé a nenapadli je lesní škůdci, aby v lese zbytečně dlouho neležely stromy vyvrácené vichřicí.
A tak teď Tonda sleduje pana hajného, jak chodí po lese, pobrukuje si a občas mává tou divnou věcí. Pokaždé to znovu zasyčí a, koukejme se, diví se Toník. Na stromech vždycky zůstane červená značka.
„Díváš se, jak značím stromy?“ oslovil v dobré náladě pan hajný srnečka. „To víš, ty staré, veliké musí pryč. Ale neboj se, zasadíme nové, maličké. Ony vyrostou a les tu bude stále.“
A už si srnečka dále nevšímal, pokračoval v chůzi a bedlivě dál prohlížel stromy.
„Tak ty půjdeš pryč, vás je tady zase moc, musíme to tady probrat,“ povídá si při tom sám pro sebe, „a ty tady děláš stín těm menším stromkům. A podívejme, tady máme krásné smrky, z těch budou krásná prkna. A třeba pěkný stůl nebo židličky.“
A už značil a značil, váleček v ruce vždycky zasyčel a na vybraných stromech zůstávaly červené šmouhy. I vysoký smrk, ve kterém má domeček veverka Rézinka, dostal červené znamení. Pan hajný pomalu došel až ke stráni, na které rostla velká borovice. Srneček ho stále následoval a teď jen vyděšeně vykulil očka. Tady přece bydlí skřítek Borýsek.
A hajný se rozhlédl a povídal si:
„No, tak tady to asi vezmeme šmahem. Tady ten rozlomený modřín je asi od té velké letní bouřky. Hoši ho rozřežou na polínka a v zimě někoho pěkně zahřeje. A ty ostatní velké borovice, ty půjdou na pilu na prkna,“ a při svém povídání nezahálí, sprej v ruce syčí a značkuje stromy. Došel až k velké borovici, zvedl hlavu a pořádně si ji prohlédl.
„Ty jsi krásný strom,“ řekl pochvalně, „z tebe bude třeba nějaká pohodlná dětská postýlka, nebo houpací koník,“ a už natáhl ruku, aby strom označil.
„Ne, ten ne,“ vypískl v křoví Tonda, „tam bydlí Borýsek!“
Zapištěl tak hlasitě, až se hajný lekl, ruka mu škubla a jen maličko červené barvy se dostalo na kmen.
„Co mne děsíš?“ zahuboval pan hajný, „něco se ti stalo?“ a udělal pár kroků směrem k srnečkovi. Ale ten nečekal, otočil se a pelášil se schovat mezi stromy.
Až u rybníčku se zastavil. Zhluboka oddechoval a nožky se mu trošku třásly. Jezevec Hugo se vyštrachal ze své nory a zadíval se na něho:
„Co se plašíš, Tondo?“ zeptal se srnečka, „jsi celý zadýchaný. Zase si se zajíčkem hrajete na honěnou?“
„Kdepak, Hugo,“ vrtěl hlavičkou Tonda, „ale děje se něco hrozného. Pan hajný chce nechat skácet Borýskovu borovici!“
„Ano,“ pokýval Hugo, „tady taky byl, už včera. Podívej, co je tu označených stromů. Ale to přece musí být, jinak to nejde. Kdyby byly v lese jen staré stromy, les by mohl onemocnět, nebo by je vyvrátil velký vítr.“„Ale když pokácejí velkou borovici, Borýsek z lesa odejde,“ vykřikl srneček a málem se rozplakal, „půjde někam jinam, do světa.“
Hugo chvíli mlčel. Věděl, že má Tonda pravdu, ale nevěděl, jak pomoci.
„Neplakej,“ snažil se srnečka aspoň utěšit, „třeba se něco stane a borovice zůstane. Nebo pomůžeme Borýskovi najít jinou.“
Ale sám věděl, že to nebude jednoduché. Žádná taková velká a krásná borovice už v lese není.
Za několik dní přišli do lesa dřevorubci. To už veverka Rézinka i se svými třemi veverčími kluky bydlela v novém domečku, ve velké jedli za rybníčkem. Tam pan hajný se svým sprejem nedošel a tak nemusela mít strach, že jí strom pokácejí. Rézince s veverčaty se v novém domečku líbilo a nejvíce malému Nikimu. Poblíž rostlo několik lískových keřů hustě obsypaných oříšky a malý veverčí kluk se už moc těšil, až oříšky dozrají a bude moci chodit mlsat. Takový lískový oříšek, mňam, to je přece dobrota.
Na druhém břehu rybníku ale řvaly motorové pily a stromy s velkým rámusem padaly jeden za druhým. Kmeny osekané od větví pak odtahovali silní koně až k polní cestě a tam je velký stroj skládal na hromadu.
Dřevorubci byli pilní a pracovití. Už mají většinu práce hotovou a přiblížili se s motorovými pilami ke stráni.
Borýsek se srnečkem a vílou Majdalénkou se schovali do křoví a smutně je sledují. Dřevorubci už pořezali i modřín rozčísnutý bleskem, zůstává jen čistá, trávou porostlá stráň a na ní jediný vysoký a krásný strom, Borýskova borovice. Skřítek zavřel oči, aby neviděl, jak jeho domeček mizí. Ale co to? Pily ztichly. Borýsek opatrně otevřel jedno oko. Muži s motorovými pilami se začali usazovat do trávy a z batůžků a různých tašek si vytahovali svačiny.
„Copak, hoši,“ zavolal na ně hajný, který zrovna přišel na kontrolu, „proč jste nevzali i tu borovici?“
„Nemáš na ní značku, Franto,“ odpověděl jeden dřevorubec, „mysleli jsme, že ji chceš nechat.“
„Chybí značka?“ podivil se pan hajný a přišel blíž. Ale jak kouká, tak kouká, na velké borovici opravdu šmouha chybí. Jen na jedné straně je pár nepatrných červených teček.
„Hm, ale je to krásný strom, co?“ oslovil muže na zemi, „když už jsem na ní zapomněl udělat značení, že bychom ji nechali?“
„Jasně, Franto,“ odpověděl jiný dřevorubec, „aspoň budou mít děti stín, až tady na stráň půjdou sázet stromečky.“
Po svačině dřevorubci sbalili nástroje, všechny ořezané větve stahali na hromadu a po práci šli spokojeně domů.
Dobrá novina se se rychle šířila lesem. Postarala se o to sojka Bára.
„Borýsek zůstane v lese, nikam nemusí. Jeho borovici dřevorubci nepokáceli,“ sdělovala vesele každému na potkání. A zvířátka se radovala s Borýskem. Žabky u rybníčku večer složily radostný chorál, ptáčci veselé písničky, i malý netopýrek Eda ze samé radosti v noci létal v kruhu jako šipka.
A víly Borýskovi na počest uspořádaly taneční představení. Borýsek seděl v první řadě, díval se na jejich tanečky a byl moc šťastný. Zůstal mu domeček a věděl, že v celém lese má moc dobrých kamarádů.
Srnečkovi Tondovi se už ale zavírala očka, tak si zalezl do křoví, ustlal si v suché trávě a usnul. A vůbec nevěděl, že to byl on, kdo zachránil Borýskovi obydlí.

One thought on “Dřevorubci

  1. Mně už se z těch pohádek taky zavírají očka :-), no hlavně, že se nemusí Borýsek nikam stěhovat….

Napsat komentář: Anonym Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *