Ráno svítilo sluníčko, teď je zase zamračeno a chvikami z toho nebe něco padá. A ještě občas se objeví silný náraz větru. No a co. Je přece únor, zima k zimě patří – i když já bych brala spíše tu zimu bílou než to šedo černo, co je letos venku.
Naštěstí je sníh aspoň v jiných krajinách. Například v Italských Alpách. Napsala jsem to proto, že jsem se teď zvedla od televize, dívala jsem se na MS v biatlonu.

Podělím se tu s vámi o milý zážitek.
Jak jsem tak sledovala, jestli Moravec zase vystřílí nulu (bohužel, nepodařilo se), bočním pohledem jsem zaznamenala za oknem nějaký opakovaný pohyb. Ptáci nalítávali na krmítko a já jsem jim tam zapomněla dosypat semínka. Takže jsem se zvedla, dosypala napřed semínka a ještě jsem uvazovala plné takové to závěsné krmítko. V tom frrr křidýlka, těsně u mé ruky usedla sýkorka modřinka. Napřed se uklonila, pak zvedla hlavičku, podívala se mi do očí a zase frrr a byla pryč. Už se Vám někdy koukla  sýkorka z dvaceti centimetrů do očí ? Bylo to takové milé.